Rada pro tento den - 28. ledna

Keře černého bezu jsou někdy považovány za plevel a mýceny. Opravdu rostou bujně téměř kdekoli, jsou odolné a houževnaté. Je však škoda zbavovat se všech. Dávají léčivé květy i plody, pomáhají udržet na zahradě přírodní rovnováhu…
I naši předkové si bezu vážili. A nejen kvůli výsadnímu postavení mezi léčivými rostlinami, které potvrzuje známé lidové moudro: Před heřmánkem smekni, před bezem klekni.
Bez také chrání zahradu před škůdci. Na keři žije velmi hojná mšice bezová (Aphis sambuci). Tvoří na letorostech husté kolonie, které obepínají nový stvol jako ponožka a jsou nápadné velikostí i zvláštní šedou až černou barvou. Tyto mšice žijí jen na bezu a žádným jiným rostlinám neškodí. K nim kladou vajíčka pestřenky, jejichž larvy se touto mšicí živí. Udržují tak stav pestřenek i v pokročilejší sezoně, kdy už mšice na jiných dřevinách nejsou. Bez je pak zdrojem nových pestřenek, které pomáhají s udržováním škůdců na zahradě v normě. Plody bezu slouží i jako potrava pro ptáky.
To, že lidé v minulosti pokládali bez černý za obvyklou dřevinu venkovského prostředí, dokládá i jeden vánoční obyčej. Na Štědrý večer svobodná děvčata třásla keřem se slovy: „Klepu, klepu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ Pak se čekalo, odkud se ozve psí štěkání, o které na vesnici samozřejmě nebyla nouze.
Duše bezu zase byla nezbytnou školní pomůckou při praktických cvičeních z přírodopisu. Listy nebo stonky se vložily do naříznuté bezové duše, která se pak žiletkou krájela i s listy jako salám. Průřezy rostlinných částí sloužily pro mikroskopické sledování. Mladí výzkumníci mohli dělat i jednoduché pokusy – zajímavé třeba je, že když kousek vápna zalijeme růžovou šťávou z bezinek, získá zelenou barvu.

Další podrobnosti najdete v internetovém Receptáři na webu www.ireceptar.cz