Přepis pořadu Jak to vidí - 29.9.

Jak to vidí Vladimír BENEŠ

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Začíná pořad Jak to vidí neurochirurg, profesor Vladimír Beneš. Dobrý den přeji.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Dobrý den.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tento pořad si budete moci poslechnout taky v repríze po třiadvacáté hodině, a protože se pan profesor vrátil v sobotu z Floridy, tedy ze Spojených států, tak se zastavíme jako první u americké krize. Jak vnímají Američané tuto situaci?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Tak, abych řekl pravdu, tak já jsem si tam nevšiml, že by ji nějak vnímali. Samozřejmě v novinách, v televizi to člověk čte a vidí, to teďka tam jednali o té půjčce, že jo, ohromné, ale to je tak všechno a normální lidi se o tom vůbec nebaví, vcelku je to nezajímá, protože ten život tam běží dál v absolutně stejných kolejích jako dosud. Pravděpodobně tam budou lidi, který zásluhou těch hypotečních chyb přijdou o baráky a podobně, ale že by ta populace jako americká byla tímto nějak dotčena, to není, to ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže vůbec to nehýbe americkou společností, tak jako evropskou?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ne, ne, ne, zdaleka ne, ona taky ta Amerika, přeci jenom, žije v trošku jiných finančních relacích než my, tam příjmy větší a výdaje daleko menší, takže ono tam ten rozdíl, já si myslím, že oni to tak prostě nevnímají, dokavad oni si sami můžou žít pohodlně, jezdit za patnáct korun za litr, kupovat jídlo za pár desetníků, tak jim to asi moc nepřijde.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ani někde neprobleskují obavy právě, že by o tyto výhody lidé přišli, že by se zdražilo, že by těch výdajů bylo více?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
To by se asi tam muselo stát o hodně víc, aby o tyhle výhody nebo o ty jiné ceny přišli. Ono ty ceny samozřejmě jsou v porovnání s Evropou tak ohromně nízké, a to, co tady asi v Evropě platíme, tak to jsou daně různé, takže ten rozdíl bude spíš v tomhle, takže, já nevím, ti Američani v tomhle tom se chovají dost jinak nežli Evropani, takže nějak to nevnímají, zprávy je moc nezajímají, ani teďka ten prezidentský souboj. Ne, že by se nedívali třeba na přímý střet Baracka Obamy s McCainem, to se podívají, ale že by to s nima nějak moc hnulo, to ne, protože to je, tam taky změna prezidenta není až tak velká změna politiky někdy.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vidíte, a tady odsud z Evropy se to zdá jako zásadní, to, co hýbe světem.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
No, zdá se to takhle. Ono to není, ono je to taky dáno tím, že ta Amerika je ohromně veliká a změna na federální úrovni neznamená změnu státní. Ono přece jenom Američani, to bylo to, co mě tam kdysi nejvíc překvapilo, ono pro ně je zajímavější, co se děje v tom jejich městě nebo v té jejich komunitě, kdo je starosta, jestli je bezpečná támhle ta oblast nebo není a tyhle ty, řekl bych, lokální věci, to je pro ně důležité, tak jako u nás by asi měli být důležitější starostové a městská policie a tohle to by nás asi mělo víc zajímat, ale my jsme furt zvyklí na takové ty velké zprávy, takové to, co hýbe celonárodním vědomím, ale svým způsobem jako, jestli se vymění jeden poslanec za druhého, je mně jako občanovi vcelku úplně jedno, ale jestli se mi vymění starosta tam, kde bydlím, nebo ne, tak to je to, co svým způsobem mě víc ovlivní a co by mělo být pro mne důležitější.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zůstaneme ještě chvíli v Americe. Tentokrát se ale podíváme na odbornou konferenci, na které jste byl. Čeho jste se zúčastnil a co tam pro nás mohlo být docela pozitivní?