Přepis pořadu Jak to vidí - 10.9. (Sdružení pro integraci mentálně postižených)

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Krásné ráno vám přeje Jan Křelina. Máme skutečně osm hodin třicet minut, začíná další z Hostů do domu. Budu s vámi až do 12 hodiny. Určitě se je dnes na co těšit. Každopádně teď mezi půl devátou a devátou vám tak, jako v průběhu celého září nabízíme cosi, co jsme tak pracovně nazvali měsícem dobré vůle. Prostě představujeme organizace a osobnosti, které zaměřily svůj život tak, že pomáhají ostatním. Já myslím, že v záplavě těch mnohdy šílených zpráv je toto okno do skutečně jiného světa, který funguje podle jiných pravidel. Dost možná podle pravidel, které bychom si přáli, aby platily i mimo tyto organizace. Dnes tedy paní Libuše Kaprálová, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených takzvaného SIMPu. Dobrý den.

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Dobrý den.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Já si myslím, že než se pustíme do té oblasti mentálně postižených, která nabízí nepřeberné množství zajímavého vyprávění, jak vím, mohli bychom si možná říct, kdy to sdružení vzniklo a vlastně proč. Já vím, že to není jedno z těch čerstvých sdružení, že SIMP má docela dlouhou tradici.

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Ano, my jsme byli založení vlastně v roce 99, to znamená letos je to 10 let, co již fungujeme, ale musím říct, že my jsme jakoby rozdělení tak trošku na dvě etapy a tou jednou etapou je před Evropskou unií a po Evropské unii. To proto, že když jsme začali čerpat peníze z evropských fondů, tak mám pocit, že to sdružení se teprve rozběhlo, protože jsme získali tolik peněz, abychom mohli dělat projekty, které jsou koncepční a systémové, což si myslím, že je velmi důležité.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
To jsem docela rád, že to říkáte. Skutečně to byla tak velká změna to, že jsme se dostali k těm štědrým evropským fondům?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Pro nás jo, pro naše sdružení určitě ano, protože před tím, ono to bude znít možná tak trošku, no, prostě a jednoduše, před tím těch peněz opravdu nebylo moc a naše sdružení, jak už jsem říkala, pokud chce poskytovat pomoc, tak musí být pomoc koncepční a trošku na delší čas, což ty evropské fondy umožňují, že to není financování jenom jako z roku na rok, ale ty projekty jsou dvou až tříleté, a to už se přeci jenom něco dá udělat.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
A Sdružení pro integraci mentálně postižených vzniklo v situaci, kdy jste měli pocit, že prostě je to potřeba, že je tady jakási, no, nechci říct mezera na trhu, protože to se nedá použít, ale mezera v té práci s mentálně postiženými?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Určitě. Přesně tak, ten smysl nebo proč bylo založeno, bylo nejenom to pomáhat lidem s mentálním handicapem, ale pomáhat celé rodině. To bych řekla, že je velice důležitý moment v tom našem sdružení, že se díváme na celou rodinu, kde se starají o toho člověka s handicapem, to znamená i na ty pečující, protože když nebudeme pomáhat jim, tak nepomůžeme ani tomu člověku s handicapem a zase naopak. Tak to bych řekla, že je takový hodně důležitý moment, kdy to sdružení vzniklo, nebo proč vlastně to sdružení vzniklo.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Budeme o tom určitě mluvit, já se na to těším. V pondělním Respektu vyšel krásný článek, který ne že by objevil Ameriku, ale připomněl velmi důležitou věc, že totiž postavení lidí s fyzickým postižením se vlastně za posledních 20 let neuvěřitelně zlepšilo. On ten článek poukazuje na to, že to byl takový postupný proces, kdy společnost, řekněme, zdravá postupně objevovala potenciál a bohatství těch, kteří nějakým řízením osudu skončili třeba na vozíčku a že tito lidé skutečně mohou naprosto bez problémů být nejenom součástí té zdravé společnosti, ale ještě ji v mnohém obohatit. Řekla byste, že podobně hezky se změnilo postavení lidí s mentálním handicapem?