Přepis: Jak to vidí Richard Hindls – 15. srpna 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Vítejte u pořadu ‚Jak to vidí‘. Mým dnešním hostem je ekonom a statistik profesor Richard Hindls. Dobrý den.

Richard HINDLS, ekonom:
Dobrý den přeju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zajímat mě bude například to, proč Američané před bezmála 50 lety uzavřeli zlaté okno, jakou rodinnou politiku dělá český stát a ohlédneme se také za ikonickým festivalem a divokými 60. lety. Dobrý poslech. – Říká se, že rodina je základem státu. Co pro ni dělá ten český ekonomicky i sociálně, pane profesore?

Richard HINDLS, ekonom:
Určitě to tak je a řekl bych, že zas nedělá až tak málo, protože když bychom to vzali naprosto souhrnně, tak rozsah výdajů ve vztahu k hrubému domácímu produktu, který stát z erárních prostředků vydává na rodinnou politiku, u nás není tak malý. Činí zhruba 3 % z hrubého domácího produktu, což je třeba veličina srovnatelná, řekněme, s Německem, možná s Finskem a s některými dalšími zeměmi, i s těmi severskými, které mají velmi citlivou sociální politiku. Čili v těch věcech úplně nezaostáváme, problémy jsou spíš ve struktuře té pomoci nebo podpory, a tam už je ta situace mnohem horší. Prakticky když se podíváme na různé fáze rodinného života, to znamená mladá manželství, manželství ve středním věku, potom odcházející senioři, stárnoucí populace a případně osamostatnělí, ovdovělí důchodci, tak tam už ta situace tak úplně růžová není, protože každá z těch generačních vrstev má svoje problémy. Rodiny s malými dětmi se dneska velmi perou s bytovou situací, protože ten příspěvek státu nebo podpora státu na bydlení je v tuto chvíli vzhledem k cenám bytů, a už ne jenom ve větších městech, poměrně nedostatečná. Velké potíže neustále provází mladé rodiny v tom, jak dostat děti do škol, do předškolních zařízení. U nás se zhruba, jen abych to dokumentoval, do předškolních zařízení, do mateřských škol nedostane víc než pětina žadatelů nebo dětí, což dělá nějakých 30-35 tisíc dětí. To už je poměrně skutečně hodně. To potom komplikuje ženám návrat do práce. U nás, zase si pomůžu drobnou statistikou, ženy, které mají děti, starší, nebo manželství, která mají děti starší 11 let, je zaměstnanost žen na druhém místě v EU. Naopak u žen, které mají malé děti, jsem na tom skoro nejhůře v EU. To znamená, tam je někde nějaký problém, který váže ty ženy na to, aby zůstávaly doma. Přispívá k tomu i daňová politika. U nás je vysoký odpis na snížení daňového základu, na to, když máte dítě. Myslím, že je to necelých 25 tisíc korun. Tak to potom všechno vede k tomu, že ženy mají třeba nižší příjmy, samozřejmě potom i nižší důchody. Takže se to táhne. Proto jsem začínal tím, že máme mladá manželství, střední věk a vyšší věk... A to se táhne jako taková nit celou tou záležitostí.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nezní to zatím moc optimisticky.

Richard HINDLS, ekonom:
To je právě to... Těch prostředků tak málo není, těch zhruba 150, 170 miliard, což jsou ty 3 % z hrubého domácího produktu, zas tak malá částka není, ale zřejmě v té struktuře se někde něco děje, tak jak by se úplně dít nemělo. Máme vysokou rozvodovost. U nás je rozvedených téměř 50 % manželství. Průměrná délka trvání manželství je 13,25 roku. Tím neříkám, že v ostatních zemích je to výrazně jiné, to také samozřejmě není, ta kulturně-sociologická vrstva v Evropě je si v jistém ohledu podobná. Ale ty problémy tady zůstávají. Máme už téměř 50procetní podíl narozených dětí v nesezdaném páru. Zatímco v roce 1990 to bylo pouze 8 %, dneska už je to necelých 50 %, v Praze je to více než 50 %. Přibývá nám jednočetných domácností. A tohle všechno, a teď to nemyslím nějak kriticky, v té koncepci rodinné politiky dělá poměrně velkou starost těm, kteří o tom rozhodují. Já si zase myslím, že určitá snaha to řešit tady je. Je vidět, že se peníze do toho dávají, ale není to jednoduché.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Ve kterých zemích srovnatelných s ČR je ta struktura vynakládání těch finančních prostředků efektivnější?