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Já jsem byl na dvou místech. Já byl napřed ve Phoenixu v Arizoně, kde jsem se byl podívat, jak používají to, co my teď máme v ÚVNce jako novinku, to znamená, /nesrozumitelné/ rezonanci přímo spojenou s operačním sálem, takže během operace si můžeme pacienta osingovat a ověřit si, kde jsme, jestli je tam zbytek nádoru, kde co, tak de facto stejné sestavy jsou tři na světě a jedna z nich je v tom Phoenixu a tím, že jsem tam kdysi dávno rok byl, tak jsem si furt to pracoviště považoval jako to hlavní a svoje, že jo, svým způsobem hlavní výuku a tam mě jako nesmírně zklamali, protože oni vůbec nevyužívají, co ta mašina dokáže a co umí. Nebyli schopní mně ukázat, žádné operační obrázky, a tak dále. Dost tomu pořád ještě nerozumím, proč je to takhle. Jestli nemají čas, protože ono přece jenom tu operaci trošku prodlouží, nebo jestli jsou tak dobří, že to nepotřebují, tomu ale nevěřím, takže spíš si myslím prostě, že nepochopili pořádně význam té věci, což mě strašně těší, protože my jsme tím dál než oni, že jo, o hodně. A druhý byl sjezd neurochirurgický v Orlandu, tak tam Amerika má dvě velké společnosti, tak jedné z nich, a tam jsem byl znovu potěšen, protože celá léta ta americká medicína, že jo, počínaje padesátými lety, je dál než evropská a tentokrát prvně jsem ten pocit neměl. Prima dejme tomu v té experimentální části nebo v té laboratorní, tak tam tím, že dokázali importovat mozky a dokázali do výzkumu dát daleko víc peněz než Evropa, tak to je o něčem trošku jiném, ale v té klinické medicíně, v takovém tom běžném, tak tam si myslím, že v současné době už Evropa je o něco dál, protože veškerá ta medicína je dnes založená na multicentrických z několika míst srovnávacích studiích, randomizovaných, kdy se určuje druh léčby a toho ti Američani na rozdíl od Evropy nejsou schopni tohle to si zorganizovat, protože americkej pacient je pánbůh, který prostě, co si řekne, to má. A naopak tohle to v Evropě, že tím, že ta filozofie je přeci jenom trošku jiná, není tu tolik těch právníků, není tu ještě pořád tolik soudů, tak to funguje tak, že veškeré takové ty velké přednášky, které oni tam měli, tak citovali ty naše evropské studie, a to člověka potěší, protože si říká: "Tak prima, najednou by se to mohlo třeba zase v tomhle tom století pomalu začít obracet a nemuseli bychom to být, kdo, když chceme něco znamenat, musíme na rok do Ameriky, ale mohli by to být, tak jako v první polovině dvacátého století zase Američané, kteří by jezdili sem do Evropy se trošku něco učit," takže nevím, jestli ten trend takový bude, ale ten pocit z toho jsem měl jako opravdu velmi dobrý.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže to není jenom o přístrojovém vybavení, tedy o financích, ale o systému práce do velké míry.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
O systému práce, o lidech, o přístupu vlastně k medicíně jako takové, že jo, tam, třeba v Americe to absolutní zkracování hospitalizace, že plno věcí operují ambulantně pomalu, ten pacient hned jde pryč, protože ta nemocnice je drahá, tam je to o penězích, v Evropě tohle to pořád ještě není, že jo, ty jejich neuvěřitelné, jsou lidi, jedete po dálnici a všude vidíte úrazový právník, že jo, oni rovnou vás vyzývají: Máte-li sebemenší úraz, přijďte za právníkem, budeme soudit toho, kdo vás ošetřuje. V těch emergency v nemocnicích, kde přijímají pacienty, tak tam sedí v čekárně právník, kterej je tam obchází a rovnou je láká k sobě. To je něco tak odporného a nechutného, že, to, to mi tam jako vadí opravdu živelně, tak to pořád ještě v Evropě není. Nakolik to sem přijde, to nevím, ale určitě ne tolik jako tam, takže tím bychom mohli získat mnohé jako to medicínské navíc, to, co je takové to na té medicíně svým způsobem asi to nejdůležitější, takový ten, tu důvěru mezi lékařem a pacientem, jo, tu, to pochopení jednoho druhého, to soucítění, to je určitě v Evropě lepší než v Americe.