Přepis: Jak to vidí sestra Angelika – 14. července

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobré ráno a nerušený poslech přeje Karolína Koubová. Hostem dnešního cestovatelského Jak to vidí je mimo všechny své ostatní aktivity rovněž také moje rozhlasová kolegyně, která vás provází nedělním Jak to vidí, sestra Angelika Ivana Pintířová, dobrý den.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Dobrý den, hezké ráno všem posluchačům.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak cestujeme v rámci Jak to vidí, vy a váš vztah k cestování?

Čtěte také

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak já cestuji poměrně ráda, protože ráda poznávám nové lidi. Myslím si, že zvlášť pro naši generaci je cestování velmi důležité, protože jsme se ...

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Dlouho nemohli.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Dlouho nemohli nebo mohli jenom, jenom omezeně a tím pádem někdy se pohybujeme jenom v českém dvorku a máme dojem, že všechno musí být jenom tak, jak to tady známe. A já zjišťuji, že čím víc poznávám nové lidi a nové kultury, tím jednak jsem spokojenější, kde žiju, a jednak to velmi obohacuje. Člověk může zjistit, že třeba dvě třetiny světa nepoužívají kapesník a připadá jim to naprosto neslušné na veřejnosti. Třeba v Asii, když jsem poznala lidi, kteří tady byli z Asie, nebo že něco nám může připadat třeba podivné nebo jiné, ale každá věc má líc a rub a stojí za to někdy, někdy, třeba v tý naší společnosti máme všechno naplánovaný, jste uštvaní a člověk může zjistit, že někde něco vypadá, ale tak necháme to jen tak jako jít a může to vypadat pohodlně a líně, ale má to zas své výhody, že ti lidi nejsou tak štvaný.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano. V čem třeba nejvíc vám cestování a do kterých zemí obohatilo obzory?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak já jsem se díky tomu, že jsem v řeholní kongregaci, která má své domy, ne sice pod jedním vedením, ale máme domy vlastně v řadě zemí Evropy, ale i v řadě zemí světa, tak jsem před 10 lety měla takový rok, kdy se člověk stará o druhé, měl by se taky starat sám o sebe, měla jsem takový rok volna a právě jsem ho chtěla využít k cestování, k tomu podívat se někam jinam, získat jistou odvahu, vystoupit z toho českého dvorka a možná teďka vzpomenu, proč, proč mě to tak, tak napadlo. Já jsem měla prastrýčka, takže bratr mého dědy, on byl ročník 1900 a v Pošumaví bývalo obvyklé v době 20. let nebo za první republiky, že ti mladí kluci, když dospěli, 21, 22 let, si jezdili přivydělávat s cirkusem Kludský. On hrál na heligon a stavěl stany. On nám vyprávěl o Benátkách, naučil mě do 10 italsky počítat, uměl říct Nemtudum maďárum a paradoxní bylo, že v roce 74, když bylo nové metro v Praze a všichni byli, tak jako jsme to obdivovali, tak on tím jako 74letý projel a říkal, tomuhle vy říkáte metro? Já jsem v roce 21 a 22 jezdil v Paříži metrem, a to mělo nějaký patra nad sebou, tohle já za metro vůbec nepovažuju. Takže jsem viděla, že vlastně se uměl daleko lépe orientovat, takže proto jsem vyjela k našim sestrám do Rumunska, do Francie, kde jsme vznikli, a pak také do Ruska, abych přece jenom ztratila takový ten odpor, který jsme všichni měli, abych taky tu ruštinu užila a získala tam třeba přátele.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy jste říkala, že to chtělo také jistou odvahu právě vykročit z toho našeho dvorečku, takzvaně někdo je velký dobrodruh, že rád cestuje, nemá žádné obavy dopředu, těší se, někdo naopak přece jen se trochu, třeba i já, drží rád doma a taky částečně potom někam vyjede, tak co bylo nejtěžší před tím rozhodnutím opravdu odjet, a to ještě třeba právě do Rumunska?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak věřit tomu, že všichni jsme lidé a najdeme lidi, kteří jsou ochotni nám pomoci. Já vlastně úplně poprvé v Rumunsku jsem byla ještě trochu dřív, před tímhle rokem na takovém celoevropském ekumenickém setkání zasvěcených žen a jela jsem do Kluže vlakem.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, máme téma vlaky, cestování vlakem, jaké to je po Rumunsku?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak tehdy byly rady lidí, kteří tam ještě byli o kus dřív a myslím si, že se ta situace rok od roku mění k lepšímu, takže já už jsem nemusela dávat nějaké úplatky a tak.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Bakšiše.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Na hranicích jako, ale poprvé jsem třeba jela lůžkovým vlakem, byla to pro mě zkušenost, jako že mi vzali pas a jízdenku, že to má všechno ten průvodčí u sebe a teď ještě to byl bulharský vlak, takže průvodčí mluvil bulharsky a nakonec jsme se domluvili, i mě vzbudil, když jsem potřebovala. Pak jsem zažila přestupování v Maďarsku. Tam se mi osvědčilo, že jsem věděla, že kromě odjezdu, příjezdu a kam chci jet znám i číslo vlaku, protože já jsem měla jet do Kluže, ale všude bylo, bylo psáno Kološvár a měla jsem jet do Timi?oary a vlak jel to Temešváru, nicméně číslo vlaku souhlasilo, tak jsem do něj nastoupila a pořád jsem doufala, že někdo přijde a jela jsem několik hodin. Vždycky jsem sledovala, jestli další stanice je ta, co má být podle rozpisu, než jsem zjistila, že je to vlastně psáno rumunsko-maďarsky a že Kluž je Kološvár a Timi?oara je Temešvár, ale bylo i hezké, že jsme v tom kupé trávili asi tři hodiny s maďarskou hodinou a 5leté dítě nezajímá, že někdo nerozumí maďarsky, takže jsme vlastně přes mou ubohou angličtinu jsem se i naučila, jak se řekne dobrý den a děkuju maďarsky.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Jó napot, tuším.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
No, ne dobrý den, ale děkuji a prosím, kérem a köszönöm.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Takže to byly zážitky na cestě vlakem do Rumunska.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
A člověk zjistí, že vlastně oni umí jenom maďarsky, já umím jenom česky a že když se chceme domluvit a chceme společně příjemně strávit čas, tak se nám to podaří.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká dnešní host cestovatelského Jak to vidí, sestra Angelika.