Richard HINDLS, ekonom:
Dá se těžko říct, jestli je efektivnější. Tam jsou některé jiné nastavené normy. Když se podíváme třeba na to, co jsem tady říkal, třeba nízká dostupnost toho, umístit dítě v předškolním zařízení, tak se ze zákonného hlediska v některých zemích objevují už i možnosti nebo povinnost vzít dítě do předškolního věku ve velmi útlém věku, potom třeba ve středním věku toho předškolního věku, to znamená, tři, čtyři roky, a v některých zemích až třeba v pěti letech. U nás je to takové neuchopitelné. Bylo určité období, kdy se říkalo, že pětileté dítě rok před nástupem do povinné školní docházky by mělo chodit do předškolního zařízení. Chvíli se o tom hovoří, potom se o tom nehovoří, potom se to navrhne, pak se to zase neschválí. Tak já si pořád myslím, že by to u nás chtělo vzít si menší sousto a řešit ty věci postupně než jakoby všechno naráz. Teď se hodně hovoří o rodičovském příspěvku. To je nějakým osm, devět miliard ze státního rozpočtu. Tohle všechno stojí samozřejmě peníze, ale já si myslím, že v těch penězích to úplně není. Nebo v jistém ohledu také. Ale spíš se mi zdá, že částečně chybí takový ucelenější koncept, jak to udělat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co by v tom konceptu ještě mohlo být, respektive, co nejvíce absentuje, co by vylepšilo tu rodinnou politiku? Je to vlastně, pane profesore, spíše ekonomický problém nebo sociální?

Richard HINDLS, ekonom:
Já si myslím, že tak trošku obojí. Možná je dobře říct, že zase tak úplně špatné to u nás není. Je třeba nízká úroveň chudoby u nás obecně a i u těch rodin s dětmi to není v porovnání s Evropou až tak kritická záležitost. Ale chtělo by to asi takový ucelenější dlouhodobější koncept, jak k tomu přispět. To se táhne, už jsem říkal na začátku, od těch nejmladších manželství, od těch, kteří jsou mladí a zakládají rodiny, hledají byt, hledají potom předškolní zařízení pro své děti, přes tu střední vrstvu, ve které stále existují velké strukturální rozdíly mezi mužem a ženou, mezi jednotlivými kraji v ČR, až po tu nejvyšší – nejposlednější – fázi života, kdy existují zase... Tam se teď samozřejmě udělalo hodně pro důchodce, to zvyšování důchodů, a to je stále rodinná politika. Je to poměrně u nás citelné v současné době. Ale mně se zdá, že by to chtělo v těch jednotlivých věcech jít postupně a tam dosahovat dílčích řešení a tím uzavřít celý ten koncept. Pravda je jedna, že těch problémů je celá řada i v jiných zemích. Zase my jsme zemí, která má poměrně velmi vyspělou sociální politiku a zase ty dopady na rodinu nejsou tak citlivé jako v některých jiných zemích. Jsme zemí, která není úplně ohrožena ekonomickou krizí, takže zase se mi nezdá, že by ta situace byla neřešitelná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Přesně na dnešní den připadá výročí zrušení tzv. Brettonwoodského systému. Zlatý standard v r. 1971 zrušil americký prezident Richard Nixon. V tomto systému bylo, stručně řečeno, zlato postaveno do pozice duálního vládce spolu s dolarem. Co vlastně vedlo k tomuto zlatému standardu? Hovoří se o tom, že to byla snaha předejít poválečné hyperinflaci.

