Přepis pořadu Jak to vidí - 17.9. (SONS)

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Ještě jednou příjemné ráno, příjemný začátek dopoledne. Zdraví vás Jan Křelina. V tomto pravidelném čase Jak to vidí, jak určitě víte, v září nabízíme krátká, alespoň krátká půlhodinová setkání s těmi, kteří svůj život zasvětili ostatním, především pomáhání ostatním. Dnes tedy budeme sedět až do deváté hodiny s panem prezidentem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých panem Josefem Stiborským. Dobré ráno.

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Dobré ráno, zdravím všechny posluchače Českého rozhlasu 2 - Praha.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Já myslím, pane Stiborský, že bychom si jednak měli říct, že není asi nikdo, kdo by neznal Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých, protože je to ta zkratka SONS skutečně v našem prostředí nevládních a pomáhajících organizací takovou stálicí. Připomeňme, prosím, kdy ta organizace vlastně vznikla, proč v jaké situaci se tenkrát při vzniku SONS nacházeli nevidomí a slabozrací?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Skutečně předpokládám, že posluchači nebo mnozí posluchači Sjednocenou organizaci nevidomých a slabozrakých znají. Určitě se zase budeme setkávat více 15. října v ulicích při Bílé pastelce, při desátém ročníku sbírky. Nyní už tedy k tomu, jak a kdy vlastně Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vznikla. Bylo to v červnu roku 1996 a vznikla sloučením dvou tehdy působících celostátních organizací nevidomých a slabozrakých, a to České unie nevidomých a slabozrakých a Společnosti nevidovým a slabozrakých. Bylo to v důsledky prozíravosti vedoucích činitelů obou těchto organizací, protože si uvědomovali, že organizace vlastně založené na zcela shodných principech a slaďující stejné cíle, je zbytečné, aby si konkurovali, že by měli spíše spolupracovat, a proto Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých vznikla. Byli jsme k tomu trochu tlačeni i ekonomickými důvody, což se ukázalo opět jako prozíravé, protože mnozí si možná pamatují, že v roce 2000 potom se nevidomí objevili jako takoví demonstranti v ulicích, kdy vlastně došlo k drastickému poklesu dotací a hrozilo vlastně zrušení některých služeb pro tuto skupinu lidí.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Takže to je zajímavá historie. Mimochodem, kdybyste srovnal, pane Stiborský, tu situaci let devadesátých a nynější doby, posunula se situace nevidomých a slabozrakých někam a v jakých ohledech?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Zcela jistě v několika rovinách. Někde nebo ve více oblastech bych řekl, že je ten posun byl pozitivní, že byl přínosný, ovšem třeba v oblasti pracovního uplatnění už tak pozitivní není, protože možnosti pracovního uplatnění se spíše zužují než aby se nabízely širší. Chtěl bych říci, že hlavně v možnostech samostatného pohybu v oblasti odstraňování bariér, a to nejen architektonických, ale na mnoze i informačních, přístup k informacím, tam je nesrovnatelný pokrok, nesrovnatelný posun vpřed oproti třeba ještě té době před nějakými deseti, patnácti lety. A dnes tedy ta situace je úplně jiná, protože nevidomý člověk může obsluhovat počítač vybavený speciálním softwarem, takže jsou mu zpřístupněny i informace z internetu. Máme vlastní středisko, které se zabývá zpřístupněním webových stránek lidem s těžkým zrakovým postižením, je to takový projekt Blind Friendly Web, tedy stránky, web přístupný nebo přátelský lidem nevidomým.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Tak to je řada témat, o kterých v dnešním Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha s panem Josefem Stiborským, prezidentem Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých budeme mluvit.