/ Písnička /

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem cestovatelského Jak to vidí je dnes sestra Angelika. Cestovaly jsme také vlakem, dojely jsme tedy přes Maďarsko do Rumunska, ještě tedy jsme tam nebyly, tak ale řekněte, jaké to bylo v Rumunsku, když jste dorazila?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak Rumunsko mi přijde jako úžasná země. Jednak má nádhernou přírodu a pak jsem se tam potkala vlastně s velmi otevřenými lidmi. Je to země, která je svým způsobem chudá, v něčem mně i připadala zvláštní, jakože jsem byla u našich sester, nikoliv v banátu, kde jsou třeba Češi, tam vlastně z toho Rumunska nejmíň, /nesrozumitelné/ vlastně vůbec neznám, ale byla jsem na severu, 30 kilometrů od Bakau, což je vlastně Moldavsko. Část Moldavska zůstala jako Moldavská republika a část je připojena k Rumunsku. Je tam opravdu nádherná příroda. Je tedy znát, že tam byla obrovská jako kolektivizace, takže v současné době ti lidé to společné, na to jakoby zanevřeli a pěstují si to vlastní. Jsou tam některé momenty, které mně připadaly třeba směšné nebo zvláštní nebo až tak jako pohoršlivé v prvním, v prvním momentě, že třeba je tam, je to teda už 10 let, takže možná už to vyasfaltovali, ale byla tam třeba naprosto blátivá cesta. Ještě musím říct, že to považovali za malou vesnici, 4 tisíce obyvatel, to byla malá vesnice, byla v údolí taková roztáhlá, takže vlastně byla skoro 4 kilometry dlouhá, část byla pravoslavná, část byla katolická, polovina, polovina. Ty naše sestry tam měly mateřskou školu, kterou provozovaly vlastně z vlastních prostředků, a učily, postupně učily ty lidi, že když chtějí mít něco lepšího, tak si třeba na to připlatí, protože měli, oni měli ten dojem, že co je zadarmo, je lepší, co funguje hned, je lepší, co si musím připravit, to už není tak úplně lepší, ale měli třeba vlastně úplně blátivou cestu a vůbec jim to nevadilo, že když trošku zapršelo, tak bylo bláto všude, ale měli dva satelity třeba na domcích. Ty domy byly výborně opravené, uvnitř třeba měli koupelnu a tak, ale to bláto měli až ke dveřím a vcelku jim to nevadilo. Nebo třeba padal sníh, protože já jsem tam byla 10 týdnů a byla jsem tam těsně do před Vánoc, na podzim, padal sníh a já jsem říkala, pudeme zametat, ne? Protože tam byly schody k té školce asi, nevím, 100 schodů a oni říkali, ne, ještě padá, to až přestane padat. A když přestalo padat, tak říkali, no to už jako teď nemá cenu. Ale na druhou stranu já jsem právě proto, že jsem tam viděla ty podmínky a přišlo mi, že my se tu máme dobře a pořád si stěžujeme, a i takovou jistou pomoc, tak jsem o rok později vytáhla studenty Biskupského gymnázia z Českých Budějovic těma mikrobusy pomoct vlastně v tom společném, že ty sestry říkaly, tady dřív třeba byly kytky a jo, takže jsme tam přijeli s těmi studenty, domluvili jsme se se starostou a začli jsme uklízet ty ulice a vysazovat tam květiny a natírat ty společné ploty. A ti lidé se k nám přidali a my jsme měli nebo ti studenti měli zájem, a to jsme přijeli v úterý, uspořádat fotbalový turnaj. A ten starosta zařídil, že v sobotu byl fotbalový turnaj a diskotéka a v neděli byla taneční zábava, na kterou oni zvládli v osmi párech nacvičit asi půlhodinové představení jejich národních tanců. A zvali ty studenty do rodiny, jo, jako ...