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Podobně určitě, ale neřekla bych, že ještě jsme se dopracovali do nějaké optimální podoby. Já určitě souhlasím s Respektem, protože my nepomáháme teda jenom lidem s mentálním handicapem, ale i s tím fyzickým, to je jako další součást naší práce, takže to dokážu trošičku přece jenom posoudit. Ale ti lidé s mentálním handicapem ještě pořád, myslím, že jsou na okraji společnosti. Ještě pořád ta zdravá populace se bojí toho přijít do kontaktu s těmi lidmi, neví, jak se k nim chovat a zaměstnavatelé je nechtějí zaměstnávat, ale nicméně musíme zase potvrdit, že ten trend zlepšující se určitě je, takže to jakoby. A vidím to i docela do budoucna pozitivně, že pokud, mohli bychom zrychlit, to tedy každopádně, ale i tak, pokud by to šlo těmito kroky, tak věřím, že za nějaký čas už budu moci klidně říct, tak sláva, už to funguje tak, jak by mělo.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Daří se přesun z ústavů do běžnějšího života?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
No, daří, ale pořád to přesně, jaksi jste uhodil hřebíček na hlavičku, poněvadž to je ten problém. Mám pocit, že ještě pořád jsou docela hodně podporovány ústavy, nebo takové ty ghetta trošičku, že když se postaví, já nevím, nějaké chráněné bydlení, tak je to zase x bytů vedle sebe, kde mohou tito lidé bydlet, což je jako fajn, že chráněné bydlení, ale zase je to ghetto, zase to není o tom, že by ty byty třeba měly být normálně zařazené mezi obyčejnými byty, nebo prostě byty pro normální lidi, anebo i ty ústavy, to je to samé, že se ještě budují obrovské ústavy, kde zaplať Pán Bůh, už se s těmi klienty začíná pracovat, už to není jenom takové to ráno snídaně, potom svačinka, potom oběd a tak dále. V tom se to zlepšilo, ale pořád ještě těch ústavů na můj vkus je hodně a je jich hodně proto, že neexistuje příliš právě ta alternativa, aby ten člověk s tím mentálním handicapem zůstal v rodině, protože ty podpory té rodině jsou skutečně malé a pak ta situace je jaksi velice složité a někdy, ačkoliv ta rodina nechce, tak vlastně skoro nemá jinou možnost než to své dítě třeba, nebo svého sourozence prostě umístit někde v takovémto zařízení, což si nemyslím, že je optimální.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Souhlasila byste s tvrzením, že nevládní organizace zařídí pomoc mnohdy efektivněji a levněji a lépe než stát?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Ano. Velmi stručná a jednoduchá odpověď. Ano, jsem o tom přesvědčena.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Stát to ví? Nemusíte kousat do různých rukou, které vás krmí, jenom mě tak zajímá, protože jsem také jednou nevládní organizací před mnoha lety prošel a měl jsem pocit, že se to velice mění k lepšímu. Tam šlo o spolupráci především s vnitrem a se sociálními věcmi a měl jsem velmi dobrý pocit, že ti úředníci si začínají uvědomovat, že ušetří peníze a práce bude odvedena, když budou podporovat neziskový sektor, který je plný profíků, kteří dělají, prostě jsou závislí na své práci a ne na nějakém křesle.

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Tak samozřejmě je to individuální, záleží na každém člověku. Trošičku se bojím toho, že ta všeobjímající krize, která se dnes a denně objevuje v tisku a tak, takže dopadá právě i na ty, kteří rozhodují o přidělení finančních prostředků právě pro ten neziskový sektor a mám pocit, že ukrajují právě i tady, a to mám pocit, že by mohlo mít docela negativní vliv na fungování neziskových organizací, které vlastně ale už právě díky své profesionální práci a díky tomu, že fakt dělají dobrou věc, převzaly hodně zodpovědnosti jakoby z těch státních institucí, tak teďka se trošičku bojím toho, co vlastně nastane. Že když nebudou finance na neziskovky a stát vlastně už jaksi nedělá některé ty věci, tak jak to vlastně celé dopadne.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Budeme vám každopádně držet palce. Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha je ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených Libuše Kaprálová.
