Rouška je pro Japonce výrazem úcty k okolí

Violoncellista Tomáš Jamník je velkým obdivovatelem Japonska a japonské kultury. „Nejsem japanolog. Tu zemi ale opravdu miluji. Po návratu mám dokonce jakýsi dojezd. Třeba ještě asi měsíc jím hůlkami. To je mimochodem velmi výhodné. Člověk má jednu ruku pořád volnou,“ říká.

Mezi další kulturní návyky, které Tomáš Jamník obdivuje, patří zákaz vstupu do domu v obuvi. „Každý dům má dokonce vyvýšený stupínek, přes který bota prostě nesmí.“

Speciální přezůvky mají Japonci i pro vstup na toaletu. „Je to geniální nápad, který jsem se marně pokoušel zavést i doma. Je to nejen hygienické, ale i psychologické opatření. Člověk si tak totiž uvědomí, že teď jde o hygienu.“

Jsem nemocný, ale jdu pracovat

Rouška. Pro Japonce zcela běžná věc, pro Evropana naopak věc nepochopitelná. Tomáš Jamník svou první roušku dostal v nemocnici, kterou musel navštívit kvůli střevní otravě. „Roušku mi nasadili už v čekárně a já si teprve uvědomil, jak je to skvělá věc.“

Nasazená rouška totiž znamená, že je člověk nemocný a přesto jde do práce. Violoncellistu hodně zajímalo, co na nasazenou roušku řeknou lidé v české tramvaji. „Lidé to ale evidentně vůbec nechápali a spíše se mě štítili. Tak jsem toho nechal.“

Osobní prostor v neosobní dopravě

Zajímavé je taky cestování. I když je v městské dopravě opravdu hodně lidí, cítíte, že má každý vyhrazený svůj vlastní osobní prostor, který všichni vzájemně respektují.

A třeba v metru je absolutní zákaz telefonování. „Jste tak ve velkém davu vlastně sám. To je velmi zajímavá zkušenost. Čerpám z ní dodnes.“

Tomáš Jamník Japonsko miluje. Z toho co tam nasaje, pak žije ještě další měsíce

Japonský smysl pro řád

Japonská mentalita je známá svým smyslem pro řád a disciplínu. Je ale ještě místo pro humor? „Český člověk může mít s japonskou povahou trochu problém. Naše uvolněnost a schopnost improvizace je třeba pro umění doslova nezbytná.“

Je obecně známo, že Japonci českou vážnou hudbu milují. Orchestry tam jezdí i dvakrát ročně. „Je až vtipné, kolik muzikantů bere Japonsko tak trochu za nutné zlo. Neschopnost improvizace a řád, který se musí dodržovat, může některé lidi dohánět až k šílenství. Takže podobně někteří čeští muzikanti vnímají i místní humor. Takže existuje, ale opravdu je jiný.“

Jak vypadají koncerty českého violoncellisty v Japonsku? Proč si tam můžou naši muzikanti připadat jako rockové hvězdy? Poslechněte si v iRadiu.