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
A co studenti sami, čeští studenti? Jak ti se konfrontovali vlastně s tou úplně jinou realitou?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
My jsme pak odjížděli s tím, že vlastně nevíme, kdo víc dostal. Pro ně ani nebyla tolik jako ta fyzická pomoc jako to, že jejich, do jejich opuštěný vesnice, o který oni si myslí, že jsou na konci světa, přijeli studenti z Český republiky a zajímají se o tu vesnici, takže by nám byli dali úplně všechno. A ti studenti zase zjistili, že my jsme tady uzavření, máme furt strach, že nás někdo okrade nebo něco, a oni jim vlastně otevřeli dům, že ti studenti prostě se vraceli, že ty je pozvali na večeři, tam je pozvali na večeři, takže vlastně říkali, my nevíme, kdo víc dostal, jestli my nebo oni. A tady ta vzájemnost byla nesmírně obohacující.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Nakolik si myslíte, že na vašich cestách nebo když právě takhle někam jedete, je vám váš úbor, kterým vyjadřujete svou víru, nápomocen, že třeba právě otevírá, řekněme, lidi jsou více otevření, mají k vám větší důvěru a když může být třeba na překážku?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak jak kde. Rozhodně v tom Rumunsku, které je v uvozovkách velmi zbožné nebo rozhodně ať už ti lidé to mají autenticky nebo nemají, tak že by někdo řekl, že je nevěřící, to minimálně v těhle vesnických krajích by bylo velmi podivné, takže tam naopak ten hábit vlastně otvírá dveře, otvírá cestu, vzbuzuje důvěru. Tady třeba je to trochu jiné, ale já obecně ...

