Přepis: Jak to vidí Pavel Kosatík - 3. ledna

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dobrý den a dobrý poslech přeje Zita Senková. Hostem dnešního Jak to vidí je spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Dobrý den.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Dobrý den, pěkně zdravím.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na prahu nového roku nás to tak nějak svádí k předsevzetím, ale také k bilancím toho roku uplynulého a samozřejmě také předpovědím budoucnosti, ale nejdříve snad o tom, jak jste přežil Silvestra, pane Kosatíka?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Teď jsem se lekl, že budete žádat předpověď budoucnosti, to bych nezvládl. No, Silvestra jsme přežili jako takový náročný den a večer, protože jsme ho teda trávili v centru Prahy a ještě navíc to bylo vylepšeno tím, že máme maličkou dceru, holčičku čtyřměsíční, takže tam došlo i k čemusi z mé strany jako pokusu o pravidelnou podvečerní procházku, což teda byla katastrofální chyba, protože, jak jsem zjistil, já jsem to nevěděl předtím, ale ty ohňostrojové kanonády ty začínají teda už v podstatě během dne a není kam tomu uniknout. Tak jsem z toho byl takovej celej zvláštní. No, pak to samozřejmě houstlo a před tou půlnocí se tedy to centrum proměnilo ve frontové bojiště a já tady o tom nechci filozofovat, už toho možná všichni mají plný zuby, protože to médii prošlo, ale já bych rád s tím se pokusil něco dělat, protože já si nemůžu představit, že by to takhle pokračovalo. Teď jsem si přečetl, že Francouzi nebo francouzská mládež nebo teda její radikální část už zřejmě dál tady v tom temperamentním slavení nového roku, že tam už rovnou prý podpalují auta, takže to je k dokonalosti dovedeno a tak jsem si tak zavzpomínal, co o těch ohňostrojích nebo jejich prapočátcích si pamatuji nebo v nějakých knížkách o Číně, co jsem kde našel a víte, oni to původně, oni to mysleli úplně jinak. Ono to samozřejmě nebylo spojeno s alkoholem, nebo teda uvádí se, že nebylo.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ten se často připomíná v různých šotech, reportážích.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak dnes to splývá, dnes to jako provozujou jakoby už jenom opilci, doufám, že to tak teda není, no, ale v té Číně oni to provozovali jako jedno z krásných umění. Ono, když o tom čtete, tak se to, tak vám to připomene něco jako soutěž básníků na olympiádách ve starém Řecku nebo něco takového, tak jsem si představil, víte, kdyby a je to idealismus možná, ale stejně bych si to dovolil takhle po ránu navrhnout, kdybychom tak my, komu na tom záleží, abychom neohluchli za rok, se nějak spojili a pokusili se ponouknout aspoň část těch dělostřelců a podpořit v nich ducha zdravé nealkoholické temperamentní soutěživosti, takže by to prospělo nám všem. No, a o půlnoci to centrum Prahy vypadalo fakt teda úděsně, to bylo, to nebylo jak v roce 2013, to bylo jak při nějakých keltských mystériích, při nějakých slavnostech ani nevím čeho, no.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Kam ale uniknout předtím?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak musíte prchnout na ty hory nebo někam, nebo vylidnit se. No, a když člověk nerad prchá, já si myslím, že člověk jakoby neměl být nucen k tomu, aby prchal, že by měl mít právo to trávit ... Mně to přijde, že ty lidi, někteří z nich, nechci paušalizovat, ale že fakt v sobě snaží něco přeřvat, aby náhodou teda nemuseli spočinout v tom tichu, aby náhodou nemuseli meditovat, jak jste to zmínila na začátku, což teda dřív se s tím novým rokem spojovalo, tak dnes vám žádná televize už neřekla, že by se mělo meditovat, to tedy ne. Má se křičet a dávat se najevo, že má člověk radost, protože, když to nedělá, tak by mohli, ho mohl někdo podezřívat, že tu radost taky nemá a to by nebyl ten správnej našinec, byl by kyselej, jako teď já se možná jevím a vypadl by z party, no, tak to by byla hrůza asi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak teď máme jeden tip, jak třeba naložit alternativně se Silvestrem.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já to navrhuju.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