Je s vámi Jak to vidí, Český rozhlas 2 Praha zářijový, jak jsme to pracovně nazvali měsíc dobré vůle. Mluvíme o Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých s jejím prezidentem panem Josefem Stiborským. Ještě než, pane Stiborský, budeme vůbec mluvit o tom, co vše se dnes v tom složitém komplexním světě nabízí slabozrakým a nevidomým, jaká usnadňovací zařízení a jaké techniky, mluvme nejdříve o tom, v jaké situace se vůbec ocitá člověk, který třeba přijde o zrak během svého života, to vlastně znamená začít všechno úplně znova.

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Přesně tak. V prvé fázi se dá říct, že se člověku opravdu zhroutil celý život, protože většinou dochází k tomu většinou v drtivé většině případů dochází ke ztrátě společenského postavení ztrátou vlastně zaměstnání. Problémy vznikají i v rodině, protože člověk se stává výrazně závislým na ostatních členech rodiny a největším problémem asi je právě určitá společenská izolace, do které se člověk dostává právě z obavy, že by se nějakým způsobem mohl znemožnit, že už nemá v tom životě co získat, že je zkrátka z té společnosti zcela vyloučen. Ta první fáze toho života po ztrátě zraku je velice složitá, není to vůbec jednoduché, ale zase naše organizace spolu s dceřinými společnostmi se snaží lidi z této izolace nějakým způsobem dostat a snaží se je reintegrovat opět do společnosti.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Čím takový proces začíná?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Především osobním kontaktem, vysvětlit tomu člověku, že ten život nekončí, že mnohé je možné dělat ovšem pouze jiným způsobem. Takže člověk se musí s tou novou situací nějakým způsobem ztotožnit. Musí ten svůj stav akceptovat a zde potom v té chvíli už se může vlastně jakoby, to je takovým odrazovým můstkem, už se může odrazit dál do toho nového života. Není to jednoduché, určitě to není jednoduché, chce to pevnou vůli, ale je to možné, o tom svědčí stovky příkladů. Mohl by o tom mluvit hlavně Tyfloservis, což je naše dceřiná společnost založená v roce 2000, který se zabývá sociální rehabilitací, výukou nevidomých nebo výukou nevidomých v samostatném pohybu a v základní sebeobsluze, což jsou takové dva pilíře té samostatnosti, dá se říci, po ztrátě zraku.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Tedy vzdělávání, řekněme, to je jedna z funkcí Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých a také těch dceřiných společností, o kterých jste, pane Stiborský, mluvil. Co ještě by byly ty další oblasti práce Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých, jakožto takového toho největšího zastřešujícího orgánu, řekl by se skoro?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Asi tak, SONS vlastně funguje po dvou liniích, jednak jsme klasickým spolkem, protože jsme občanské sdružení, tak vlastně jsme jednak takovým klasickým spolkem s dobrovolnými členy nebo na bázi dobrovolného členství, ale zároveň jsme i organizací, která poskytuje nejrůznější odborné služby. A těch je celá řada. Jednak je to vydavatelství, vydáváme časopis Zora pro nevidomé, respektive lidi s těžkým zrakovým postižením, protože vychází například i ve zvětšeném tisku a tento časopis vychází nepřetržitě už od roku 1917, kdy první číslo vydal takový nevidomí buditel Karel Emanuel Macan. Vzděláme lidi zrakově postižené v práci s počítačem vybaveným speciálním softwarem, jak už jsem tady zmínil, protože to je velmi důležité právě v oblasti získávání informací, přístupu k informacím. Provozujeme knihovnu digitálních dokumentů, což je takové, jak s oblibou říkávám, knihovna třetího tisíci letí, kdy nevidomí, respektive i těžce zrakově postižený držitel počítače, nebo majitel počítače musí pěkně v teple domova stáhne z internetu potřebný titul a buď hlasovou syntézou nebo nějakým zvětšeným typem písma na obrazovce si tu knihu či časopis může