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
V České republice, ano.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
V České republice, ale musím říct, že obecně v 90 % se potkávám se vstřícností a s pozitivitou. Těch lidí, kteří třeba mají nějakou osobní negativní zkušenost nebo mají předsudek a zkušenost nemají žádnou, je méně. Občas, nedávno se mi stalo, nebo nedávno, před pár měsíci, že někdo začal v tramvaji na mě nadávat a já jsem tak jako mlčela a nic jsem neříkala nebo spíš na církev a tak, a bylo zajímavé, že mě začli ty lidi z tramvaje hájit sami, jako ať prostě zmlkne ten člověk. A nebyl opilý, to byla nějaká tam třeba předsudek, takže, takže může se stát. Je fakt, že jsem nebyla v zemích vyloženě negativně naladěných, ale i třeba v tom Rusku to spíš vzbuzuje jistou pozitivitu a jistou důvěryhodnost. A možná k tomu, že jak jsem zmiňovala, že máme sestry v různých zemích, tak máme sestry třeba i v Africe, sestry v Egyptě, sestry v Jeruzalémě, a ta jejich zařízení sociální, zdravotní nebo v Egyptě mají školu, tak slouží vlastně všem bez rozdílu vyznání.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
To znamená i například muslimům.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
No, daleko větší část do těch zdravotnických zařízení nebo i do té školy přicházejí muslimové.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak vlastně právě probíhá toto cestování řádových sester, toto vysílání na misie?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak my nemáme jednotné vedení kongregační, ale máme sedm vlastně jednotlivých samostatných generálních představených, a vlivem situace, která tu byla, tak vlastně naše sestry z České republiky neměly možnost vyjíždět do misií, takže ostatní větve z Polska, z Německa, z Francie mají a zatím nebylo sil, že by někdo šel do těch misií kromě jedné naší sestry, která byla v Indii a před nedávnem se vrátila vlastně, v Africe, v Senegalu, kde je komunita francouzsko-polských sester a ona tam také byla, takže to byla vlastně mezinárodní komunita. A vedla tam takový dispenzář, protože to je pro naše poměry těžko představitelné, mně to vždycky přijde legrační, když se začne diskutovat o dojezdové vzdálenosti 15 nebo 20 minut, protože tam když chcete, někomu se zlomila noha, dítěti, tak musíte jet 30 kilometrů na rentgen, kde je nejbližší nějaký lékař a ona tam vlastně dělala to, co u nás dělá třeba lékař. A lékař tam předepíše recept a dál už třeba nepracuje a ona ošetřovala ty nemocné, obvazovala rány a vlastně se tam musí přijít, takže ona byla takto ...

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Zkrátka dojít ...

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
No, dojít, dojít si prostě k vlastně k té nejbližší sestře, což je nějakých desítky kilometrů třeba, pokud tam nějaký dispenzář je. Takže pak, pak si člověk uvědomí, že máme na co si vzpomeneme a o čem ona třeba mluvila, ti lidé jsou tam, mají často hlad, nejsou často takto ošetřeni, umírají vlastně, ale současně jsou mnohem spokojenější než my, protože i s tím málem jsou poměrně šťastní.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Zatímco my stále se za tím štěstím honíme.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
A na něco brbláme, pořád je něco málo.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního Jak to vidí je sestra Angelika.

/ Písnička /

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešní pořad Jak to vidí se sestrou Angelikou a s tím, jak ona cestuje. Mluvily jsme o Rumunsku, mluvily jsme o cestách vlakem, také jste byla ve Francii a Rusku, tak jak na to vzpomínáte, na tyto pobyty?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Tak bylo to zajímavé porovnání jednotlivých zemí, protože třeba ta Francie nám se zdá vlastně mnohem dál, než jsme my, ale bylo pro mě třeba překvapivé, já jsem tam chtěla poznat zase různý způsob práce, který mají naše sestry, takže jsem byla v dívčí škole, byla jsem v domácí péči, byla jsem v domově důchodců a byla jsem i v takovém nízkoprahovém centru, které, na kterém se podílely i naše sestry na zřízení i práci. V té Francii jsem velmi začla obdivovat dobrovolnictví. Tam řada věcí stojí na dobrovolnících. Třeba tohle centrum mělo dva stálé zaměstnance a zbytek byli dobrovolníci. Každý den tam byli, kromě středy a neděle to fungovalo každé odpoledne a každý den tam byli čtyři zaměstnanci, vlastně v podstatě každý student, i důchodce, považuje za úplně samozřejmé, že několik hodin týdně věnuje dobrovolnictví. To považují jako, bylo by to divné ...