Richard HINDLS, ekonom:
Do první světové války, a to jste teď řekla velmi dobře, že s tou inflací a vydáváním peněžních prostředků to hodně souvisí, byl kompletně zlatý standard. Země tím byly jakoby přinuceny k tomu, aby netiskly peníze a navazovaly je na ten svůj zlatý standard, aby se zabránilo přílišnému vydávání peněz a aby ta relace mezi oběhem peněz a, řekněme, bohatstvím toho státu byla nějakým způsobem v relaci. Pak přišla první světová válka. Ta první světová válka. Tohle všechno, jako každá válka, naruší ty základní vztahy, které v ekonomice, a nejen v ní, existují. Ta první světová válka vedla ke zhroucení tohoto systému. Víme, co pak následovalo. Hyperinflace v Německu a celá řada válečné reparace... Nechme teď stranou politická pnutí, která po první světové válce přišla. Nástup komunismu v Rusku, Sovětském svazu... To všechno s tou válkou souviselo. A potom přišlo období, kdy jakoby ten zlatý standard padl a hledala se cesta, která by ho nějakým způsobem vrátila do hry. Před tou první světovou válkou ten poměr byl 1:20, čili jedna unce byla dvacet dolarů, čili jeden dolar byl jedna dvacetina unce (já se pak dostanu k té současné ceně zlata, to jsme někde úplně jinde). A potom přišla druhá světová válka. Jak se druhá světová válka blížila ke konci, tak se samozřejmě hledala určitá východiska, aby se neopakovalo to, co se stalo po první světové válce. Proto se v červenci r. 1944 v Bretton Woods v New Hampshire ve Spojených státech sešla konference, která završila jakési možná dvouleté úsilí o to, aby se to poválečné uspořádání obešlo bez některých problémů, které nastaly po první světové válce. A výsledkem bylo právě to, že byla přijata ta Brettonwoodská dohoda, která vlastně říkala, že dolar bude v poměru 1:35, takže už to nebylo 1:20, ale 1:35, směnitelný za zlato, čili jedna unce zlata stála 35 dolarů. Dneska jsme skoro na patnácti stech. A ten skok nastal právě po tom 15. srpnu, což je dneska to výročí, v r. 1971. K tomu se vrátím. A ty země, kterých bylo zhruba 44, nebo 45, bylo tam i Československo zastupované exilovou vládou, lidmi, kteří byli napojeni na exilovou vládu v Londýně, se dohodly na tom, že dolar bude směnitelný za zlato v tomhle tom poměru a všechny ostatní země budou moci požádat Spojené státy o to, aby si mohly svoji měnu nákupem dolaru měnit prostřednictvím té Brettonwoodské dohody, toho Brettonwoodského systému, za zlato. Nemohli tak činit jednotlivci. Mohly tak činit pouze vlády nebo jejich centrální banky. A tohle to všechno se rozběhlo v r. 1945, přišel konec druhé světové války. A začalo se žít v tomhle tom systému, do kterého jsme byli zapojeni i my. A tak jak ta doba šla, jak se ve Spojených státech začaly peníze tisknout, poválečná obnova a potom jednotlivé části těch zhruba 25 let po druhé světové válce, vedly k tomu, že se tenhle ten systém začal pomalinku drolit. Vyvrcholilo to všechno v srpnu r. 1971, to znamená před 48 lety, kdy prezident Nixon nevyhověl požadavku francouzské vlády na nákup dolaru, Francie si chtěla pomoci ve svém měnovém systému a nakoupit dolary. Nixon už cítil, že ta věc se začíná drolit a toto odmítl. A 15. srpna, což je dneska, v r. 1971 tu dohodu zrušil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Nutno asi i dodat, že hodnota toho dolaru byla v té době oslabena i válečnými výdaji. Mám na mysli období vietnamské války.

