Přepis: Jak to vidí Václav Šilha – 3. srpna 2016

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
No a na cesty se teď vydám s Václavem Šilhou v pořadu Jak to vidí. Vítám vás u nás ve studiu.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Děkuji za pozvání, dobrý den.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste v dubnu navštívil Ekvádor.

Čtěte také

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Byl jste tam poprvé? Protože vy jste navštívil už všechny světadíly, tak bych řekla, že už i v tom Ekvádoru jste možná byl.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Světadíly ano, ale rozhodně ne všechny země, tak tam mi ještě trošku zbejvá. Nicméně v Ekvádoru jsem byl poprvé. Já jsem strašně dlouho chtěl vidět amazonskou džungli a věděl jsem, že to bude prostě něco úžasnýho. Nicméně zase na druhou stranu bylo jasný, že třeba fotit zvířata, tedy takovou tou mojí hlavní prioritou je v džungli nebo v pralese takový science-fiction, jsem viděl, takže ta moje cesta byla spíš zaměřená na lidi a říkal jsem si, že by vůbec nebylo špatný se setkat opravdu s těma zástupcema těch domorodejch indiánů, ještě těch opravdu domorodejch indiánů, ještě těch, který jako žijou tím svým vlastním způsobem života, no, to se nakonec povedlo, i když to byly velký peripetie, protože když jsme tam vyjížděli, tak nám akorát napsali, že ten kmen a jeho území je uzavřený pro turisty a pro návštěvníky, že se tam stalo neštěstí. My jsme nevěděli vůbec, co se stalo a dozvěděli jsme se, že prostě nekontaktovaný kmeny, který tam ještě pořád žijí, je jich tam asi 200 nebo 300 lidí, napadli kontaktovanej kmen a tím pádem to území bylo uzavřený. My jsme se s tím teda nějakým způsobem spokojili, co jsme taky měli dělat, ale naštěstí po 14 dní, po 14 dnech to území uvolnili, my jsme se tam mohli dostat, takže to bylo úplně supr.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A vy jste jeli za těmi kterými? Tam jsou tedy dva druhy kmenů, abychom si to ujasnili.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Těch kmenů je v Ekvádoru samozřejmě o hodně víc, ale teď se bavíme o kmenech, který žijou na území Amazonie, to je kmen Huaorani, což je velmi zajímavej kmen, protože on byl kontaktovanej poprvý až v roce 1956.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ten patří mezi ty kontaktované kmeny.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Kontaktovaný i nekontaktovaný, jo, protože ...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak nic není jednoduché.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Nic není jednoduché. Tam je to tak, že v 1956 byly poprvý kontaktovaný tenhle ten kmen a ten kmen se rozdělil s tím, že některý chtěli v podstatě nějakým způsobem přijímat tu kulturu jako takovou, další část, ta menší, že v žádným případě a stáhli se hluboko do džungle. Když se říká nekontaktovaný, to zní, jako kdyby oni nevěděli o tom, že někde žijou nebo že tam je někde západní civilizace, oni to moc dobře vědí, ale vyhýbají se jí, záměrně se jí vyhýbají. A dochází tam k velkým konfliktům, protože jak už jsem teďko před chvilinkou říkal, těch lidí je tam nějakejch 200 až 300, není jich opravdu moc. A oni potřebují čas od času, když to řeknu takhle opravdu hrubě, čerstvou krev, takže oni občas dělají výpady do právě vesnic těch kontaktovaných indiánů, unášej děti. No a stalo se bohužel to, že napadli jednu ženu a jednoho muže na kanoi, toho muže zabili, tu ženu trefili bokem do oštěpu a do stehna a ta to teda přežila a my jsme v tomhle, z tohohle neštěstí trošičku i těžili, protože my jsme za čtyři měsíce po tomhle tom napadení tu dívku dostali jako průvodkyni, což bylo prostě úplně úžasný. Byl to strašně silnej příběh, ona nám o tom všem vyprávěla. Bohužel nechtěla vyprávět na kameru, což se nedivím, protože to opravdu je jako silný, protože přišla o svýho manžela, ale je to poslední člověk, kterej viděl nekontaktovaný indiány právě někdy na přelomu roku, takže tam to bylo opravdu hodně silný. Ta nenávist mezi nima je obrovská, což je zajímavý, protože oni opravdu nemají důvod se mít moc rádi, pakliže se, když se takhle nějakým způsobem potkají a vždycky to vyústí v tohlencto, takže my jsme byli nakonec rádi, že jsme samozřejmě viděli jenom ty kontaktovaný, protože tam je to potom takový 50 na 50. 50 %, že přežijete, 50 ne, takže to, ale jinak ty kontaktovaný žijou úplně tím samým způsobem jako ty nekontaktovaný. Tam už není až tak moc velkej rozdíl, takže ...