přečíst. Provozujeme unikátní navigační centrum na podporu samostatného pohybu nevidomých, to je vlastně centrum založené na bázi GPS a je ten kontakt řešen operátorem, kterému se nevidomý člověk, když se ocitne v nějakých problémech se samostatným pohybem, může dovolat a on si ho pak zobrazí na obrazovce monitoru a může ho takzvaně online navádět vlastně na původní trasu, protože se může stát, že třeba autobus či jiný dopravní prostředek má nějakou objížďku, nebo člověk se zamyslí a najednou vystoupí jinde než předpokládal. To jsou situace, které jsou pro, nebo mohou být pro nevidomého člověka dost nepříjemné a tady to naše navigační centrum pomáhá. Ještě jsem chtěl říct, že takovou tradiční, takovým opravdu naším takříkajíc rodinným stříbrem je sociální poradenství, respektive dnes podle zákona o sociálních službách odborné nebo základní sociální poradenství. Těch poraden máme po republice přes dvacet.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Promiňte, to navigační centrum, to už jsem vám skoro chtěl skočit do řeči, protože mě to nesmírně zaujalo. To je nový projekt?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
To je zcela nový projekt, pomohla nám v něm nadace firmy Vodafone a je to technologie, kterou vyvinuli na ČVUT. Jedná se o to, že nevidomý člověk musí mít u sebe takzvanou navigační jednotku, což je vlastně taková krabička velikosti asi 10 krát 8 centimetrů, kterou může mít kdekoli v tašce nebo v kufříku a v případě, že se ocitne v nějakých potížích orientačních, takže zavolá telefonem, mobilním telefonem na bezplatnou linku, spojí se s operátorem, ten si ho právě na základě té navigační jednotky zobrazí a může ho tedy navádět, ale to středisko poskytuje i další služby, kupříkladu itineráře tras, to znamená slovní popis, jedu-li do nějakého neznámého prostředí nebo města, místa, zatelefonuji na to středisko, nepožádám je o vypracování slovního popisu dané trasy, oni vypracují i popis i se spoji vlastně hromadné dopravy a mně se jede podstatně snáz. Nebo jedu-li vlakem, zase mohu požádat na tom středisku, aby mě ve chvíli, kdy se blížím do cílové stanice upozornili, protože hlavně známe to z osobních vlaků, které zastavují každou chvíli a člověk není schopen vlastně celou dobu...

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Počítat zastávky.

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
... tak přesně, přesně tak.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
To jsou neuvěřitelné věci. Mimochodem, teď mě napadá takové navigační středisko, chápu, že je to mnohdy životně důležitá věc, to platí stát? Já bych byl moc pyšný na to, kdyby to platil stát z mých peněz.

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Bohužel, zatím ne, zatím to skutečně v plném rozsahu platí nadace firmy Vodafone. Snažíme se jednat se státními orgány, protože jsme přesvědčeni, že tahle ta služba je nesmírně důležitá právě pro samostatnost nebo pro zvýšení samostatnosti i jako prevence úrazovosti nevidomých, protože samozřejmě snižuje i to riziko úrazu právě tím, že ve fázi, kdy ten člověk se dostává do stresu, kdy je tedy nervózní z toho, že řekněme, lidově řečeno, zabloudil, takže má nějakou možnost pomoci.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Josef Stiborský, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých v Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha. Pane Stiborský, vy jste už aspoň naznačil, kolik bariér vlastně existuje, dejme tomu, při pohybu zrakově postiženého člověka po vnějším světě, po městech. Já vím, že mimo jiné i díky SONSu, díky Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých těch bariér postupně ubývá, on si toho může všimnout v podstatě každý, kdo si pohybuje po městě, semafory tikají, všude jsou naváděcí pásy, to je samozřejmě výborná zpráva. Jaké bariéry nebo jaký typ bariéry ještě ve městech nejvíc přetrvá pro nevidomé?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