Jak to vidí Český rozhlas 2 Praha, povídáme si s ředitelkou Sdružení pro integraci mentálně postižených paní Libuší Kaprálovou. Sdružení pro integraci mentálně postižených, pojďme tedy k jádru věci. Ono není jedno mentální postižení, ono je mnoho mentálních postižení, takže těžko se ptá takto zobecněně. Ale přesto, jak se různé druhy mentálního postižení liší od zdravého člověka, v čem se naopak ti lidé neliší?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Musím říct, že je to jako vlastně velice těžké udělat nějakou diagnostiku, že to je vlastně ten největší problém, když nám přijde třeba klient, tak on nemá žádnou diagnostiku nebo velice zřídka. Dá se říct, že nějaký autismus je takový docela jaksi jednoduše diagnostikovatelný, tak to ano, ale to se snažíme dělat my v našem sdružení tu diagnostiku tedy. A jak se liší a v čem jsou podobní, začnu tím liší. Asi v tom, že některé situace jaksi nedokáží vyhodnotit tak, jako je vyhodnotí zdravý člověk, nebo jsou tam samozřejmě někdy i fyzické nebo je tam i přidružené i fyzické postižení, tak to taky komplikuje situaci. Je to jakoby snížený intelekt, když to tak řeknu. Já se úplně nechci pouštět do toho, jako charakterizuje člověka s mentálním handicapem, protože každý ten člověk je naprosto individuální a někomu jde výborně komunikace navenek, prostě téměř nepoznáte, že se jedná o ten mentální handicap, ale jsou tam jiné věci. Přesně, já nevím, vůbec nechápe pojem peněz a tím páde, že s nimi neumí hospodařit, tak tím pádem je velice jaksi sociálně vyloučen z tohoto hlediska. A někdo zase ta jeho komunikace je velice špatná nebo prostě nemá rád komunikaci nebo kontakt s lidmi, ale zase je velice zručný. Takže já úplně nemám ráda to škatulkování, protože se snažíme ke každému klientovi přistupovat skutečně individuálně a vlastně vykřesat z něj to, co se dá a posílit jeho pozitivní stránky. No, a ta druhá část té otázka, v čem ti lidé jsou nám podobní.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Vy jste to v podstatě řekla. Někteří báječně komunikují, někteří jsou úžasně zruční.

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Přesně tak, přesně tak a v tom se krásně potkáváme, takže jenom prostě jde o to porovnat a vykřesat, jak jsem říkala, z toho člověka to, co mu jde a tím si říct, aha, báječně, tak my máme vlastně společnou práci, nebo můžeme mít společnou práci, společný zájem. Někteří rádi čtou a někteří rádi malují a někteří rádi sportují, tak to je to, co máme určitě společného.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Pusťme se do tématu integrace v návaznosti na to, co jste říkala, že nemáte úplně ráda, když se ti mentálně postižení soustřeďují do nějakých uzavřených komunit. Čili vy byste, já bych se samozřejmě zeptal také na výhody takového chráněného bydlení v nějakých domech, protože přeci jenom vypustit toho člověka úplně do samostatné existence, to je koneckonců taky princip chráněného bydlení, který mi nikdy nepřišel tak špatný. Vy mluvíte o ghettech.

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Ne, já jsem, takhle. Chráněné bydlení fajn, ale nemyslela jsem jakože chráněné bydlení, kde zase budou prostě, nevím, 20 bytů dohromady a zase už vlastně ti lidi s tím mentálním handicapem skoro nemají možnost se setkat s normální lidmi, takhle jsem to myslela. Jinak samozřejmě chráněné bydlení jako takové ten princip je výborný, to je jakoby chráněná práce, to je to samé, že ten člověk sám přesně nějaké úkony nezvládne, tak má nějakého asistenta, někdy stačí třeba jeden asistent na tři klienty a ten jim v těch, ten jim kompenzuje to, co oni nezvládnou, takže jako chráněné bydlení určitě jako ano, takhle jsem to myslela. Ne jakoby ghetta, jakože jenom oni tam bydlí, ale chráněné bydlení či chráněná práce, tak to určitě ano.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Integrace znamená přesně vzato začlenění. Co to znamená v rámci SIMPu, v rámci Sdružení pro integraci mentálně postižených, co tím myslíte tou integrací, jaký je cíl?