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže tam je vlastně rozdíl jenom v tom jejich způsobu myšlení, že tihle ti kontaktovaní jsou ochotní třeba přijímat výpravy, jako byla ta vaše?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano, určitě jsou schopni přijímat, dokonce i některou moderní techniku, protože ono samozřejmě když člověk žije v pralese, a to nejsou velký vesnice, to jsou většinou jenom rodiny, tak když se tomu člověku něco stane, je těžký se dovolat pomoci nebo se někam dopravit, takže oni třeba maj v tý rodině jeden satelitní telefon. Je to zvláštní, ale maj. A choděj tam nahý okolo toho s foukačkama, takže je to takovej zvláštní paradox. A to oni tohlento všechno jo, oni jsou schopný přijímat naše výpravy, dokonce jsou schopný v podstatě nebo jsou schopný tolerovat i turisty, s tím, že viděj, že pakliže budou turisty, bude to lepší, než když přijdou těžaři, protože těžaři, to je velký pro ně nebezpečí, ale nejenom pro ně, ale pro celou v podstatě Amazonii jako takovou. A bohužel nedávno ekvádorský prezident povolil těžbu na jejich území a v přilehlých Yasuni parku, a oni vědí, že prostě pakliže se tam začne těžit, že jejich kultura zmizí. Naprosto zmizí, oni se dostanou v podstatě do toho /nesrozumitelné/, jako vidím dneska v Africe nebo kdekoliv jinde, a takže my jsme si tam povídali a oni řekli, my bysme chtěli turisty, chtěli bysme turisty, protože když tady bude turista, tak nám nikdo nepřijde za barák, neveme motorovou pilu, nezačne nám kácet les, náš les, naše posvátný stromy, takže to na mě strašně zapůsobilo, protože ty lidi si uvědomovali v podstatě, že ten bílej nemusí nýst jako úplně jenom to nejhorší, ale i třeba i to, že se tam oni budou jako hostitelé, budou ukazovat svoje zvyky, ale budou si žít nadále svým vlastním životem.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A není to tak trochu nereálné, že přece jenom je potom ten příliv turistů takzvaně převálcuje?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Je, samozřejmě že je, protože ani bych neřek, že ten příliv turistů je převálcuje, protože Amazonie je strašně nepřátelský území. Je to opravdu pro člověka, to není vůbec nic příjemnýho, strašně moc komárů, vlhko, vedro, takže úplně, a takovej ten obyčejnej turista, kterej si pojede na Seychely, tam určitě nepojede, protože tam si to fakt neužije.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ale tam pojedou jenom lidé, jako jste vy.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
No, asi tak. Jako jenom blázni, jako jsme my. A takže to nebude nikdy jako taková ta masovka. To určitě ne. Ale já si moc dobře pamatuju a víme to ostatně všichni, že v takovejch těch 70., 80. letech minulýho století dneska už byl takovej ten pytláckej boom v Africe, v Keni, v Tanzánii, hlavně v Keni. A byli to turisti, který upozornili na to, že po cestách tam ležej mrtví sloni, nosorožci a na to konto tenkrát keňská vláda zřídila svojí organizaci Wild Life Service a byly to takový polovojenský jednotky, možná spíš až vojenský, a ty pytláky nějakým způsobem eliminovala. Bohužel dneska je ta situace zase nazpátek, to už je jinak, ale tenkrát to strašně pomohlo. Ty turisti v podstatě poukázali na to, že se tam děje něco špatnýho. A i tady by to nějakým způsobem šlo. On ten náčelník, i když oni si neříkají náčelník, náčelníci, oni si říkají warriors bojovníci, tak on říkal něco o udržitelném turismu. To udržitelný pro nás je takový slovo, takže nevím, jak si to představuje, ale každopádně nevidím to tak úplně v barvách, ale je to alespoň možnost.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To říká Václav Šilha v dnešním pořadu Jak to vidí.