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnes je na návštěvě v pořadu Jak to vidí neurochirurg, profesor Vladimír Beneš. Vy posloucháte Český rozhlas 2 - Praha.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste naladěni na vlny Českého rozhlasu 2 - Praha, posloucháte pořad Jak to vidí neurochirurg, profesor Vladimír Beneš a ještě chvíli v Americe zůstaneme, protože vy jste se zúčastnil zajímavých přednášek. Jedna se týkala moudrosti davu. O čem jste se vlastně dozvěděl?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
To je takový americký zvyk, který je hrozně hezký, že na ty kongresy zvou lidi, kteří jsou mimo, ale mají co říct, takže tam byl Gorbačev kupříkladu jednou, vnučka Winstona Churchilla a letos tam měli jednak nositele Nobelovy ceny za mír, nějakého pana Junusa, bankéře, zajímavé, ale jednak tam měli chlapíka z Washingtonu, novináře a spisovatele, aspoň takhle se deklaroval, a ten mluvil o moudrosti davů a to pro mě bylo nesmírně překvapivé, protože on tam vcelku jasně prokazoval, že ten dav je moudřejší nežli nejchytřejší jedinec z toho davu. Je to tak trošku proti mému individualistickému přesvědčení, ale přeci jenom to tam opravdu měl na krásných příkladech. Kupříkladu, když je košík plný bonbónů a má se odhadnout, kolik těch bonbónů tam je, tak aritmetický průměr odhadů těch jednotlivců toho davu je vždycky nejpřesnější. Jedinec se může trefit líp než ten dav, ale je to náhoda, je to jenom jedinec, ale s největší pravděpodobností se ten dav bude lišit třeba o dva, tři bonbóny, když jich je tam tisícovka, ten jeho průměr, a nejlepší jedinec se nikdy nedostane poblíž tohoto čísla. A ono to asi platí obecně a svým způsobem tenhle ten fakt bysme asi měli mít víc na mysli ve chvíli, kdy se mluví o týmové práci, kdy ta týmová práce by asi fakt měla být. To, že je to víceméně nějaké vykrystalizování kolektivního rozhodnutí o čemkoliv, ale stejně tak je to politika, demokracie, že jo, kdy my bychom měli vybírat ty nejlepší, i když ne třeba nějak vědomě, i když třeba některý jedinec by mohl vybrat někoho lepšího nebo lepší postup, tak přeci jenom asi se lze spolehnout na to, že ten dav je mnohem inteligentnější, než jsme si mysleli, musí mít informace, musí mít správně položenou otázku, že jo, to jsou takové ty atributy toho, aby to někam vedlo, ale tohle to tam platí. On tam měl jenom velmi zajímavý příklad. Někdy v šedesátých letech se Američanům potopila ponorka, nějaký Scorpion, se jmenovala, a oni neměli vůbec žádnou informaci o té ponorce. Kde se potopila, jak se potopila, snad jen rámcově věděli, že to nebyl Tichý oceán, ale Atlantický a za žádného boha ji nemohli najít. Tak sebrali asi třicet lidí, kteří ale měli samozřejmě znalosti z námořnictví a z ponorek a takovéhle, a předložili jim několik scénářů, co se mohlo stát, protože ani nikdo nevěděl, co se stalo. A ta skupina lidí opravdu nepřišla s jedním řešením, ale s několika řešeními. Oni udělali něco jakoby průsečíky a ta ponorka byla dvě stě metrů od toho místa, které jim vyšlo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Zázrak.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Znělo to opravdu jako zázrak, ale je to faktická věc, která se opravdu stala a zase je to to, že ten dav má opravdu určitou moudrost, kterou, je-li dobře užita, dokáže fantasticky použít.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
U nás se říká: Víc hlav víc ví, takže ...