Richard HINDLS, ekonom:
Určitě. On vlastně ten problém, o kterém jsem tady hovořil, to vyvrcholení toho r. 1971, jak jste teď správně řekla, už začal být poměrně citelně znát za doby Lyndona Johnsona, to znamená prezidenta, který nastoupil po Kennedym a který prožil to nejkrušnější období americko-vietnamské války. Nejenom to, samozřejmě, ale to všechno vedlo k tomu, že se ten systém začal udrolovat, až se rozpustil. Nixon se potom pokusil o takový oslí můstek – založil další unii, tzv. Smithsonianskou dohodu, v r. 1971, ve které mírně devalvoval dolar. Tam ten poměr potom byl 38 dolarů za jednu unci. Ale ten systém už neměl moc nadějí na přežití a v r. 1973, dva roky po tom, se rozpadl, krátce nato odešel i prezident Nixon. Takže se ta situace vyvinula takhle. A teď se dostanu, možná, k tomu číslu... Po té drobné epizodě (ona možná není tak drobná) minulý týden mezi Spojenými státy a Čínou je zlato už dneska někde... Unce zlata je kolem 1500 dolarů. Ale v tom r. 1971 to bylo těch, řekněme, 35, 38. A po zrušení Brettonwoodské dohody ten kurz vyletěl téměř 30krát. Takže ze dne na den, prakticky, se cena zlata změnila úplně výrazným způsobem. Tohle všechno je dneska už trošku minulostí. Tenkrát dokonce, a to je taková kuriozita, se v té Brettonwoodské dohodě velmi angažoval John Keynes. To je jedno z největších ekonomických jmen ve Spojených státech. Byl profesorem v Cambridge a také guvernérem anglické, britské, banky. Ten se dokonce pokusil tam přijít s jakýmsi návrhem, že by existovalo, tak jako je mezi jazyky esperanto, řekněme, takové esperanto mezi měnami. Nazval ji bancor, tu měnu. Ale neuspěl s tím. Ten Brettonwood měl samozřejmě celou řadu důsledků, které pociťujeme dodneška. Vedl k založení Mezinárodního měnového fondu, vedl k založení Světové banky. A to jsou instituce, které dneska dohlížejí na měnovou politiku. Už to mají i v názvu. I když vzpomínáme těch 48 let, moc se o tom v médiích nehovořilo, jsem si všiml, od konce Brettonwoodského systému, tak ty jeho důsledky, taková ta snaha o racionálnější uspořádání světa po druhé světové válce, vedly i ke vzniku těchto institucí apod.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Od pádu Brettonwoodského systému se ceny měnových kurzů stanovují na základě plovoucích kurzů. On vlastně i Nixon přišel tehdy s novou ekonomickou politikou tzv. jamajským systémem, který je postaven na těchto kurzech. Jaké jsou jejich výhody a nevýhody v porovnání s těmi fixními měnovými kurzy?

Richard HINDLS, ekonom:
Dneska je hodně cítit v těchhle těch věcech vliv trhu. Když už jsem tady zmínil jméno Keynes, představitele neoliberální ekonomiky, neoekonomické politiky, tak Keynes byl pro poměrně výrazné zásahy státu do ekonomiky. A to všechno se postupem doby uvolnilo výrazně ve prospěch trhu. Ty plovoucí, volné, kurzy už jsou dneska zcela běžné. My jsme si to prožili také po r. 1990, když se u nás měnily vlastnické poměry. Zezačátku byl ten náš kurz koruny vázán na pětisložkový koš a potom na dvousložkový, což byla marka, ještě tenkrát na dolar. A postupem se stal u nás také volný kurz. My to všichni dneska pociťujeme. Je to prostě už jiná doba. Myslím si, že to pevné vázání z těch 40., 50., 60. let by už dneska asi byl docela problém. Ale rozumím tomu v tom pohledu, že to bylo jenom 25 let po skončení první světové války a všichni měli obavu, aby se neopakovalo to, co se dělo po první světové válce apod. Tomu se rozumět docela dá.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mělo to prostě své místo, své opodstatnění ve své době, ten Brettonwoodský systém.

Richard HINDLS, ekonom:
Určitě.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čím je, pane profesore, dnes dána hodnota peněz?

Richard HINDLS, ekonom:
Dneska je to dáno samozřejmě především tím, jaké je bohatství těch jednotlivých zemí, jak silné jsou ty ekonomiky. Pociťujeme každý další zásah. Já se ještě stále nemůžu vyrovnat s tou intervencí, která byla v České národní bance, do koruny. Myslím si, že to už do moderní ekonomiky nepatří. V tom r. 2013. A my ty důsledky pociťujeme dodneška. Ta koruna je stále trošku oslabena a neodpovídá výkonu české ekonomiky. Ty zásahy do těchto věcí by úplně neměly už dneska existovat. Ta síla těch peněz je dána výkonem ekonomiky. U nás teď ten poměr trošku neodpovídá. Neříkám, že je naše ekonomika silnější, než jsou západoevropské ekonomiky, ale daří se jí lépe. Podívejme se na Německo, které se dostalo opět do záporného růstu HDP. Podívejme se na Spojené státy, kde zisky z dvouletých obligací překonávají desetileté obligace. To je velmi zvláštní situace. My tyhle ty problémy zatím nemáme. Zvládáme tu situaci dobře. Ale nemůžeme vyloučit, že se ta věc dostane i k nám.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
K dnešnímu dni se vztahuje ještě jedno výročí – 50 let od zahájení legendárního třídenního hudebního festivalu ve Woodstocku, nejslavnějšího rockového festivalu všech dob. Půl milionu návštěvníků, protesty proti válce ve Vietnamu, nesmrtelní umělci, ale i třeba originální móda, která rezonuje dodnes. Jak vy, pane profesore, coby velmi aktivní muzikant vzpomínáte na tuto událost?