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Tak my se hodně orientujeme na integraci prostřednictvím trhu práce. To znamená, že těm našim klientům se snažíme pomoci právě přesně tou dobrou diagnostikou, na co jsou vlastně šikovní, prohloubit ty jejich pracovní dovednosti nebo naučit je, co to znamená vlastně pracovat, a potom, když to jde, tak jim najít i práci na otevřeném trhu práce, anebo teď máme otevřenou tréninkovou kavárnu, tak třeba mají možnost pracovat i v té tréninkové kavárně nebo máme chráněnou dílničku, takže pracují i tam, takže ten pojem integrace bereme hodně přes ten trh práce, protože pracovat je jakoby z celospolečenského hlediska takový důležitý jako aspekt a když ten člověk právě s mentálním handicapem říká, já chodím do práce, tak najednou v očích všech ostatních jaksi hodně vyroste a nejednou se stává tím normálnějším, protože prostě pracuje a je, zrovna jsme se o tom nedávno bavili, když naši klienti jedou v tramvaji a klidně nadávají jako na šéfovou, ach jo, ta je hrozná, ona po nás něco chce, tak to je vlastně báječné, protože všichni tak trošku nadáváme občas na práci. A oni tím se dostávají do té normální pozice, pracují a klidně si nadávají na toho šéfa.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Tak vy jste šéfová nevládky, nadává se na vás taky?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
No, tak mě se to ještě neodstalo, ale je to možné, že se teď na mě nadává.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Vidím, že není malých úkolů začleňovat lidi s mentálním handicapem na trh práce. Dobře, já to vidím, že vy toho klienta skutečně posoudíte, co umí, co umí méně, zkoušíte pro něj sehnat to, co by mu vyhovovalo, i zaměstnavateli vyhovovalo. No, ale už jsme toho zaměstnavatele. Jak se shání v Česku zaměstnavatelé pro lidi s mentálním postižením?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
No, je to samozřejmě složité, nicméně my právě se snažíme úzce spolupracovat se zaměstnavateli. Určitě chápeme zaměstnavatele, který nebo firmu, která je založena za účelem generování zisku, je nám to naprosto jasné. Nechce, nemusí páchat charitu, když to řeknu tak jakoby ošklivě trošičku, ale my jsme od toho, abychom mu řekli, podívejte se, tak když zaměstnáte našeho klienta, tak ušetříte práci třeba vysokoškoláka, protože ten vysokoškolák nemusí, já nevím, kopírovat 150 prostě smluv, to je taková jednodušší práce, a to zvládne náš klient a ten váš zaměstnanec, ten vysokoškolák, může připravovat další smlouvu. Jako je to jenom takovéto personální rozčlenění nebo personální náhled na situaci v té firmě, vypracování určitých pracovních pozic a tím pádem vlastně i ta firma může tohoto člověka zaměstnat a může být skutečně pro ni přínosem, není to jenom o tom, jakože teda bude páchat dobro.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Čili vidím tady zájem firem, aby třeba zaměstnaly člověk s postižením, vidím zájem státu, aby byl člověk s postiženým zaměstnán. Možná v první řadě vidím zájem toho postiženého, aby pracoval. Je tento společenský zájem nějak vyjádřen třeba podporami pro firmy, které zaměstnávají a pro mentálně postižené, kteří jdou do práce, je jim to nějak finančně třeba oslazeno těm firmám?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Tak podle zákona firma vlastně musí zaměstnávat určitý počet osob, anebo musí odebírat služby od organizací, které zaměstnávají lidi z handicapem, tak to je asi ta podpora, kterou jaksi stát nějakým způsobem motivuje a kompenzuje firmám to zaměstnávají tady těch osob. Zase ty klienti s tím handicapem vlastně díky tomu, že my získáme podporu třeba z Evropské unie a jaksi je podporujeme nebo jim dáváme tu asistenci a tak dále, tak tím jaksi podporujeme my je. Ale já si myslím, že to úplně není jenom o těch podporách třeba, co se týče těch firem jaksi finanční kompenzace a tak. My se zabýváme hodně i sociální zodpovědností firem a snažíme se těmto firmám vysvětlit, že sociálně zodpovědná firma vlastně