Přepis: Jak to vidí Václav Malý – 5. října 2018

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný den přeje Zita Senková. Dnešním glosátorem v pořadu ‚Jak to vidí‘ je světící biskup pražský Václav Malý. Dobrý den.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co je předpokladem toho, aby se Evropa stala, či, lépe řečeno, zůstala Evropou? Nejen na to se budu dnes ptát. Dobrý poslech. – Papež František má za sebou návštěvu pobaltských republik. Všem tamním obyvatelům a věřícím vyslovil velké uznání, cituji: „Zůstali jste pevní, uchovali jste si víru. Nacistický ani sovětský režim nedokázal zničit víru ve vašich srdcích. Vybojovali jste správný boj“. Tolik citace hlavy katolické církve. Jak podle vás, pane biskupe, vy jste region několikrát navštívil, jej obě okupace poznamenaly?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Ty stopy z doby Sovětského svazu jsou ještě znát, ale oni je opravdu důsledně smazávají. Takové ty různé plakáty, sochy nebo ještě zchátralé budovy. Jinak jsou to země stabilizované s už poměrně dobrým politickým systémem a toužící opravdu být součástí Evropy. Já jsem byl překvapen kultivovaností třeba obsluhy, byl jsem překvapen čistotou veřejného prostoru a hrdostí na svůj národ. Jsou to malé národy čítající dohromady jenom několik milionů, ale národy hrdé a národy toužící opravdu, aby patřily aktivně do té rodiny evropských národů, protože oni stále samozřejmě mají velkého souseda. V paměti tamních obyvatel jsou ta hrůzná desetiletí během nacismu i během komunismu. Protože bohužel, když se potom tyto země staly součástí Sovětského svazu, tak inteligence, mnozí významní jedinci byli deportováni na Sibiř, kde zahynuli, a to zůstává v paměti těch národů. A přirozeně i současné Rusko chápe tyto země jako sféru svého vlivu. Proto oni se chtějí z toho vymanit, nedochází tam k násilí, i když soužití třeba s ruskými menšinami není vždycky snadné, ale není tam napětí, které by třeba vedlo k násilí. Na to je třeba upozornit. Jde především o Lotyško, které je z těch třech států nejmenší, kde je poměrně velké ruská menšina, i v Estonsku je poměrně velká ruská menšina, ale je tam klid. I když někteří představitelé té ruské menšiny přece pořád ještě tendují být součástí Ruska nebo nějaký takový vřelejší vztah vůči ruskému sousedovi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A z čeho vycházíte, monseigneur, co se týče toho postoje Moskvy k těmto republikám? Mimochodem Moskva odmítá termín sovětská okupace.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Byla to samozřejmě sovětská okupace, protože 1918 tyto státy vznikly, proto tam přijel papež, a to je velmi dobré právě při výročí stoletého založení těchto států a byly tyto země násilně anektovány do Sovětského svazu. To nebyla jejich vůle, ale samozřejmě tyto národy byly malé, jejich armády byly nečetné, tak neměly šanci, aby se ubránily.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak hodnotíte celkově návštěvu papeže? On mimo jiné ve Vilniusu řekl, že Litva by měla svou bolestnou minulost spojenou s tou sovětskou a nacistickou érou využít jako podnět k prosazování tolerance na evropském kontinentu.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Ano, nejsou tam nálady, takové fobie nebo nálady neustálého útočení na svého souseda. Já pokládám za významné, že papež se tam setkal s představiteli protestantských církví a s představiteli pravoslavné církve, protože v Lotyšsku i Estonsku těch římských katolíků je pomálu. Jsou tam pravoslavní, jsou tam luteráni. Takže ta cesta měla také i ekumenický rozměr, což je velmi důležité, a ve Vilniusu v Litvě připomněl papež také genocidu židů, protože ve Vilniusu žilo před druhou světovou válkou 200 tisíc židů, a bohužel velká část z nich potom zahynula a on toto připomněl, což je taky velmi důležité, znovu tedy nastolit, aby byl dobrý vztah křesťanů a židů a dobrý vztah různých křesťanských náboženských tradic. To pokládám za dobré. A potom výborné bylo, že navštívil muzeum KGB ve Vilniusu. Já jsem ho také navštívil. Tam byly mučírny, kde zahynulo hodně lidí při velmi krutých výsleších, a on toto muzeum navštívil. A