Richard HINDLS, ekonom:
Mně bylo tenkrát necelých dvacet let. Byl jsem hudebně velmi citlivě založen. A jsem dodneška. Navíc tenkrát byla ještě omezená možnost ty kapely vůbec slyšet, natož vidět v poměrech u nás. Ten festival byl skutečně naprosto přelomový. A když se hovoří o tom, že to byl asi největší hudební festival v oblasti rockové scény, tak je to asi pravda. Už jenom ta jména, která tam tenkrát vystoupila... Joe Cocker, Canned Heat, Jefferson Airplane, Blood, Sweat & Tears, Joan Baezová...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jimi Hendrix a jeho kytarová úprava hymny.

Richard HINDLS, ekonom:
Završoval to vystoupení 17. srpna. To všechno jsou věci, které se už asi zpátky nemohou dostat. Ale já v tom přece jenom vidím taková ta trošku bouřlivá 60. léta. Takovým tím podkladem ve Spojených státech bylo hippies. A taková ta snaha boje mladé generace proti konzervativním hodnotám, období lásky, období drog... O tom festivalu se také hovoří jako o festivalu lásky, drog a bahna, protože ten poslední den pršelo. Takže po vystoupení Joe Cockera, kterého vyneslo jeho vystoupení na světovou špičku, se asi tři hodiny nemohlo hrát. Tohle to všechno bylo takovým odrazem toho, co se dělo, nejenom ve Spojených státech v 60. letech. A když se trošku vzdálíme od té hudební scény, tak se podívejme, jak bouřlivá byla 60. léta, nebo konec 60. let, ve Francii. Studentské bouře v květnu v Paříži přerostly do generální stávky a do celopolitické krize ve Francii. Podívejme se na situaci v Polsku, kde byl velký atak tehdejšího režimu vůči studentům. Ostatně i u nás jsme měli 31. října 1967 „chceme světlo, chceme elektřinu“ na strahovských kolejích. Studenti ČVUT, nebo možná ne jenom ČVUT... Tam byl také poměrně velký masakr. Policejní zásah na kolejích, což není úplně běžná a správná věc. Ta doba byla taková velmi složitá v té době. A když se teď trošku vrátím k ekonomice, začaly se rozevírat nůžky mezi západem a východem. Teď nechme stranou politické napětí. Studená válka, která začala hned po druhé světové válce, poměrně rychle přerostla vedle studené války i v ekonomickou válku. A jestliže v 50. letech ty dva protipóly ještě měly podobný vývoj ekonomiky, založený především na rekonstrukci, poválečné obnově, tak v 60. letech už se začaly ty rozdíly poměrně výrazně zvětšovat. Naše ekonomika se dostala do velkých potíží kolem 62., 63. roku. Přestaly být byty, starší generace si to dobře pamatuje. Vyvrcholilo to u nás Pražským jarem. Takže každá ta země si prožívala (brzy budeme vzpomínat výročí 21. srpna), řekněme, určitý takový přerod nebo přechod po té poválečné obnově. A to samé platilo i pro Spojené státy. Já neříkám, že ten festival byl důsledkem těchto věcí. Ale ta období byla velmi bouřlivá. A i to, co se odehrálo ve Woodstocku, bylo nějakým zrcadlem těch společenských poměrů ve Spojených státech. Začátek války ve Vietnamu, smrt Martina Luthera Kinga apod.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Znáte třeba nějaké paralely mezi 60. lety, jejich koncem, a tou současností?