může jakoby celkově si nastavit trošku jiné fungování té firmy a nemusí jí to až tak finančně jaksi zatížit a nemusí získávat za to nějakou podporu ze státu a nemusí za to někdo až tak extra tleskat a tak dále, že to je jenom o tom, že se bude hezky chovat ke svým zaměstnancům, že právě bude třeba zaměstnávat ty osoby s handicapem, nebo bude zaměstnávat ty, kteří se někoho starají, což je taky velikánská podpora, že bude odebírat, co já vím, ty výrobky našich klientů, nebo my vydáváme, přihřeji si svoji polívčičku, vydáváme každý rok kalendář, tak proč by si od komerční firmy objednávali ten kalendář, mohou si ho objednat od nás, to logo jim tam taky dáme, že oni podporují nějakou dobrou věc, a budou mít hezký kalendář a zároveň podpoří i zase třeba nás neziskovku a my zase podpoříme klienty. Ta sociální zodpovědnost se dá uchopit z různých úhlů pohledu a té firmě vždycky se nějakým způsobem dá pomoc, aby to tak udělala, aby to pro ni bylo zajímavé. Nebo i to, to se taky snažíme propagovat, aby neposílali svoje zaměstnance na takové ty crazy teambuildingy, kde zaměstnance nutí, aby prostě lezli po skalách, ačkoli to naprosto nechtějí, ale můžou vzít toho zaměstnance a říct mu, tak jděte do neziskovky na jeden den vymalujte prostě jí místnost nebo něco takového. A tím ti zaměstnanci fakt to dělají rádi, když mají tuhletu možnost, nebo mají možnost mít výběru, ať někdo leze po skalách a někdo zase pomáhá, nebo ať jde pracovat do tréninkové kavárny na chviličku. On si vyzkouší něco nového, přijde do kontaktu s klienty a velice pak je to zajímavé hezké a přínosné a určitě je vytržen z toho kontextu té své pracovní rutiny, což teda teambuilding má, a docílit a zároveň se seznámí s něčím jiným.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
To se mi moc líbí. Ještě poslední otázka k tomuto tématu. Je nějaké odvětví, řekněme, firemní nebo technologické, které s vámi v tomto spolupracuje? Já si představuji spíš takové mladší moderní firmy, nějaké odvětví, kde tohle jede, kde tohle funguje?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Kde tohle funguje? No, moc se to zatím nedaří. Ale my zrovna teďka uvidíme, jestli to dobře dopadne, jsme měli nebo máme, probíhá nám výstava, možná se k ní taky dostaneme v galerii Fénix, což je obchodní galerie, a tam jsme navázali i tuhle tu spolupráci, že uvidíme, že my jim zkusíme nabídnout i to, že třeba ten teambuilding může jít tímto způsobem, anebo, že ty zákazníky oslovíme třeba tím, že jim budeme ukazovat jak, já nevím, nevidomý funguje nebo co to znamená být na vozíčku a tak dále, to je další takový jakoby okruh, kudy se dá ovlivňovat ta veřejnost a samozřejmě i firmy.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Říká v Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených Libuše Kaprálová.
Hostem Jak to vidí Českého rozhlasu 2 Praha je ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených Libuše Kaprálové. Sdružení pro integraci mentálně postižených je mimo jiné také úspěšné a šikovné v tom, že o sobě, nebo spíš o své práci o mentálně postižených dává hodně vědět navenek, a to se mi na tom moc líbí. Vy komunikujete tedy nejen s firmami pro to, aby se ten svět zdravých zaměstnanců a mentálně postižených zaměstnanců co nejvíc propojil. Ale vy komunikujete hodně s novináři, a hodně dobře s novináři a komunikuje také s politiky, které upozorňujete, komunikuje se známými osobnostmi. Snažíte se komunikovat úplně v podstatě s každým. Dá se vyvážit tohle to volání navenek, podívejte se, je tady oblast, které je potřeba věnovat pozornost a mezi tou jaksi interní prací, tím během té organizace, která musí pracovat, shánět peníze, pomáhat lidem?