potom také navštívil v Litvě, je to na hranici s Lotyšskem, takzvanou Horu křížů. To je úžasné místo, kde v 50., 60. letech lidé kladli na takový pahrbek kříže upomínající na ty hrůzy těch deportací litevských občanů, a dneska na té hoře je spousta, dá se říci stovky, ne-li tisíce křížů. Toto místo navštívil také papež Jan Pavel II. a je dobře, že papež František si udělal čas aspoň ke krátké návštěvě, protože je to symbol novodobých dějin litevského národa. To bylo místo, které na mě zapůsobilo, a tam opravdu mi vyhrkly slzy z očí, když jsem si uvědomil, co musel ten národ podstoupit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem německá kancléřka Angela Merkelová, která je na oficiální návštěvě Izraele, se včera poklonila památce oběti holocaustu v památníku Jad vašem a také do knihy napsala, že Německo se musí postavit proti antisemitismu, nenávisti a také násilí. Vracím se zpět ještě do Pobaltí. Ministři spravedlnosti Litvy, Lotyšska a Estonska koncem srpna vyzvali Ruskou federaci, aby jako nástupnický stát Sovětského svazu vyplatila pobaltským republikám odškodné za desítky let sovětské okupace. Moskva s tím nesouhlasí. Co se týče tolerance na evropském kontinentu, ke které vlastně vyzval i papež, vy jste možná nahlédl do toho, jak funguje tento model soužití v Kanadě, kde jste navštívil naše krajany...

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Ano, minulý týden jsem navštívil českou katolickou farnost sv. Václava v Torontu, kde jsem uváděl do služby nového kněze. A při té příležitosti jsem se také porozhlédl po Torontu. Navštívil jsem tamní galerii a jenom takovou poznámku na okraj, velmi mě nadchlo, že v rámci této galerie je celá jedna místnost plná soch skvělého anglického sochaře Henryho Moora. Ten tady měl výstavu v roce 1969 a já byl překvapen, že někde existuje takový větší soubor těchto soch. Z toho jsem byl tedy opravdu nadšen, ale to jenom poznámka na okraj. Jinak jsem byl třeba v Torontu v High Parku a jezdil jsem metrem, chodil jsem po ulicích a byl jsem velmi překvapen, kolik ras, kolik národností se pohybuje v Torontu. Pracovníci sdělovacích prostředků mi řekli, že tam mluví ty národnosti a lidé různých ras 113 jazyky. A neuvěřitelné, takový klid, nikdo se nedívá po druhém s nějakým zamračeným nebo podezřívavým okem. Když jsem byl v tom High Parku, mladí lidí, kteří se bavili, různých ras, také různé páry děvčat, chlapců... To mě opravdu oslovilo a velmi překvapilo, s jakým klidem se to tam odehrává. Jistě, že to není všechno ideální, protože ty některé komunity také žijí v určitých čtvrtích, jsou trochu izolované, ale státní správa tam hledí přísně na to, aby jakýkoliv projev nenávisti nebo rasismu nebo nelibosti byl potlačen. Takže je vidět, že i takové kosmopolitní město, jakým Toronto je, bylo mi řečeno, že je to jedno z největších kosmopolitních měst vůbec na naší planetě... Že lze tu situaci zvládnout. A to je oslovující. A někde jsem to také řekl, že je to taková jistá výzva i pro naši společnost, abychom se připravili v tom globalizovaném světě, že nemůžeme být tím ostrůvkem. To neznamená se bezhlavě vrhnout do situace nějakého kosmopolitismu, ale na druhé straně nelze úplně se izolovat od světa. V tom Torontu mě to oslovilo. A také jsem velmi rád, a to bych chtěl také zvýraznit, že vztah mezi Čechy a Slováky v Torontu je velmi dobrý. V minulosti po druhé světové válce ta první vlna té emigrace..., tam bylo napětí, dneska už po tom napětí není ani stopy. To mě tedy velmi těší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak v tomto kontextu vnímáte toleranci na evropském kontinentě?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Tolerance na evropském kontinentu dostává trošku na frak. Přirozeně jsou různé státy... Já myslím, že pořád je třeba říci, že i v Německu celkově ta společnost to zvládá. Přirozeně dneska jsou tam nějaké extrémní skupiny, i nacionalistické, ale ty naštěstí nepřevládají, a tu situaci lze zvládnout, i když je to těžké, ale právě co mě tak zaráží, že vzniká jistá opona mezi Střední a Západní Evropou. V roce 89 jsme všichni nadšeně říkali zpět do Evropy a dnes, trochu jako bychom se z té Evropy stahovali. Maďarsko, Polsko, Slovensko, ČR myslím, že mají vyspělou kulturu, že nemusíme být přikrčeni, ale na druhé straně se jenom s takovou podezřívavostí dívat a s určitým odstupem, co se děje na západ od našich hranic... Myslím, že to vůbec není nejlepší vstup do budoucnosti.