/ Písnička /

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to vidí u indiánských kmenů v Ekvádoru Václav Šilha. O tom si právě na Dvojce Českého rozhlasu povídáme. Vy jste říkal, že jste navštívil ten, ten kmen, že jste se s nimi domlouval nebo říkali mi, jakým způsobem, jak se říká, rukama, nohama?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Samozřejmě těch rukou a nohou tam bylo hodně, ale my jsme měli tu výhodu, že my jsme tam měli tu dívku, která uměla právě trošku španělsky, my teda španělštinou jsme nedotčený, takže jsme tam měli ještě jednoho kluka, kterej uměl potom anglicky, takže to bylo dobrý, že nám to překládal, to bylo v podstatě přes dva lidi, protože ty domorodci samozřejmě mluví jenom huaoransky. Huaoranština je velice zajímavej jazyk. Ona totiž nemá vůbec nic společnýho s ostatníma jazykama. Nikdy nikdo nepřišel na to, kde se tam vzala, odkud má kořeny, je to prostě něco úplně jinýho, takže to umí opravdu velice málo lidí, jenom ty, který se tím nějakým způsobem domlouvají, takže to není nějakej běžně rozšířenej jazyk, jako bejvá, takže tam to opravdu šlo těžce, ale jako ono to všude jako, když jsou ty lidi ochotný, tak ono se to dá domlouvat úsměvama, posunkama, takže to bylo celý v pohodě. My jsme tam byli hosti, oni se tam k nám chovali, my jsme se snažili zase nepřekážet, protože samozřejmě my jsme vpadli do vesnice. Vesnice, je to rodina, s tím, jako že tam budeme nějakej týden a viděli jsme jednu věc, že oni jsou tak hodný, že nás přijali a my zase musíme bejt tak jako hodný, že jim nebudeme překážet, protože samozřejmě já si pamatuju na takovou scénku, kdy nás ten náčelník nebo ten vrchní bojovník warriors vyzval, jestli bysme s ním nechtěli na lov do pralesa. Tak samozřejmě obrovský nadšení, protože říkám, nafotím to, nafilmuju to, bude to úplná pecka, a teď jsme šli do toho pralesa, on šel úplně nahej s tou foukačkou, my samozřejmě ty svoje goretexy a já nevím, co všechno, což bylo jako velice takový jako zajímavý. A já osobně jsem měl pocit, že chodím jako Vinnetou, jo, že jsem nebyl slyšet, jako že jsem byl strašně nenápadnej, a po půl hodině on se na mě takhle podíval, usmál se a já jsem věděl, že to nemá absolutně žádnej smysl. Jestli s ním budu chodit, tak vesnice vyhladoví, protože já jsem dělal strašnej binec a vůbec jsem o tom netušil, že jo, já jsem opravdu přesvědčenej o tom, že nic tiššího než já nemůže bejt, takže v tomhle tom případě potom jsem jako zjistil, že ne u všeho můžeme bejt a opravdu je občas bejt dobrý stranou v podstatě i těch jejich běžnejch prací a neotravovat, tiše si tam fotit, filmovat a dělat si svojí práci a že potom oni jsou ochotný nás přijmout a ukázat něco ze svejch kořenů, když to můžu říct takhle.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste řekl, že to vlastně nebyla ani vesnice, že to je taková jedna větší rodina. Je tedy v jejím čele ten vrchní bojovník, jak jste říkal, je tam tedy patriarchální systém?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Já na patriar..., ano, ten tam je, nicméně žena tam rozhodně není ta, která by tam byla na nějakým nízkým stupínku, to ani náhodou.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Aby se motala jenom kolem ohniště.