„Spolu máme cenu za nejhorší písničku.“ Milan Drobný u Františka Ringo Čecha

10. červenec 2016

„Co to je ta fotka? Jezdíš tady oblečenej jako buzerant…“ Milan Drobný na sebe v rozhovoru taky prozradil, jak v Jugoslávii vyhrál podivný hudební festival.

František Ringo Čech: Mým hostem je zpěvák Milan Drobný. Milane, s Karlem Gottem jste velcí přátelé, takže se tě ani nebudu ptát, jestli jsi Waldovec nebo Gottovec. Ale jakej byl tvůj vztah k Waldovi?

Milan Drobný: Já tohle nikdy nerozlišoval, protože jsem nebyl v táboru jejich fanoušků. Byl jsem kolega. A taky každý ví, zrovna tak jak oni dva, co se mi líbilo u Karla, co u Waldy. Už to dnes mohu říci, že jsem Waldu seznámil s Olinkou Blechovou. Já jsem se s ní seznámil dřív, když jsem v Liberci na trzích zpíval. Slíbil jsem jí, že ji seznámím s Waldou. Tak jsem jí za ním odvezl a říkám mu: „Hele, Wali, tady je dívenka, která tě strašně zbožňuje, chce tě.“ A on se takhle otočil, podíval se na ní a on řek: „Děti mi sem nevoď!“ A za dva roky byla svatba. A potom, po těch dvou letech, možná trošku pozdějc, se stala taková věc.

Točili jsme Trhák se Zdeňkem Podskalským. Walda tam má jako myslivec tři dcery: Olinu, Dášu Veškrnovou a Hanku Buštíkovou. A ty mají tři nápadníky: Jirka Schelinger, Jirka Korn a já. A představ si, jak to Podskalský obsadil, že já si beru Olinku Blechovou a Walda za náma jako táta. A když jsme zkoušeli tu svatbu, tak Walda stál za mnou (a samé pusinky) a povídá: „Vyprdni se na to, je to zkouška. Žádný natáčení.“ To už byla žena, kterou si vybral a myslím, že měli krásný manželství. Ona ho celou dobu opravdu milovala, on jí taky.

Já jsem měl kliku, že jsem udělal pro tebe písničku, která se stala šlágrem. V originále je Mlékaři dolej, platím já.

Na to jsem já dělal muziku přece. No, pozor.

No jo, tak jsme kolegové-spoluautoři.

Jistě. A vždyť přece víš, že za to máme cenu. Ne? Černou vránu. Oni tenkrát nepochopili, že jde o recesi, že si z toho děláme srandu, takže to vzali vážně a dostali jsme jako Černou vránu, nejhorší píseň.

Aha. Těch já mám několik. Milane, já jsem málem opomněl Semafor.

No, třeba ze Semaforský hry Poslední štace je Růže růžová. Jirka Šlitr na tohle hodně slyšel (když někdo měl nějakej nápad). Představ si třeba písnička Pro kočku. To byl takovej ragtime. Já říkal „Jéžiš!“ A pak jsem přinesl Shadows a Cliff Richarda a podle toho udělal Ferda Havlík to aranžmá.

Co zahraničí, jezdil jsi?

Projel jsem toho dost. Vzhledem k tomu, že jsem byl jeden z těch několika málo členů, co byli v exkluzivním zastoupení Pragokoncertu. Karel se jim vymknul, neboť už začínal bejt známej v Německu. Takže už ho tam na ty festivaly moc neobesílali. A Walda? Tam se trošku nedohodli, protože bylo v podmínkách umět anglicky nebo německy. A on přišel s památnou větou, že když má jet někam tam, kde chtěj, aby zpíval, tak co on by se učil anglicky. Ať oni se naučej česky. Takže já potom jezdil dost na festivaly. Jako jedinej jsem vyhrál třeba festival v Jugoslávii.

Cos tam zpíval?

Píseň, která tady se jmenovala Rybářská. To jsme vybrali kvůli tomu, že tam jsou ty naslazený altky. To byl vůbec zvláštní festival, cizí zpěvák zpíval svoji píseň a nějakej jugoslávskej ji zpíval pak po něm (jak by si jí představoval on a jugoslávsky). Čili když bylo 10 soutěžních písní, tak to lidi pak museli slyšet 20krát. Hele, to byl takovej vopruz! A já jsem přemejšlel, co si tam oblíct. Všichni tam měli fraky a žakety a to já moc nežeru. Tak si představ, že jsem si tam vylezl v krátkejch džínovejch kalhotách, na holý tělo džínovou vestu a džínovej kšilt, fotbalistický ponožky a kecky. A začali mi říkat Kučo, to jako uličníku. A ten Jugoš, Ivica Šerfezi, ten byl taky bezvadnej zpěvák, se kterým jsem se pak strašně spřátelil.

On byl ve smokingu, a když viděl, jak jsem oblečenej, tak si na mezihru svý dlouhý nohavice vyhrnul. A lidi to sežrali. Jeli jsme pak do hotelu otevřeným autem a byli za hvězdy. Všude jinde by tě pak tady doma, na Pragokoncertu, přivítali. Jakože Milan vyhrál! Ale mě ředitel Hrabal zavolal: „Co to je tohle? Co to je ta fotka? Jezdíš tady oblečenej jako buzerant…“ Já na to: „Ale, pane řediteli, já jsem vyhrál ten festival.“ A on: „Co je mi po tom? Takhle reprezentuješ naši socialistickou vlast?“ No, a bylo…

Ještě musím říct, že když jsem za to dostal finanční cenu, tak já jí tam hnedka taky utratil. Já měl takovou radost, že jsem všechny kolegy pozval a prochlastali jsme to ještě ten den. Ale to víš, ráno jsem neměl nic. Ale ty peníze z venku se tehdy musely odevzdávat na Tuzex. Takže jsem lítal po Václaváku a od veksláků si kupoval cenu, abych jí mohl odevzdat.

Krásná historka. Kdo byl tvůj dvorní textař?

Nejdřív, po vojně, jsme dělali hodně s Jirkou Grossmannem. Později to pak byl Zdeněk Borovec. Ale jinak různě, kdo měl čas a mohl. Vždyť víš, že jsem se i na tebe obracel. Jirka Grossmann mi udělal Bambule bijou bác. V roce 69. Jirka byl ohromně pohotovej, nejenom bezvadnej jako člověk a zpěvák a textař. Spolu jsme dělali Bratislavskou lyru, kde všecko bylo ve fraku a my tam přijeli s takovouhle ptákovinou.

Takže okamžitě na něj zaútočili novináři: „Pane Grossmanne, co to je takové to Bambule na Bratislavskou lýru? V tom chcete pokračovat?“ A on na to povídá: „Ano, v tom budeme pokračovat. Jestli to nevíte, tak Bambule bijou bác je první díl. My už máme připravenej druhej: Řeřicha říká řach.“ Taky mně udělal písničku Socha. To jsme natočili tady v rozhlase, s Josefem Vobrubou. Po půlnoci, Loď už vyplouvá, Ztrácím svou lásku, což byla v originále There Goes My Everything. To byl velkej hit.

Milan Drobný
autor: František Ringo Čech
Spustit audio