Richard HINDLS, ekonom:
Já bych si do tohohle netroufal jít, protože si myslím, že historie je těžko opakovatelná, nebo aspoň ne v té klasické podobě, jak jsme ji už jednou prožili. Bylo to období po válce. Když si uvědomíme, tak v r. 1969 bylo necelé čtvrtstoletí od konce války. A ta válka byla něčím, co my si už dneska neumíme vůbec představit. To období bylo dáno úplně jinými ekonomickými poměry. Ale ten generační střet, který tam nastal, to znamená ten boj mládeže (a teď nechme stranou, jestli u toho byly hyppies nebo drogy nebo něco), nastává ve společnosti poměrně často. Možná ne tak silný, jako byl v těch 60. letech. Ale ten boj mladší generace vůči, řekněme, určitému konzervatismu starší generace není v sociologii asi ničím neobvyklým.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hudební publicista, moderátor, také Českého rozhlasu Dvojky, Miloš Skalka se Woodstocku zúčastnil. Mimo jiné napsal, cituji: „Atmosféra byla tehdy naprosto jedinečná, v podstatě neopakovatelná, což bylo dáno i dobou, ve které se festival odehrával. Woodstockem totiž nenávratně skončila éra post-hippies, pro kterou bylo charakteristické spojení pojmů peace, love, friendship and happiness: mír, láska, přátelství a štěstí.“ Tolik vzpomínky Miloše Skalky. Co podle vás, pane profesore Hindlsi, charakterizuje tu dnešní dobu?

Richard HINDLS, ekonom:
Myslím si, že dneska jsou ty společnosti výrazně bohatší. My jsme prošli, řekněme, velkým vývojem, prošli jsme výraznou změnou technologií. Když bych vzal technologie, tak způsob komunikace dneska mezi nejenom generacemi, ale uvnitř těch generací je výrazně jiný. Na Woodstocku bylo možná půl milionu lidí. Ty odhady se velmi liší. Hovoří se o dvou stech tisících až o tři čtvrtě milionu. Tak, dejme tomu, střed. Ale dneska ten způsob komunikace je úplně jiný. Myslím si, že se změnil žebříček hodnot u mladé generace, stejně jako se mění u té generace střední a starší. Tohle to všechno se nedá úplně porovnávat s r. 1969 nebo se 60. lety. Změnily se poměry počátkem 90. let. Ten bipolární svět se tak trošku zmírnil. On není úplně klidný ani dneska, ale už není tak bipolární, jako byl do r. 1990 nebo do těch změn, které nastaly kolem r. 1990. Já bych tam tu historickou paralelu asi nehledal. Myslím si, že ti lidé se nezměnili, ve své podstatě jsou stále stejní, ale to okolní prostředí se mění. V tom bych tu paralelu úplně neviděl.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A vás nějak ovlivnily, a pokud ano, v čem, ta 60. léta?

Richard HINDLS, ekonom:
Já jsem se v té době chystal na vysokou školu nebo začínal jsem vysokou školu, když hovoříme o r. 1968-1969. Pro mě to samozřejmě bylo velmi citlivé období, jako pro každého, kterému je 18, 19 let. Navíc jsem byl aktivním hudebníkem. Ta jména, o kterých jsem tady hovořil, a celá řada dalších, pro mě byla neuvěřitelné pojmy. A když jste se ptala, jestli je nějaká paralela, tak to, že dneska může k nám přijet hrát kterákoliv z kapel, některé ty kapely ještě existují nebo existují jejich revivaly. To, že sem ty kapely dneska běžně jezdí, pro mě bylo tenkrát něco naprosto nemyslitelného. Ty desky se sem nedostávaly, kupovaly se načerno na Letné a potom za krčskou nemocnicí, kde byly takové černé burzy. Já sám jsem nějakou takovou podobnou navštívil. Bylo to, řekněme, citlivé, protože se to moc nesmělo. Když se ptáte na Woodstock, tak nakonec ten trojdeskový komplet, který po tom festivalu vyšel, si myslím, že se objevil i u nás, ale ve velmi malém rozsahu. Těžko se sháněl někdy kolem r. 1975-1976. To si dneska mladá generace vůbec neumí představit, že někde načerno shání kapelu, jako byli Joe Cocker nebo Blood, Sweat & Tears. To se mi zdá dneska už úplně jinde.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Možná dvěma slovy poselství Woodstocku a 60. let?

Richard HINDLS, ekonom:
Skvělá muzika. Zajímavé bylo, že ti špičkoví představitelé, jako byli Alan Wilson z Canned Heat, Jimi Hendrix, Janis Joplinová, krátce nato zemřeli. Zemřeli velmi mladí. Poselství – buďme opatrní v těchto věcech.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Profesor Richard Hindls a jeho názory. Děkuji vám za ně. Na slyšenou.

Richard HINDLS, ekonom:
Také děkuji. Pěkný den přeji.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.