Rok 1968 mi obrátil život naruby: Kdykoli do toho můžou začít vrtat. Příběh Eugena Brikciuse

Dnes žije Brikcius na půl cesty mezi Prahou a Vídní. Ovšem v pražském bytě se ocitá v poněkud prekérní situaci. Natáčeli jsme s ním se zvukovou kulisou v zádech – v sousedním domě se bourá a vrtá.

Developer staví dům tak, že prakticky zazdívá okna u koupelny a kuchyně, která vedla na dvůr. Případná situace. Básník, kterému se zužuje jeho životní prostor. Celý život Eugena Brikciuse vypadal tak, že do něj kdykoli mohl kdokoli začít vrtat, obrazně i doslova.

Tvůrce českého happeningu

Básník a jeho happening na kampě v roce 1967 (na stěně)|foto: Jan Sedmidubský,Český rozhlas

Paradoxně vypadá jako britský bankéř, ale léta už platí za tvůrce českého happeningu. Pověstným se stalo jeho pouliční zátiší s pivem, o čemž svědčí i obrovský plakát na stěně jeho pokoje. Je to černobílé foto pivních půllitrů, postavených za sebou v louži na ulici – Kampa v roce 1967.

Akce s pivem byla ještě relativně neškodná, ale za happening nazvaný „Díkůvzdání“ (zjednodušeně řečeno šlo o průvod Malou stranou s pecny chleba) se v roce 1967 Brikcius už dostal k soudu.

K tragikomickým momentům patřilo třeba to, že tehdy byli pro potřeby procesu ministerstvem kultury narychlo jmenováni tři „soudní znalci v oboru happening“:  pánové Jindřich Chalupecký, Ivan Vyskočil a Bohumil Hrabal. Všichni tři pak potvrdili, že se jedná o umění, a umělec si tím pádem nešel sednout do basy…

Kádrové potíže

Potíže měl Brikcius už kvůli kádrovému původu – otec ve druhé polovině 50. let postupně rozprodával svou sbírku známek, aby si přivydělal, a za tento „zločin“ se následně ocitl ve vězení na pět let (!).

Synovi Eugenovi se pak po maturitě díky tomuto kádrovému původu nabízela pestrá škála možných zaměstnání: řidič akumulátorového vozíku, pomocník v papírně a podobně.  Většinou práci vůbec nesehnal.

V roce 1966 se pak poměry přece jen natolik uvolnily, že Eugen Brikcius mohl začít v Praze studovat filozofii a sociologii. Ve studiích filozofie pak pokračoval koncem 60. let v Londýně. Kupodivu nezůstal v emigraci, alespoň ne tehdy.  Brikcius je celoživotní Pražák, a ačkoliv v Praze zažil také mnoho nepěkného, nechtělo se mu pryč.

Pobyt v cizině ovšem reflektuje Brikcius v dokumentu svérázně – neuslyšíte ho vzpomínat na to, jakou muziku v Anglii poslouchal a do jakých galerií či na jaké mejdany chodil, ale naopak uslyšíte text o tom, jak se k chodci chová český a britský řidič.

Za happeningy do vězení

Z Londýna se vrátil až v roce 1970, tedy už do nejhoršího. Zpočátku situace nevypadala beznadějně – odešel na Slovensko a jako zaměstnanec Kultúrneho domu Bratislava vedl kursy angličtiny, které probíhaly převážně na podnikových chatách v horách nad Bratislavou.   Dostal se do kontaktu s úplně novými lidmi a učil třeba vedení fotbalového klubu v Trenčíně nebo letušky ze Slovairu.

Ivan Martin Jirous a Věra Jirousová při akci Zorky Ságlové v Průhonicích, jaro 1969 |foto: Jan Ságl,Radioservis

Jenomže nepřestal s happeningy anebo spíš s happeningovým stylem života. Kvůli příhodám s Jaroslavem Kořánem nebo Ivanem Martinem Jirousem se nakonec ocitl ve vězení a byl odsouzen na 14 měsíců.

Po propuštění pracoval jako měřič vodních zdrojů, to bylo v roce 1976. O rok později podepsal Chartu a během následných perzekucí nakonec využil toho, že StB se chtěla některých lidi zbavit a že Bruno Kreisky nabídl mnoha českým disidentům azyl v Rakousku. Nastala opět další etapa – život v cizině.

Kniha je nejlepší vynález hned po jízdním kole

Odjížděl za situace, kdy nevěděl, zda někdy uvidí své dvě děti, a přestože se i z ciziny snažil je podporovat alespoň finančně, vztahy v rodině to samozřejmě poznamenalo.

Devět let emigrace strávil Eugen Brikcius částečně v Londýně, částečně ve Vídni, znovu se oženil a založil novou rodinu. Skutečně svobodnou tvorbu pak zažil vlastně až v devadesátých letech, kdy začal pořádat proslulé literární výlety v Praze, plakátové výstavy, vycházely mu knihy. A říká, že kniha je nejlepší vynález hned po jízdním kole. Při počtu knih, které má doma, není důvod mu to nevěřit.

Vždy se choval jako svobodný člověk v nesvobodné zemi, a pokud jde o historii Čechů v poválečném půlstoletí, nedělá si žádné iluze a jeho pohled je často až nemilosrdný. Nemusíme s ním souhlasit, ale je dobré ho slyšet.  

Eugen Brikcius říká, že kniha je nejlepší vynález hned po jízdním kole. Při počtu knih, které má doma, není důvod mu to nevěřit|foto: Jan Sedmidubský,Český rozhlas