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Jo, aby se motala, to jako v žádným případě. Jsou tam přesně rozdělený práce. Muž chodí na lov, když chodí ženy, jako není to žádná výjimka, ale muž je ten prostě, kterej nějakým způsobem obstarává tu obživu. Oni tam potom pěstujou akorát na těch svejch políčkách, ono to není políčko, to je v podstatě takovej vysekanej kus pralesa, to je maniok, to je úplně všechno, co tam oni maj, takže tam je to spíš sběr a dejme tomu lov. A ta žena se tam stará o rodinu, ale vím, že tam není problém třeba, že v nějakým případě pakliže ta žena, jí zemře manžel, tak ona může mít klidně dva, tři přítele a nikomu to jako nijak zvlášť nevadí, vůbec to tam jako nějak neřešej jako tenhle ten způsob.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže ta rodina je taková rozvětvenější, to znamená, že tam žije, žije tedy ten, ten šéf té rodiny a potom různě jeho bratři, bratranci, sourozenci a tak dále.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
To tam je všechno v podstatě nějak jako to, ale to jsou ty věcí. My jsme byli u rodiny, kde byl v podstatě jenom jeden muž, jo, a tři ženy a jedno malinký dítě.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
A ty všechny byly jeho?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ne, byla jedna manželka, potom to byly nějaký švagrový a vnučka, jo, protože ty svoje syny on měl v podstatě rozsetý, protože samozřejmě tam to už je kontaktuje indián a on ty syny už dával do školy. Je to zajímavý, protože tam to je tak, že oni už se učí španělsky, už nějakým způsobem reflektují prostě na tu naší moderní dobu, ale chtějí pořád taky žít přirozeným způsobem. Už třeba nechodí nahý po tom, po tom pralese, ale pořád držej v ruce oštěp a pořád držej v ruce foukačku a pořád chtějí tohlencto, takže v tomhlectom možná vidím trošku naději, že ty děti, i když jsou nějakým způsobem přivyklí tomu našemu životu, tak ještě pořád chtějí se držet těch kořenů a tý jejich kultury.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Chtějí se držet kořenů, držet kultury, ale když, jak se říká, jde do tuhého, mají tedy ten satelitní telefon, přivolali by si třeba lékařskou pomoc v případě, že oni už by byli bezmocní? Těžké, v případě těžkého úrazu, těžké onemocnění.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano. To právě zachránilo život té Lucianě, té dívce, o které jsem vyprávěl, právě to, že se dostala potom v podstatě do vesnice, kde byl ten satelitní telefon, tam pro ní moh dolítnout vrtulník, jinak by samozřejmě zemřela, takže na tyhlenty věci je to určitě jako pro ně výborný, protože my si často představujeme tak, že jsou indiáni nebo nějaký kmeny a že by se tam nemělo chodit, že by se tam, že by se to mělo uzavřít jako rezervace a že by se, v žádným případě nekontaktovat. Ono na jednu stranu možná ano, ale na druhou stranu kdo může bránit těm lidem, který jsou stejný lidský bytosti jako my, aby se měli lepší? Jo, je to takový, si říkám kolikrát, jako ano, nejsem rád, když vidím v Africe domorodce, který má na sobě tričko Adidas a já bych si ho chtěl vyfotit do půl těla s tím oštěpem, jak tam loví, to je samozřejmě jasný, každý by ho tak chtěl vidět, protože všichni to máme nějak zidealizovaný, ale kdo může zabránit těm lidem, aby si třeba zavolali lékařskou pomoc? To přece nemůžeme. My nemůžeme udělat ghetta, rezervace, i v nejlepším nějakým úmyslu s tím, že je ochráníme před civilizací. Ty lidi sami chtěj. A pakliže jim to nebudeme vnucovat, nebudeme jim vnucovat naše zvyky, naší v podstatě kulturu jako takovou, naše náboženství, tak je to celý v pořádku. Ale nechat je přitom, aby oni věřili v tu svojí anakondu, věřili v posvátnej strom, věřili v jaguára a nějakým způsobem se ty civilizace dotýkaly, ale ne aby v podstatě my jsme je válcovali.