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Já si myslím, že právě kdybychom nedělali obě tady ty věci, tak to bude kulhat. Já nemůžu úplně jenom pracovat s klientem a pomáhat mu jako jenom tomu jednotlivému človíčku, aniž bych se nesnažila ovlivnit právě toho zaměstnavatele, protože když to neudělám, tak ho nakonec nezaměstná. Když neovlivním veřejnost, tak se pořád bude dívat skrz prsty na toho mého klienta, když neovlivní politiky, tak nezískáme peníze z Evropské unie. Takže proto my jsme v tomhle tom taková hodně asi moderní organizace, že se snažíme jaksi bojovat na všech liniích, nebo ovlivňovat jak veřejnost, tak přesně jak jste to řekl, tak i politiky, tak známé osobnosti, a ono to jde. Ono to jenom je o tom, nebo mám takový pocit, vysvětlit. My teď máme výstavu, která se jmenuje Blízké vzdálenosti, jsou to dvojportréty právě lidí s mentálním handicapem a slavné osobnosti. Něco je spolu vždycky spojuje, je to přesně ten sport nebo nějaký koníček a tak dále. A ta spolupráce s osobnostmi, pan Havel s námi spolupracoval, pan Halík, pak jsou to, já nevím, Lejla Abbasová a tak dále, Pavla Charvátová, jsou to fakt významné osobnosti, které vlastně stačilo jakoby jim jenom říct, pojďte se zapojit do tohoto projektu. Ten smysl toho projektu má ukázat veřejnosti tato osobnost, ačkoliv je tak významná, má něco společného s člověkem s mentálním handicapem a oni na to kývli a řekli, aha, tak to je výborné, tak pojďme do toho a vznikla z toho krásná výstava a opravdu ta výstava má obrovský úspěch, putuje po Praze, možná právě poputuje i do zahraničí a skutečně tu veřejnost hrozně dobře ovlivňuje a vybuzuje k nějaké diskusi a k tomu, aby se lidi zamysleli, proč teda integrovat a vlastně, že to má být naprosto normální.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Dobře, tak čistě fakticky, čistě technicky ta výstava je skutečně mimořádně dobrá. Ne všechny projekty tohoto typu jsou i esteticky povedené. Ty fotografie dělaly skvělí fotografové a jsou úžasné, ty fotografie žijí doslova. Ale dobře, ale to je fakt sám o sobě, to se vám povedlo. Ale dá se to nějak, vy říkáte, že to ovlivňuje, že ta výstava skutečně i působí. Jak to můžete vidět? Ono je to sice hezké, člověk se podívá na výstavu, možná 100, 200, tisíc lidí si někde prohlédne krásné fotografie. Ono to ani často není vidět, že tam je člověk s handicapem, jak jsou ty fotografie skutečně živoucí. Tak jaký je ten efekt, dá se to nějak změřit?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Tak samozřejmě počet návštěvníků je to někdy složité změřit, ale dá sem to poměřit tím, že třeba ty výstavní prostory, nebo ti vystavovatelé nás sami osloví a řeknou: My jsme viděli vaši výstavu a nám se fakt líbí. My bysme byli rádi, kdyby ta výstava byla u nás, protože my chceme jako propagovat tady tu integraci, tak to je vidět, že to pochopili.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
A my chceme zaměstnat jednoho z vašich klientů je ta otázka druhá hned?

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
I to se mi stalo. Zrovna včera, ne předevčírem, to je jedno. Přišel za mnou právě nějaký pán a říkal, já jsem vás viděl někde, nevím, v televizi nebo jsem o vás někde četl a vy jste taková zajímavá organizace a já bych vlastně možná chtěl asi zaměstnat vašeho klienta nebo pojďme spolu něco vymyslet a vlastně včera mě na jedné akci potkal pán a říkal, tak my děláme nějaké audio, video a tak dále a možná by se dalo vymyslet nějaká spolupráce a vlastně jsme spolu řešili v jakém smyslu a co vlastně ti naši klienti mohou a takhle. Takže vlastně i ta odezva je vidět i v tom, že prostě ano, někdo ten telefon zvedne nějaký ten zaměstnavatel a zeptá se a řekne, tak pojďme teda spolu něco myslet. Takže já jsem jako přesvědčená o tom, že právě i to vystupování v těch médiích a tak, že prostě fakt má ten efekt v tom, že někdo ten telefon, jak říká, zvedne, zavolá a prostě ta spolupráce se dohodne.

Jan KŘELINA, moderátor
--------------------
Já vám, Libuše Kaprálová, moc děkuji za vaše dnešní vystoupení v médiích. Moc mě potěšilo, přeji Sdružení pro integraci mentálně postiženým, vám i nám ať se vám daří. Mějte se krásně. Na shledanou.

Libuše KAPRÁLOVÁ, ředitelka Sdružení pro integraci mentálně postižených
--------------------
Děkuji moc za pozvání, mějte se hezky. Na shledanou.