V této době asi v takzvaných vyvolávacích systémech, i když musím říct, že čelem doslova k tomuto problému se postavila Česká pošta, která na všech svých pobočkách zajistila vlastně řešení pro lidi s těžkým zrakovým postižením. Mám na mysli takový ten lístkový systém, kdy člověk přijde, v automatu si zvolí podle povahy toho svého požadavku, a vyjede mu lísteček a on potom na displayi někde ve výšce musí sledovat, kdy naskočí jeho číslo, to není problém jenom těžce zrakově postižených, ale i mnohdy starší lidí, kteří už mají problém s tím zvolit tu správnou oblast na tom vyvolávacím systému a posléze pak najít nebo rozpoznat to číslo na displayi, které není vždycky dostatečně viditelné, takže vlastně i když mnohé bariéry ubývají, jak jste tady, pane redaktore, zmínil, kupříkladu ty naváděcí pásy, tedy signální pásy u přechodů a tikající přechody a tak dále, a tak dále ty výrazně usnadňují nevidomým lidem pohyb. Pochopitelně potom ještě jsou to takzvaní digitální hlasové majáčky, které jsou právě pro tu jemnou navigaci, pro vstupy budov třeba, protože pro nevidomého člověka není takovým problémem dojít k určité budově, ale už vážným problémem mnohdy je najít, lokalizovat přesně ten vchod do budovy. On se vlastně vystavuje takovému potom nedůstojnému tápání podél budovy, což samozřejmě člověka výrazně stresuje.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Ano, já jsem viděl, že vy máte v kapse takové dálkové ovládání jakoby, kde je řada čísel. Jak to tedy přesně s těmi hlasovými majáčky funguje, vy musíte asi vědět, kde jsou, nebo jen tak nazdařbůh mačkáte tlačítko s tím, že se vám snad nějaký majáček ozve?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Tak v první řadě musím vědět, kam mířím. Poté, pokud jsem přesvědčen, že už jsem blízko toho cíle, tak si stisknu tlačítko na tom ovladači dálkovém a ozve se mi buď tedy jenom trilek nějaký, hlavně to je u vstupů do podchodů metra, protože tam se dá předpokládat, že i nevidomý člověk ví, že tedy chce jít do metra, takže jiný objekt tam není. A pokud se jedná o budovy, tak se užívají takzvané digitální hlasové majáčky, které mají dvě fráze. Jedna tedy upozorňuje nebo informuje o tom, o jaký objekt se jedná. Druhá pak o tom základním uspořádání uvnitř, kam se má vlastně člověk obrátit. Takže to jsou ty majáčky, které výrazně taky usnadňují pohyb a zjednodušují pohyb pro lidi nevidomé a jak říkám, zbavují je takového toho nedůstojného tápání.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Další zajímavá oblast jsou právě počítače, počítače jako brána do světa, brána i k informacím. Ono je pro každého dost těžké někdy s tím počítačem vyjít a dorozumět se s ním, protože přece jenom je to stroj, který myslí přísně logicky a někdy taky ne. Ale jak je to pro zrakově postižené, všechno se ovládá nebo všechno komunikuje hlasem? Text je předčítán strojem jakoby?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Ano prosím, buď takovou hlasovou syntézou, umělým hlasem, anebo potom je možnost je zvětšení, takzvaným programem například zoom text, tedy zvětšovací program, který sice jakoby zmenší tu obrazovku, protože pochopitelně v tu chvíli se na obrazovku nevejde všechno, co by se tam vešlo, když píšeme třeba ve velikosti písma 12, ale vlastně pro lidi se zbytky zraku je toto vcelku komfortním řešením. Problémem u nevidomých lidí je to, že nelze používat myš. Nevidomý člověk se musí naučit velkou spoustu různých klávesových zkratek právě ovládání toho svého hlasového odečítače, toho svého hlasového programu, což předpokládá samozřejmě dlouhodobější výcvik, protože člověk, pokud s tím počítačem pracuje a chce jej ovládat dokonale, tak nemůže při každém úkonu přemýšlet, jakže to udělám, to si musím naprosto zmechanizovat, zautomatizovat zcela, aby ten počítač mohl opravdu využít tak, jak by využít být