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Je to, je to vyjádření tohohle, určitě, určitě, určitě.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale vždycky, když dav o něčem rozhodne, musí být někdo, kdo potom přijme tu zodpovědnost za to rozhodnutí, protože dav asi tu zodpovědnost mít nemůže, nebo může?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
No, dva jenom dá to řešení, že jo, tu zodpovědnost samozřejmě a za nějakou akci, která z toho má vyplynout, tak to už zase musí přinýst jedinec, že jo, a určitě ten posun dál pak už musí zajišťovat jedinec, který má v sobě ten, tu touhu a tu snahu to někam postrčit, protože v tom davu samozřejmě bude i támhle Venca, pasáček koz, a to už je jedno, takže samozřejmě, tam už je to potom to individuální, ale já se přiznám, že jsem tu knížku ještě nepřečtl, takže jsem docela žádostiv, co tam z toho posléze vyleze.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale zadání také musí zadat jedinec, takže toho jedince bychom asi neměli úplně škrtat.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ne, naopak, naopak, to já bych toho jedince vůbec neškrtal, já bych tohle to pojal někde jako takový poradní sbor, jo, takovej senát by mohl být ten dav, který by mohl, znalosti maj z mnoha různých oborů, i když je tam doktorů tolik, že by to asi byly medicínská rozhodnutí většinou od toho senátu a jsou to určitě relativně inteligentní lidi, mírně nad průměrem asi populace, takže to by byl asi takový ten poradní sbor, takže dát jim třeba otázku, kam se ztratil Hanč s Vrbatou, tak by to mohli vyřešit.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
O moudrosti davu dnes mluví v pořadu Jak to vidí neurochirurg, profesor Vladimír Beneš.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jste ve společnosti Českého rozhlasu 2 - Praha, posloucháte pořad Jak to vidí, neurochirurg, profesor Vladimír Beneš, tento pořad si můžete poslechnout také v repríze po třiadvacáté hodině u nás na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha. A teď se zastavíme u takových, já, pro mě sci-fi příkladů, ale dočetla jsem se, že už výzkumníci vynalezli chytré oblečení, které rozezná stres, a že Američané vyvíjejí rentgen, podle kterého by poznali úmysly zločince. Mohli by tak objevit různé teroristy a vědět, že právě tento člověk, který prochází nějakou kontrolou na letišti, chce spáchat zločin. Myslíte si, že to je možné a že to má význam pro budoucnost a že to není pro lidstvo nebezpečné svým způsobem?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
No, tak, nebezpečné, to je, to je vždycky otázka, co je tak někde za tou hranicí toho, kam až by mohla společnost jít v kontrole svého jednotlivce a technicky to nepochybně schůdné je, tam, to oblečení nevím, ale tak to budou podobné senzory, jako si berou lidi, když jdou joggovat nebo na kolo, to, to by asi stres, to by asi takový problém nebyl něco vymyslet a tohle to s tím, s těmi určitými rámy nebo prohlížečkami, soudím, že by to bylo na letištích nejspíš, že jo, po 11. září, tak by to určitě smysl mělo. Je fakt ten, že nás tam tentokrát strčili do takové jako budky, trošku podobné záchodům, jak jsou ty přenosné a pšoukli na nás jakýsi plyn. Já jsem nepochopil, co tím jako detekují nebo ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Sledovali.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