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Kdyby to nedělal.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Kdyby to nedělal, protože jsou vlastně relativně zajištění. Ale co mě tam překvapilo, když jsme mluvili třeba o poměrech u nás, tak do toho nízkoprahového centra chodili třeba nezaměstnaní nebo žena, který zemřel manžel a nechtěla nikam jinam vycházet, tak aby někde byla každý uvedl jenom křestní jméno, dostal tam kafe, čaj a nějakou sušenku, mohli jsme tam hrát hry a bylo to velmi zajímavé, ale tihle lidi vlastně na svým způsobem společenském dně nebo někde, někde u dna, když zjistili, jaké tady máme sociální výhody, jakože neplatíme poplatky v nemocnicích, že zdravotní, sociální, když se nahlásím na úřad, tak za nás platí stát, tak před těma 10 lety říkali, vy máte ale bohatou ekonomiku, vy jste jako stát zadlužení? Jo, tam bylo vlastně překvapivé, kdy oni říkali, my jsme chudí a tudíž si platíme několikeré zdravotní pojištění, abychom měli na poplatky.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Také dobré připomínat.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Mně někdy přijde, že chceme, já tomu říkám maximální výhody kapitalismu s maximálníma výhodama socialismu. Ono to úplně nejde. Tak to bylo jednak ta Francie po této stránce pro mě zajímavá, jak ty lidi předpokládají, že mám-li auto, budu vyměňovat olej a vyměňovat gumy a tím pádem i o mé zdraví se někde bude muset starat. A buď jsem bohatý, a pak si zaplatím třeba člověka na péči o domácnost, protože v té domácí péči třeba zajištění jídla, to je věc rodiny, anebo si zaplatí paní, která jim to udělá anebo někoho, kdo jim to udělá, anebo se, anebo mám rodinu, která se o mě bude starat, anebo jsem teda chudší a pak si platím pojištění, abych na to měl ve stáří. Ta logika toho.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Naprosto rozdílná situace.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Ano, a o to zdraví se musím starat. Taková větší odpovědnost.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
A co to Rusko?

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
A v tom Rusku zase samozřejmě ty poměry jsou, jednak je tam vsjo bolšoje, takže všechno velké, je tam mnoho lidí, ti lidé musí být mnohem houževnatější, protože člověk jako jedinec tam mnoho neznamená. Vlastně nějaká naše, jako my se cítíme jako jedinec mnohem jaksi sebevědomější než tam. Tam ten člověk se musí fakt postarat sám o sebe. V nemocnici zaplatíte vždycky, i ve státní, a třeba když bylo potřeba dostat injekci, tak si zaplatíte tu stříkačku a jehlu navíc úplně automaticky, jo. Ti lidé tam na rozdíl třeba od Rumunska, kde měli vinohrad, a myslím, že moravští vinaři by se divili, protože já když jsem potřebovala sehnat kopřivy, tak jsem šla do vinohradu, protože to se neplelo nebo když jsme na podzim vyndavali zeleninu, tak se to zavoralo i s tím plevelem. Já jsem říkala, co tam ten plevel? A oni, no to stejně vyroste příští rok, to nemá cenu, jo, takže to víno rostlo mezi tím plevelem, zatímco v tom Rusku, já jsem byla v Irkutsku u Bajkalu, což je jižní Sibiř, teď je tam teplo, v zimě je tam minus 40, byla jsem tam od dubna do června, takže jsem zažila minus 15 až plus 40 stupňů, takže opravdu ...

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak jste si dala paletu.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Ale ti lidé se tam zase musí daleko víc o sebe starat, tam to samo od sebe nevyroste. Jsou ale na druhou stranu velmi srdeční. A co mi přišlo zajímavé, potkala jsem tam samozřejmě muže, kteří tady byli v 68. roce, mnozí z nich mají vlastně pocit viny.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
Kteří poskytovali tu takzvanou bratrskou pomoc.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Ano, protože si vlastně uvědomovali, že je to trošku jakoby jinak, nebo i ten jeden z těch polských kněží říkal, mě když zastaví policista, zjistí, že jsem Polák a rozpovídá se o tom, jak u nás byl v 68., 69. a nedá mi pokutu. To bylo taky zajímavé.

Karolína KOUBOVÁ, moderátorka
--------------------
O své cestovatelské zkušenosti se v dnešním pořadu Jak to vidí s námi podělila sestra Angelika Ivana Pintířová. Děkuji vám za to, na shledanou.

Angelika Ivana PINTÍŘOVÁ, sestra
--------------------
Děkuji za pozvání a přeju všem hezký den a nebojte se cestovat.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.