/ Písnička /

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vydali jsme se za ekvádorskými indiány z kmene Huaorani, jestli to říkám dobře, s Václavem Šilhou v pořadu Jak to vidí na vlnách Českého rozhlasu Dvojka. Vy jste se před tou písničkou zmínil o tom, že oni velmi uctívají tři, nemohu říci věci, protože to nejsou věci, anakondu, posvátný strom, no a samozřejmě jaguára. Vezměme to od té anakondy. Co ona pro ně symbolizuje, znamená?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Tak krom síly samozřejmě je to v podstatě velkej vodní tvor a oni na všechno maj báje. Nám je dokonce vyprávěl gába, což je ten náčelník, bylo to velmi těžký překládat, takže já tam z toho znám pouze fragmenty, ale je to v podstatě, anakonda je něco matka. Matka toho pralesa, žije velmi skrytě, je silná, oni jí dávají i chytrost, takže to je tohlencto. Pak je to samozřejmě posvátnej strom. To je v podstatě, můžeme to přirovnat k naší kultuře, k nějakýmu oltáři, k tomu, kde tam oni jsou, kde ten šaman v podstatě nějakým způsobem vypráví o tom, co by měli dělat, co by neměli dělat. A jako takový vrchní top zvíře je samozřejmě jaguár, síla, ohromná síla, skryty zvíře.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná i lstivost.