měl. Jinak přesně tak, pane redaktore, jak jste řekl, je počítač opravdu bránou k informacím, protože ještě před takovými 15, 20 lety se uvádělo, že ten deficit informační způsobený zrakovým postižením je až 90 %. Myslím si, že dnes právě v důsledku možností získávání informací z internetu a jiným způsobem vlastně prostřednictvím počítačů, takže se ten informační deficit opravdu výrazně snížil. Jenom jsem chtěl ještě dodat, že samozřejmě potom ta výuka nevidomých lidí v práci s počítačem je přirozeně delší, protože je nutné právě trénovat jednotlivé ty úkony, jednotlivé klávesové zkratky, vlastně zautomatizovat zcela to používání počítače.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Říkal jste, pane Stiborský, že navzdory všem těmto pokrokům, které zlepšují situaci nevidomých a slabozrakých, je tu pořád ještě jeden velký problém, a to je pracovní trh. V čem je hlavně problém?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Problém je především v tom, že taková ta dříve tradiční povolání, uvedu například takzvaný telefonista, spojový manipulant pobočkových ústředen, kde bylo zaměstnáno hodně nevidomých lidí, některá tahle ta povolání se vytrácejí, do určité míry se vytrácí i nebo snižuje se už počet lidí nevidomých, kteří jsou zaměstnáni v oboru učitel hudby, a to bylo jedno ze skutečně tradičních povolání. Těch důvodů, těch příčin je celá řada, o nich by bylo možné hovořit hodně dlouho, nebudu se tím zabývat, ale problémem je to, že vlastně nové pracovní příležitosti, nové profese, kde by bylo možné zaměstnat lidi nevidomé, se v té míře, jak bychom si přáli, neobjevují. Snad z posledních let je možné připomenout hlavně profesi masér, kde v současné době je uplatněná celá řada nevidomých, ale to je opravdu jedna z mála.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Může pro to třeba Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých něco udělat nebo dělá pro to něco, aby se uplatnění nevidomých na trhu práce zlepšilo?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Přirozeně. My jsme si vědomi tohoto tristního stavu a v minulých letech jsme realizovali takový rozsáhlý projekt z evropského programu EQUAL právě na zlepšení postavení nevidomých osob, respektive osob s těžkým zrakovým postižením na trhu práce. A v současné době máme zase připravený projekty řešící tuto problematiku. Takže skutečně se snažíme v tomto směru pomáhat, leč není to vůbec jednoduché.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Dobrá, tak jedním zdrojem financování je samozřejmě stát, jedním zdrojem financování evropské fondy a jedním zdrojem financování samozřejmě sbírky, pejsci v supermarketech, dárcovské SMS nebo třeba ta známá Bílá pastelka. Kdybyste, pane Stiborský, prosím, mohl ještě připomenout, kdy si budeme moci koupit Bílou pastelku tak, jako každý rok?

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Bílou pastelku přesně jako každý rok bude možno zakoupit 15. října, je to u příležitosti Mezinárodního dne bílé hole, která je vlastně takovým symbolem samostatnosti nevidomého člověka, protože jak s pomocí bílé hole skutečně se nevidomý člověk může poměrně bezpečně pohybovat. Byla tady zmíněna celá řada nejrůznějších technických vymožeností, které nevidomým pomáhají, ale skutečně takovým základním prostředkem pro samostatný a dá se říci poměrně bezpečný pohyb zůstává stále ta bílá hůl.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
To byl tedy prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých pan Josef Stiborský v tomto výjimečném zářijovém Jak to vidí. Můžete si přepis rozhovoru najít na internetu www.rozhlas.cz/jaktovidí, nebo nás možná posloucháte v repríze po jedenácté hodině večerní. Pane Stiborský, děkuji ať se SONSu daří, ať se daří nám všem. Děkuji, na shledanou.

Josef STIBORSKÝ, prezident Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých
--------------------
Děkuji též.