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Před 50 lety zemřel Romano Guardini, jeden z nejvýznamnějších a nejvlivnějších křesťanských myslitelů 20. století. Rodák z Verony prožil celý svůj život v Německu, hodně se mimo jiné zabýval problémy evropské kultury, evropské společnosti. V roce 1962 přednesl při udílení Ceny Erasma Rotterdamského významný projev. V něm mimo jiné řekl, cituji: „Předpokladem pro to, aby se Evropa stala Evropou, je, že každý národ musí znovu promyslet své dějiny. Že porozumí své minulosti právě vzhledem k utváření tohoto velkého tvaru života. Jak velikou míru sebepřekonání a sebeprohloubení to ale znamená?“ Tolik citace významného evropského myslitele a duchovního. Jaký to má na vás účinek, pane Malý? Co si tom myslíte? Co je předpokladem pro to, aby se Evropa stala Evropou nebo zůstala Evropou?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Stále se mluví, alespoň v intelektuálních kruzích, o návratu ke kořenům. To je třeba znovu zdůrazňovat, protože evropská kultura právě stojí na židovsko-křesťanské tradici a řecko-římské antické tradici. Demokracie bez tohoto podloží není naprosto myslitelná. To si málokdo uvědomuje. Tudíž návrat k těmto kořenům není jenom nějaký výlet z jakéhosi frajerství nebo za záliby, ale je to opravdu podstatné, abychom dobře věděli, z čeho ta naše kultura vyrůstá. Nemůžeme opakovat ty minulé periody. A zdá se mi, že v naší vlasti velká část společnosti moc toho o naší minulosti neví. Nedávno jsme si třeba připomínali sv. Václava. Já tady nechci rozvíjet všechny ty momenty související se sv. Václavem, jen bych řekl, a myslím, že je to hodně aktuální, že to byl muž, který byl obezřetný, který vážil možnosti a který vůči svým sousedům nezvedal jenom meč. Naopak ho dovedl dát do pochvy, obrazně řečeno, a zvážil možnosti. Jsme tady my malí vedle velkého souseda, musíme se tedy snažit, aniž ztratíme sami sebe. To myslím, že je jeden důležitý moment, aby člověk zvažoval své možnosti, ale zároveň, aby nerezignoval. Svatý Václav byl na svou dobu velmi vzdělaný. Zdá se, že znal latinsky. Latina byla tehdy řečí vrstvy vzdělanců, kterých zdaleka nebylo tolik, a on byl docela výjimkou, protože málokterý tehdejší vévoda nebo král nebo císař uměl latinsky. Tudíž vzdělanost patří k jisté vlastnosti člověka, aby si dovedl spojovat záležitosti, aby dovedl vidět šířeji a dál. Svatý Václav se také snažil vidět vzhůru, vidět nad ten obzor momentálních starostí. A to myslím, že patří také ke křesťanské tradici. Je to jedna z těch postav a mohli bychom pokračovat, kdybychom na různých postavách našich dějin si připomínali různé rysy, různé postoje. Takže vracet se k tomu je důležité, abychom to dovedli přetvářet v našich podmínkách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak my jsme porozuměli naší minulosti?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Já myslím, že tolik ne, že se mluví jedině o té nedávné minulosti. To znamená o té době před rokem 89, je to důležité a bohužel se mi zdá, že část společnosti zapomíná. Je to takový někdy pláč a naivita. Tehdy byla jistota, tehdy jsme dostali všechno, co jsme potřebovali, i když samozřejmě ne v takové rozsahu jako dneska, a já myslím, že se lidé stále bojí svobody. Svoboda je zodpovědnost a také břímě. Svobodu člověk musí v sobě nějak pěstovat a rozvíjet, ta není dána jenom těmi vnějšími okolnostmi, třeba dobrými zákony. A myslím, že je stále potřeba k tomu naši společnost povzbuzovat. To není žádná ideologie. Svoboda svědomí, že nikdo nemůže být nucen přijmout nějaký názor, ale musí se pro něj svobodně rozhodnout, to patří právě k těm základním křesťanským hodnotám, o kterých se dneska tolik mluví.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když se o nich dnes tolik mluví, to znamená, že se k nim chceme vrátit. Takže otázka zákonitě musí znít, kdy a proč jsme se od nich odklonili?