... sledují, ale člověk se musí zout, všecko vyndat z kapes a do toho ještě na něj takhle pšouknou takovým jako plynem, jestli něco detekovali nebo jestli nás naopak se snažili zbavit nějakých bacilů, to nevím, příjemné to nebylo, ale to, co oni vyvíjejí, nepochybně to není rentgen, to bude de facto nastojato nějaký rychlodetektor lži nebo rychlodetektor stresu, že jo, teplota, pot, pravděpodobně nějaké pohyby to bude schopné detekovat, tu řeč těla, že jo, možná nějaký takový ty mimický projevy a nepochybně to zase bude hledat nervozitu a nejistotu toho jedince, takže zřejmě to bude noční můra takových těch lidí, co mají stále strach z létání, protože ty tam budou mít, ty budou vypadat jak ty teroristi na tom, ale určitě jako, kdyby nám asi vybombardoval někdo Hradčana, tak taky budeme se snažit ty letiště hlídat a dávat si na to pozor, takže tohle to, je to sice nepříjemné na těch letištích, je to nesympatické, že člověka takhle prohlížejí, ale myslím si, že, a v tom, v současné době to je plně na místě a člověk se s tím smíří.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A vy z pohledu člověka, který kouká do mozku, myslíte si, že je možné někdy v budoucnu sestrojit něco takového, co by mohlo číst naše myšlenky?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Co by jako opravdu četlo myšlenky? To si myslím, že ne, protože to je natolik subtilní děj nebo natolik disperzní děj, co, co představuje to, dřív se tomu říkalo druhá signální soustava nebo to, co je založeno na symbolech a slovech, tam se zapojují ohromné oblasti mozku do práce a nejsou to takové děje, které lze snadno lokalizovat nebo detekovat, tak si to, tak daleko to hned tak nebude, z toho bych jako obavy neměl, že by bylo něco, co by dokázalo číst myšlenky. Určitě, dejme tomu, stres nebo nějaké jednodušší funkce, ty detekovat umíme, ale to, aby to byla mašina, která by dokázala opravdu detekovat, o čem ten člověk přemýšlí nebo dokonce co zamýšlí, to si myslím, že hned tak možné nebude a jestli vůbec.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže jsou to spíše věci, které jsou rozpoznatelné z těch fyziologických dějů ...

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Určitě.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
... že ten mozek vysílá signály a ...

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Určitě, určitě, to, to, veškerý ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
... jak se to projevuje na našem těle.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
... tyhle detekční systémy nemohou mít s mozkem vůbec nic společného. To bude to poslední, co budou detekovat, protože daleko snáz a jednoduše změřím srdeční tep, nežli hledám mezi dvaceti miliardama neuronů dva, tři, které se chtějí zapojit do práce, aby odpálily nějakou bombu, to, to mi připadá zcela absurdní.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A jste vy příznivcem science fiction a myslíte si, že tato literatura může mít pro vědu nějaký význam?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ale, no, tak, to je jako Verne, to, to byla první science fiction, že jo, a nakonec se všecko prokázalo pravdivé, to byl Isaac Asimov s robotikou a všechny tyhle věci. To já si myslím, že je zcela v pořádku a že to svým způsobem do určité míry predikuje vývoj lidstva, vývoj člověka a budou to pravděpodobně stejně validní odhady jako ti ekonomové, jak je vídáme v televizi a vyjadřují se, kolik bude stát benzin za půl roku, že jo, taky je to věštění, že jo, to už dělala támhle Libuše nedaleko odsud. Takže to, to si myslím, že vůbec není od věci a kam jako půjdou různé tyhle ty elektronické třeba hlídací systémy nebo jak jim říct, tak asi pro mě by bylo velmi pohodlné mít někde čip, který by mi fungoval jako pas, jako kreditka, jako řidičák, jako sociální zabezpečení a tak dále, ale zas na druhou stranu už by to byl takový určitý zásah, že jo, do té osobní anonymity a svobody, které si člověk považuje, tak že by se mu to nelíbilo, ale že to k něčemu takovéhlemu dojde, je zcela nepochybné a nevyhnutelné a myslím si, že nesměl jste se tomu nějak extra bránit nebo to, extra odsuzovat, když dosud nevíme, co to bude umět, a když vůbec neznáme zabezpečovací systémy, protože ty určitě půjde vyvinout a je to podobný jako říkat, že Karel IV. byl nevzdělaný, protože neměl televizi. Ten si taky nedovedl představit, co by ta televize mohla, že jo, protože o ní nic nevěděl, takže tohle, tímhle tím se tak zatím nějak moc, myslím, nemusíme vzrušovat.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
