První dámě Haně Benešové se lidé na ulici klaněli. A její pohřeb byl manifestací proti normalizačnímu režimu, říká historik Petr Zídek

Hana Benešová zemřela 2. prosince 1974 ve věku 89 let. „Ač byla více než čtvrt století v ústraní, říká se, že když nastoupila do tramvaje, lidé povstali. Podobně se k ní chovali na ulici, kdy se jí klaněli,“ říká historik Petr Zídek.

Šlo vlastně o protest k tehdejším poměrům. „V ústraní nakonec žila přes čtvrt století. Jedinou výjimkou byl rok 1968. Tehdy poskytla pár krátkých rozhovorů, ve kterých o sobě říkala, že tak chce žít i nadále. Stala se tak vlastně neosobou,“ dodává.

Její životní ranou byla smrt manžela v roce 1948. „Nemohla se z toho vzpamatovat vlastně až do konce svého života.“ Její pohřeb se stal manifestací proti normalizačnímu režimu. Zazněla státní hymna, kterou spolu s Danou Medřickou a Eduardem Hakenem zpívali vlastně všichni.

Hana byla Anna, Edvard zase Eduard

Petr Zídek a Daniela Brůhová. Historik o Haně Benešové tvrdí, že žila v ústraní čtvrt století. Jedinou výjimkou byl rok 1968. Tehdy poskytla pár krátkých rozhovorů, ve kterých o sobě říkala, že je vlastně neosobou|foto: Adam Kebrt,Český rozhlas

Hana Benešová se narodila jako Anna Vlčková v rodině chudého železničáře, a to v Domaslavicích u severočeského Oseka. Jak se stalo, že z ní byla Hana? „Požádal jí o to její snoubenec Edvard Beneš. Ten se také přejmenoval z Eduarda,“ upřesňuje historik.

Proč? Měl prý v mládí platonickou lásku, která se jmenovala Anna. A neměl na ni dobré vzpomínky. „Je pozoruhodné, že to respektovaly i úřady. Oficiálně ale přejmenování nikdy neproběhlo.“ A proč Edvard? „Snad to mělo napadnout už jeho učitele obecné školy. Mělo to prý znít jadrněji.“

Osudové setkání

Hana Benešová a Edvard Beneš (mlýn na Soukeníku, 1921)|foto: Josef Jindřich Šechtl

S budoucím významným politikem se Anna Vlčková potkala v Paříži. Tam se totiž vydala, i se svou kamarádkou Aťou Oličovou, studovat. Za to, že se mohla vydat studovat do zahraničí, mohla její bohatá teta. Ta jí taky pomohla získat kvalitní vzdělání.

Když se oba vrátili do Prahy, byli už zasnoubeni. Svatba proběhla 6. listopadu 1909. „Ta byla i na dnešní dobu docela netradiční,“ říká Petr Zídek. Svědčil jim kostelník a bratr Ati Oličové. V kostele Svaté Ludmily nebyl kromě oddávajího a svědků už nikdo další. Žádní přátele ani rodina. „Prý to bylo brzy po ránu, aby Edvard nezmeškal první vyučovací hodinu na obchodní akademii, kde tehdy působil.“

Od toho okamžiku byli navždy spojeni. Hana Benešová ale nikdy nebyla ženou v domácnosti. Vždy pracovala jako Benešova důvěrná asistentka. Pořizovala mu výpisky, překládala různé zdroje. „Oba se zapojili do domácího odboje. Edvard emigroval do Švýcarska a připojil se k T. G. Masarykovi.“

Hana zůstala doma a byla zatčena. „Pět měsíců byla ve vazbě a docela dost si toho zažila. Během procesu byla zatčena znovu a taky vážně onemocněla.“

Žena ministra zahraničí a prezidenta

Kult Hany Benešové narůstal postupně. Svého vrcholu dosáhl v době, kdy byla, jako manželka prezidenta, předsedkyní Červeného kříže. Edvard Beneš se stal hlavou státu v prosinci roku 1935. Brzy přišla válka. A tehdy mohl poslech jejich projevů, které měla v BBC, dokonce znamenat trest smrti.

Jak vypadal její život před a po setkání s Edvardem Benešem? Byli chudí nebo finančně zajištěni? Proč milovala život mimo Prahu? A jak nesla to, že neměla děti?