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Je pravda, že už v 19. století docházelo k odpadu především manuálně pracujících lidí, obrazně řečeno, dělníků od církve. Po první světové válce došlo k dalšímu rozpolcení a samozřejmě komunisté toho využili a ten 40letý útlak vymazat vůbec křesťanské povědomí z duše našich národů, ten byl zřejmý a ten cíl zůstával, i když ty metody se měnily, a samozřejmě 50. léta, ta byla nejhorší. 60. a 70. léta byla mírnější, ale ten cíl zůstával. A ono to poznamenalo dvě, tři generace, a to se nese až do současné doby. A samozřejmě v dnešním globalizovaném světě zase i mladí lidé přicházejí do styku se světem, což je dobře. Ale svět je také ovlivňován různými duchovními nabídkami, dochází někdy k takovému rozmělnění, takže na to křesťanství se docela pozapomíná. Chápe se to jako, že je to jenom izolovaná záležitost, aniž je to, myslím, i ve školách více zdůrazňováno, že v podstatě na tomto kořeni stojí ty výdobytky současné doby, stále opakuji, tedy demokracie. Jsem velmi rád, že žiji v demokratickém světě, jsem rád, že žiji v ČR, ale bez nějakého podloží to nelze pochopit a nelze to brát jenom jako samozřejmost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Patří k tomu i volby, které dnes v Česku začínají, jak volby komunální, tak i do třetiny Senátu.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Ano, já bych chtěl jenom zdůraznit význam Senátu. To není zbytečná parlamentní komora. Je Poslanecká sněmovna, ale Senát, který má 81 členů, dnes se volí třetina senátorů, a lidé mají možnost zase dát hlas někomu, kdo není příliš vázán na nějakou stranu. Protože Senát slouží k jakési korekci stranictví. Tam se také více hlasuje podle přesvědčení, což je dobře, a Senát je takovou pojistkou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pojistka demokracie se mu také říká.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Pojistkou demokracie... Protože on musí schválit případné změny v ústavě, on musí schválit přípravné změny ve volebním systému i v dalších významných zákonech. Dobře víme, že ne vždycky je to snadné, co vyjde z Poslanecké sněmovny, a ten Senát je právě důležitý.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otázka pro vás od paní Pivodové: „Jan Hus kázal, že není potřeba prostředníka mezi církví a Bohem. Můžete se k Bohu obrátit sami, církev má s tím stále problém. Komunisti pracovali na tom, že není potřeba církve, sami jste tvůrci svého osudu. Jsme šťastnější, že víme, že jsme sami tvůrci svého osudu?“ Ptá se paní posluchačka a dodává: „Kolik staletí nás církev udržovala v područí a kázala o vyvolenosti králů a vojevůdců?“ Tolik email.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Jistě, že i katolická církev má jisté čmouhy ve své historii našeho národa. Na druhé straně je to takový zjednodušující pohled, protože přirozeně i církev přispěla ke vzdělanosti, přispěla k rozvoji kultury, ale to tady nemůžeme všechno rozvíjet. To, že patřím do církve, neznamená, že dávám tvar své víře. Samozřejmě je to osobní rozhodnutí, ale rozhodnutí také sdílet tu svou víru se společenstvím, že ta moje víra není izolovaná, ale že se s ním dělím se společenstvím, a zároveň společně s tím společenstvím to chci dál prezentovat dalším, kteří třeba o křesťanství nic nevědí. Tak já se v tomto smyslu necítím být svázán nebo že bych ztratil svoji osobitost. Přirozeně vyznávám určitá pravidla církve, vyznávám strukturu církevního učení, ale tu konkrétní podobu a ten život tomu dávám já sám a je to moje osobní rozhodnutí a nikdo mě k tomu nemůže nutit a tuto svobodu si přirozeně nedám vzít. Že tomu tak v dějinách vždycky nebylo, ano, naše dějiny od doby husitské, alespoň já to tak vidím, jsou duchovně rozpolcené a je důležité toto analyzovat a uvědomit si, že někdy také došlo k nedorozumění, ano, že se vnucovalo přesvědčení. Dneska i katolická církev deklarovala na druhém vatikánském koncilu svobodu svědomí. Takže myslím, že je to poučení z minulosti a že už jsme dneska někde dál a že bychom měli jít spolu, nejenom ve dle sebe, a nějak tak vnímat i ty křesťanské tradice jeden druhého s velikou citlivostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste se zmínil o svatováclavské tradici, o památce sv. Václava, které další osobnosti z našich dějin by mohly být pro nás inspirativní?