A myslíte si, že lidé, teď myslím ten dav znovu obecně je ochotný přijímat takovéhle novinky? Necháme si všichni nainstalovat nějaký čip dobrovolně, bez problémů?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Ono bude asi záležet na aktuální náladě toho davu a na tom, co mu jeho vůdci řeknou, že mají udělat. Jo, je to jako u všeho, kde se má, kde má dojít k nějaké změně, že jo, tak určitá část populace tu změnu vítá a považuje ji za nezbytnou a určitá část populace naopak je konzervativní a vidí v tom určitá nebezpečí. Tady si myslím, že ať budeme dělat, co budeme dělat, tak jestli nějaké ty čipy vzniknou, jako že pravděpodobně to technicky schůdné a jednoduché je, tak to nakonec ta populace přijme, protože ono to bude nesmírně pohodlné a nebudem to ztrácet ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná nebude ani jiné východisko.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
... nebudem si to krást a možná nebude ani jiné východisko a na hranicích člověk strčí někam předloktí a bude pokoj, takže, i když to takhle zní relativně velmi nesympaticky a velmi nehezky, tak si myslím, že to vcelku velmi snadno a velmi rychle přijmeme, jakmile by něco, už to všichni máme, že jo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak a než tedy ukončíme dnešní pořad Jak to vidíte, podíváme se ještě do Mexika, protože téma dne na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha je největší zážitek z letošní dovolené a vy jste mi prozradil, že to bylo Mexiko. Co tam bylo pro vás za největší zážitek?

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Asi to Mexiko samo, protože já jsem vždycky ho měl za takovou jako rozvojovou zemi nebo za něco takového okrajového, ale ono je to gigantická země, nesmírně hezká země, na dovolenou nesmírně pohodlná země, protože tam jsou de facto stejné servisy, jako jsou třeba v té Americe, ale je to tam takové ještě pořád příjemné a ti lidé, ona asi ta populace jsou většinou nějaký míšenci indiánů, Španělů, že jo, a všeho možného a oni jsou nesmírně takoví jako sympatičtí v tom, že, když po nich něco chcete, tak vám strašně ochotně a rychle vyhoví, ale dál si vás vůbec nevšímaj, takže si tam můžete dělat, co chcete, jak chcete a ty lidi jsou pořád spokojený, pořád veselí, jo, hlavně, že je fiesta, to je tam také, takže to člověka baví a že by to byla nějaká vysloveně chudá země, to mně vůbec nepřišlo, takže to ...

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ty lidi, ta atmosféra té země.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Velmi příjemná. Tady, co čteme v novinách, tak to máme pořád, že jo, takové ty zprávy, jak tam unášejí lidi, narkomafie a takové, ono to tam asi bude nepochybně, ale alespoň v tom, co je jako na jih od Mexico City, ten kus, co jsem projel, tak mně přišel jako opravdu nesmírně příjemná a sympatická země, takže to mě asi nejvíc nadchlo.

Zuzana VOJTÍŠKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak to je tedy největší zážitek z letošní dovolené neurochirurga, profesora Vladimíra Beneše, který navštívil dnešní pořad Jak to vidí. Vy také budete moci napsat o svém největším zážitku z letošní dovolené do dnešní Hovorny a také potom zavolat, to kolem třičtvrtě na deset přímo k nám do vysílání. No, v tuto chvíli tedy uzavírám dnešní povídání. Děkuji. Přeji vám hezký den a jenom všem posluchačům připomínám, že jednak ve třiadvacet nula pět začíná repríza pořadu Jak to vidí a jednak na našich stránkách s adresou www.rozhlas.cz/praha, najdete tento pořad nejen v jeho zvukové podobě, ale také přepis, ten tam bude asi zítra, takže se můžete vrátit ke slovům, která tady dnes zazněla. Pane profesore, děkuji vám moc za návštěvu a přeji hezký den a těším se zase na slyšenou.

Vladimír BENEŠ, neurochirurg
--------------------
Děkuji také. Na shledanou.