Splněný sen i tahanice o bydlení. Dokument Na skok do Paříže přibližuje život studentů Erasmu v zahraničí
Pohled turistů je mnohdy zkreslený. Život v Paříži není snadný, a často není ani trochu romantický. Své o tom ví studentky Tereza a Zuzana, i klarinetista Marek. Jaké je pro Čecha žít v Paříži několik měsíců nebo i let? Co dělají ve francouzské metropoli naši krajané na Erasmu? Jak řešit, když vám majitel bytu nechce vrátit kauci?
Česká komunita v Paříži není příliš početná menšina, zato drží při sobě. Na Facebooku existují dvě skupiny, kde spolu Češi žijící ve Francii, ale hlavně Paříži, čile komunikují, vyměňují si rady a plánují společná setkání. Autorka dokumentu Nikola Prokopcová v Paříži pět měsíců žila a studovala.
Přes facebookovou stránku Petite Prague – Malá Praha a Čeští studenti a mladí profesionálové ve Francii se seznámila se dvěma studentkami – Terezou Langrovou a Zuzanou Veselou – které ve stejnou dobu přijely do Paříže na studijní pobyt zprostředkovaný Evropskou unií, tzv. Erasmus.
Nikola Prokopcová studovala hudbu na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris (CNSMDP) – Pařížské národní konzervatoři, také přes Erasmus. Na škole se seznámila s Markem Švejkarem, v současnosti jediným českým studentem na CNSMDP. Rozhlasový dokument Na skok do Paříže nahlíží několik měsíců do francouzského života Terezy, Zuzany, Marka, ale i Nikoly.
Bytí tu občas bolí
Tereza přijela na Erasmus do Paříže strávit zimní semestr bakalářským studiem na institutu Sciences Po. Vedle prohlubování znalostí v oboru humanitních a sociálních věd chodí ve svém volném čase pomáhat do centra pro uprchlíky v Pantinu, na okraji hlavního města. „Na Science Po máme skupinu Refugee Help a chodíme každou sobotu do centra pro azylanty. Ta skupina dělá strašně moc aktivit, ale jedna z nich jsou social activities – společenské aktivity, což dělám já. Chodíme tam s pár lidma ze školy. Buď tam hrajeme fotbal, nebo jdeme na nějakou kulturní akci, která se děje v Paříži.“
Dostat se na školu do Paříže není úplně snadné. Musíte projít zdlouhavým byrokratickým procesem žádostí, zasílání přihlášek a čekání. Můžete si zvolit tři země, kam se na Erasmus přihlásíte. Pak už jen záleží, kam vás přijmou. „V Paříži jsem byla dvakrát, jako turista. Pro studium v Paříži jsem se rozhodla, protože se učím strašně dlouho francouzsky a chtěla jsem s tím něco dělat. Přišlo mi rozumné v té zemi nějakou dobu žít,“ říká Tereza.
Že pobyt v Paříži nebude snadný poznala Tereza velmi záhy. Během semestru se jednou přestěhovala, ale s novým bydlením přišel také boj o vrácení kauce ve výši 1000 € od majitele bývalého bytu.
Mami, tati, jedu do Paříže
Zuzana přijela přes Erasmus studovat do francouzské metropole už podruhé, tentokrát magisterský stupeň. Paříž si zamilovala. „Ten semestr je relativně krátký. Člověk má vizi, že jede na půl roku, ale to je úplný nesmysl, protože to efektivně znamená, že jede na tři až čtyři měsíce. Takže já jsem si tentokrát řekla, že to pojmu víc studijně, protože tu Paříž po té stránce, že člověk chodil na party, jsem asi zvládla během bakaláře. On je tomu i víc nakloněný, co se týče množství práce.“
Zuzana bydlí na pařížské studentské poměry v luxusním bytě. Má vlastní koupelnu a plnohodnotně vybavenou kuchyni. Měsíčně ji bydlení vyjde na 600 €. Od Evropské unie dostávají v rámci programu Erasmus čeští studenti ve Francii měsíčně stipendium 500 €. To znamená, že je třeba počítat s finanční podporou rodičů, nebo si pár let dopředu šetřit, protože život v Paříži je velice nákladný.
Ceny podnájmů jsou dvakrát až třikrát vyšší než v Praze. Potraviny jsou také velice drahé, stejně jako noční život. Pivo v baru si koupíte průměrně za 150 Kč. To je bolestná cifra, obzvlášť pro Čechy. Lístek do metra, tramvaje či autobusu vychází na 40 Kč. Bageta stojí podobně jako náš chléb. Jediné, co je výhodnější a kvalitnější než v Čechách, jsou francouzské sýry a víno.
Jít si za svým snem
Klarinetista Marek studuje v Paříži už čtvrtým rokem. Přišel sem, když mu bylo 19. Neznal tu nikoho a skoro vůbec neuměl francouzsky. Šel si za svým snem – studovat hru na klarinet u těch nejlepších muzikantů. „Když jsem byl ve čtvrtém ročníku na konzervatoři v Praze, tak jsem byl na klarinetové soutěži Clauda Debussyho v Paříži, kde jsem sice nepostoupil do dalších kol, nicméně to mělo právě ten pozitivní dopad na to, že jsem dostal tu možnost jít sem dělat přijímačky. Franck Amet mi řekl, že má místo u sebe ve třídě, a že by byl moc rád, kdybych k němu přijel studovat. To pro mě byla hodně velká motivace a inspirace,“ vzpomíná Marek.
Po třech letech studia na regionální konzervatoři se Marek dostal na konzervatoř Národní (CNSMDP), což je jedna z nejlepších hudebních vysokých škol na světě. Pro porovnání – V Čechách jsou tři vysoké školy pro hudebníky. Ve Francii, která má skoro sedmkrát více obyvatel, jsou jen dvě školy, kde můžete získat nejprestižnější hudebnické diplomy. Jedna je v Lyonu a druhá právě v Paříži.
Žebrající děti v ulicích
Život v zahraničí je často složitý, ale z velké části také obohacující. Potkáte nové lidi a do posledních detailů poznáte jejich každodenní zápolení. Paříž je výjimečná v tom, že přijímá cizince s otevřenou náručí a dá jim šanci ukázat vše, co v nich je. Dokument Na skok do Paříže je protkán několika pasážemi z osobního studentského života autorky Nikoly Prokopcové a mnoha zamyšleními a komentáři.
„Paříž pro mě teď představuje několik výjevů. Jeden z nich je muž tmavší pleti, možná muslim, stojící na kraji chodníku u nákupního vozíku, toho kovového, kterým se projíždíte v supermarketu. No a v tom vozíku má barel se žhnoucím dřevěným uhlím a na vrchu rošt, na němž peče kukuřici nebo jedlý kaštany. A ty kukuřičný klasy obrací holou rukou. To tady vidíte úplně všude, většinou v blízkosti metra. Vy už na deset metrů cítíte, jak se ta kukuřice peče, nebo připéká. Překvapivě si to kupuje hodně lidí. Často to jsou černošské děti. Myslím, že to bude hodně levné, což je slovo, které v Paříži moc neužijete. Je tady hodně draho, ale zároveň kolem sebe vidíte obrovskou bídu. Žebrající děti jsem v Praze nikdy nepotkala. Tady je to běžné.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