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Přirozeně Karel IV., to je veliká osobnost, protože on při vší té moci byl člověkem, který svá rozhodnutí promodlil v kapli na hradě Karlštejně. Uvědomoval si tu zodpovědnost i vůči Bohu. Uvědomoval si, že je dobré se na každé rozhodnutí připravit, a necítil se jako ten pán, kterým má moc nad vším, ale moc, která je mu jenom svěřena, že on má svěřenou moc, a to myslím, že je důležité. To je například i otázka sv. Václava. A každý tedy opravdu za něco stojící vládce si uvědomuje, že nestojí nad lidem, aby ho ovládal, ale stojí v čele, aby pomáhal lidem právě žít plnohodnotný život. Tak v tomto smyslu myslím, že Karel IV., kromě své vzdělanosti, je významnou postavou, kterou bychom si měli připomínat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Papež František během své návštěvy Pobaltí nešetřil ani kritikou, a to do vlastních řad. Při setkání s malými Estonci připustil, že nedostatečným odsouzením kněží, kteří se provinili, mohla katolická církev lidi zklamat, ba dokonce odpudit, že je pobuřují skandály jak sexuální, tak s penězi, že to církev nedostatečně odsoudila, nepochopila životy mládeže a že je prý vůči mladým lidem pasivní. Jak vy to vnímáte? Mění se nějak mentalita nahlížení v katolické církvi?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Na co konkrétně myslíte nahlížení katolické církve?

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Na současný život, na to, jak přitáhnout mladé věřící, protože se potýká docela s úbytkem...

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Jistě, že se hledají cesty. Jsou různá setkání a nejvíc oslovující je, když člověk sám tím žije. Víte, můžete vytvořit sebelepší metody, ale to někdy vyznívá do prázdna. Nejlepší je, když to okolí vidí skupinu mladých lidí, kteří opravdu mají radost z toho, že věří, kteří jsou zároveň pevně na zemi, nevznášejí se někde ve vzduchu. Přirozeně také každý má zodpovědnost svědčit. To znamená také dobrou znalost té křesťanské tradice. A to se mi zdá, že to ne vždy u těch mladých lidí je, tudíž taková ta vzdělanost, a teď nemyslím intelektualismus, teď myslím opravdu nějaké hluboké proniknutí do podstaty toho křesťanského učení, že to není jenom záležitost nějakých ctností, ale umět vysvětlit i cesty, kterými člověk si může otevřít obzor k té duchovní rovině. A to se mi zdá, že někdy u těch našich mladých lidí převažuje spontaneita, ale ne právě taková ta hluboká znalost a ta sdělnost. Já jsem v tomto optimista, vůbec nejsem člověk v davu a myslím, že nemusíme pořád jenom plakat, že za sebou nemáme davy, že je důležité, aby si člověk uvědomil hodnotu, že vůbec mohl poznat, a aby kolem sebe šířil takovou atmosféru naděje, že je možno jít i touto cestou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Otázka je, proč třeba někteří mladí lidí nemají tyto znalosti. Přece by jim je měl někdo předávat, ať už je to v první rodina...

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
My už jsme o tom mluvili také při minulých setkáních, že dneska je ta generace především generace zážitková. To znamená, něco duchovního prožít a to je bezvadné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Asi každý mladý byl zážitkový, nemyslíte?

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Na druhou stranu nemůžu stavět jenom na tom, protože musím také zapojit rozum, člověk má jak cit, tak má také rozum, a pokud možno získat si opravdu co nejvíce širokých znalostí a umět reagovat i na různé znalosti lidského poznání v tomto světě, protože zase část těch mladých je založena trochu intelektuálněji, nestačí tedy jen takové to sdělné přes pocitovost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Světící biskup pražský Václav Malý a jeho názory. Já vám za to děkuji a přeji vám hezký den. Na slyšenou.

Václav MALÝ, světící biskup pražský:
Děkuji, na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.