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Lstivost, divost, všechno. A oni na to věří a je to úplně úžasný, protože já jsem tam u gabi našel jednu takovou zajímavou věc, on mu zemřel nedávno syn, z nešťastný lásky prej se otrávil, a on v takovém přístřešku měl takovou betonovou v podstatě krychli a na tom měl kříž. A já jsem tak koukal a říkal jsem si, to je divný, jako proč kříž, když on věří v tyhlenty věci? A oni mně to potom vysvětlili, že to je přesně ten styk těch dvou kultur, o kterejch jsem mluvil před písničkou, že on nevěří na nějakýho Ježíše Krista nebo něco takovýho, ale prostě viděl hřbitovy u v podstatě velkejch měst a myslí si, že to je jenom takový, v podstatě jako taková ozdoba. Protože oni normálně dělaj to, že udělaj hrob a tam zapíchnou oštěp jako, jo, takže tady se střetávaj tyhlenty věci, ale oni opravdu naprosto bezmezně věří v tyhlencty věci a v tom jsou krásní. A todleto bysme jim neměli brát. Já si myslím, že tam velkou roli taky hlavně hraje šaman, kterej je přesně ten, takovej ten stmelující prvek těch všech rodin a těch všech velkejch vesnic. Ten nynější šaman už je velice starý. On tam v podstatě nikdo neví, kolik mu je let, ani gába neví, kolik mu je, prostě on říkal, já jsem zažil dobu, kdy tady ještě nebyli bílí, kdy jsme o nich nevěděli, takže počítám, že mu nějakejch 70, 80, ale je fakt, když se podívám na jeho tělo, tak bych od něj facku nechtěl dostat, protože to je opravdu velkej silnej chlap, ale je to výjimka. Těch lidí samozřejmě není moc, protože ta úmrtnost je dost tristní, tam umírá se okolo 50 let, dětská úmrtnost je tam šílená. Nicméně ten šaman je tam opravdu od toho, aby jim radil, je to víceméně, než aby si lidi nepředstavovali to, že to je nějakej zaklínač duchů nebo něco takovýhleho, hlavně doktor. Je to hlavně léčitel, kterej má neobyčejnou znalost o všech amazonskejch druzích rostlin, který můžou léčit. Nebo zase na druhou stranu můžou i zabíjet, takže oni mu naprosto důvěřují a už má vybranýho nástupce a já mám to štěstí, že tam jedeme příští rok a setkám se jak s tímhle tím, když pánbů dá, s tímhle tím šamanem i s tím jeho nástupcem, což bude úplně bezvadný, protože to budou zase úplně jiný příběhy, úplně jiný story, který bych právě chtěl prostřednictvím fotografie zaznamenat.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže tenhle ten šaman, pokud tomu rozumím, ten není jenom pro tu jednu vesnici nebo rozvětvenější rodinu, ten vlastně spravuje celou oblast, dejme tomu objíždí jí, je to jako jakási farnost u našich /nesrozumitelné/?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Já bych řek, že má na starosti ten kraj tam. Ano, je to takovej, je to ... Nevím, jak samozřejmě velkej ten, ta jeho oblast je, nicméně všichni Huaorani, se kterýma jsme se setkali, jsou právě nějakým způsobem zvyklí na něj, takže tenhle ten člověk tam má to. Vyprávěli nám o něm krom toho teda, že je šaman, on je i velkej bojovník. Na to se nesmí zapomínat, protože i když jsou kontaktovaný nebo nekontaktovaný, tak oni občas dělaj to, že prostě pakliže jim někdo přijde do jejich v uvozovkách rajonu a začne jim tam kácet stromy, tak oni se s ním moc nemažou. Oni opravdu pořád ty oštěpy vytáhnou a jsou schopný je opravdu, hlavně ty čínský těžaře, kterých je tam teďko strašně moc, a to i potom dřevorubci, tak ho opravdu zabít, takže tam je to opravdu jako takový dost na hraně s tímhle tím. Pakliže tam člověk přijde jako turista, je to v pohodě, ale nesmí mít s sebou motorovou pilu. Takže tam bych to neriskoval určitě. Ale jsou to, už jenom ten název Huaorani, to se mi strašně líbí, protože to je něco, znamená něco ve smyslu jako lidské bytosti. A já musím říct, že to jsou nejmilejší lidské bytosti, se kterejma jsem se kdy setkal, protože i přes jejich divokost, takovej ten jinej způsob života se k nám chovali naprosto úžasně a já jsem byl strašně rád, že jsem se s nima moh setkat. A hlavně jsem strašně rád za jejich pozvání, protože oni řekli, přijeď příští rok, my bysme chtěli udělat nějakej film, aby si udělal, aby si udělal nějaký fotky a aby si třeba dejme tomu, jak už jsem se bavil o těch turistech, sem pozval někoho, my mu rádi ukážeme náš způsob života. Takže jsem za to vděčnej a pojedu tam velice rád a hrozně se na to těším, protože to bude strašně zajímavá práce a vím jednu věc, že já to ještě uvidím, ale moje dcera za 15, za 20 let už nemá šanci tohlento uvidět, protože ty starý bojovníci, který tam opravdu jsou, který maj prořízlý uši, v něm ozdoby a tak dále, a tak dále, choděj nazí, tak ty už tam nebudou. Tam budou ty noví s tím, že doufám, že pořád se budou držet těch svejch kořenů. Ale bude to jiný a já bych chtěl alespoň prostřednictvím těch fotek ukázat třeba i svým vnukům, jak to vypadalo tenkrát a jak to bylo krásný, než to bylo, já nebudu říkat, abych zase tady nementoroval, jak všechno jde ke špatnýmu, ale než to bylo jiný, než je to dneska.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste mi vlastně odpověděl už na poslední otázku, co vás táhne vrátit se do téhle té oblasti? Jsou to tedy ti lidé a jejich příběhy?

Václav ŠILHA, fotograf
--------------------
Ano. Ty příběhy jsou totiž strašně silný. Já jsem během svejch cest, co dělám za posledních 15, 16 let, slyšel strašně moc příběhů, ale tyhlenty patřej k těm nejsilnějším. Nejsilnějším, protože tam ta kultura se ještě pořád brání, ta se pořád ještě vzpírá. Ta není převálcovaná supermarketama, není převálcovaná studiem Disney, já nevím, čím vším. Je to pořád ještě čistý. Ty lidi jsou čistý a ty lidi, když ráno vstanou, tak vy víte, že když se usmějou, tak proto, že se chtějí usmát. A to je hrozně fajn.

Světlana LAVIČKOVÁ, moderátorka
--------------------
To byla krásná tečka, kterou udělal za dnešním pořadem Jak to vidí můj dnešní host, fotograf Václav Šilha.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.