2014. A co udělat proto, pane Kosatíku, aby byl ten letošní rok řekněme lepší?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, tak to musí každý sám za sebe, to já nebudu za radílka, tak snažit se nešířit ty špatný věci a když náhodou člověka napadne nějaká dobrá, tak si to nenechat pro sebe, tak to je asi ta základní věc.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebo se do něčeho začíst. Vy jste mi prozradil, že samozřejmě pod stromečkem vánočním u spisovatele nechyběla ani letos knižní nadílka.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak čtením se málokdy dá něco zkazit, to jste mě teď opravdu potěšila. Víte, vy mě tady někdy představujete s laskavostí svoji vlastní jako spisovatele, ale já jsem knihomol víte, pro mě vlastně to psaní je, když to tak jakoby na rovinu řeknu, tak je to záminka k tomu, abych si v podstatě mohl co nejvíc číst a prošlo mi to, to je jakási zvláštní nemoc, který člověk propadl tak v těch 5, 6 letech nad Ferdou mravencem a od tý doby ho to ne a ne pustit a je to asi neřešitelný. Tak já bych si dovolil tady navrhnout, je po těch Vánocích, ne každý musí být nutně spokojen s tím, jakou nadílku dostal a v těch knihkupectvích teď po novém roce je až moc prázdno, tak, pokud tam zrovna není inventura, tak by tam někdo třeba mohl vyrazit a koupit si něco pěkného. A já bych si dovolil navrhnout třeba moc pěkné vzpomínky Michaila Bulgakova, které se jmenujou, já jsem si to tady napsal, Deníky Mistra a Markétky. Tady existuje překladatel Alena Moráková, která dlouhá léta má nesmírné zásluhy na uvádění Bulgakovových textů sem k nám. Přeložila taky a podle mě nejlíp ze všech českých překladatelů Mistra a Markétku. Znáte to? Máte tu knížku?

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano, znám. Mám ji.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Oni jsou lidi, kterým nesedne, a ona je to knížka složitá, je to jeden z klíčových románů asi dvacátého století vůbec světové literatury. Já si to řadím někam vedle toho Joyce a Prousta a tak, i když to nemá ve všech literárních kruzích možná tak univerzální superpověst, tak je to knížka, ve které se dá najít podle mě úplně všechno a můžete ji číst donekonečna a vždycky tam najdete nové roviny, a to je znak těch nejlepších románů. A kdo tedy zná autora a jeho osud, tak ví, že on to ve stalinském Rusku a ve stalinské Moskvě, kde hlavně žil, takže to vůbec neměl lehké, ale že byl opravdu hodně, hodně tím režimem a diktátorem Stalinem často osobně utýráván, usmýkáván a v té knížce, kterou z větší části napsala jeho žena, což je mimochodem předobraz té literární Markétky, jak z toho deníku definitivně pochopíte, tak je to zachycenu opravdu den za dnem v tom reálu, taková ta reálná tragika toho tvůrce, který, jehož tvorba je ničena den po dni a takovým tím způsobem, který maličko známe i my tady od nás nebo který si pamatujeme třeba z normalizace. Víte, oni ho vlastně skoro nezavírali, on byl zavřenej myslím jenom jednou ve dvacátých letech, ale oni ho likvidovali takovým způsobem, že mu přiškrtili přívody všeho, čili on pořád něco psal a byl závislý na tom, když napíše divadelní hru, a on je psal na světové úrovni, tak, aby ji kromě zahraničních divadel uvedlo taky nějaké divadlo doma a oni mu vždycky řekli: "No, tak, soudruhu, výborně, my ti to uvedeme v nějakém prestižním divadle třeba v Machatu a my ti zatelefonujeme." A teď nikdo nevolá. A pak mu odpojí telefon, pan nefunguje telefon zase týdny a takhle ho prostě smaží ze všech stran. Pak zavolá nějaký funkcionář, měl by ses ozvat soudruhu Stalinovi. On se ozve soudruhu Stalinovi. Soudruh Stalin řekne - já to dám prověřit, zavolejte. A takovým způsobem, který nespočívá v takovém tom násilí tělo na tělo, tak, jak si tu totalitu většinou zobrazujeme, ale v tom skutečném chodu, kdy vás ten systém prostě doslova a do písmena tedy roztrhá na cucky a jak známo, tak ani Bulgakov to nepřežil, on zemřel v roce 1940 za docela pohnutých okolností a fakt se stal obětí toho režimu. A v té knize je to popsáno, já to tady líčím jako příběh velmi tragický, ale on je takovým ještě zvláštním způsobem v těch denících jako tak rusky smutně krásný, jestli mi porozumíte. Je to asi krása, kterou málokdo chce zažít, ale která v tomhle tom specifickém prostředí, když člověk zná ty kulturní okolnosti, tak najednou to, co o té ruské literatuře a společnosti ví, tak se mu zobrazí ještě mnohem jasněji v ostřejších barvách a já jsem nad tím fakt byl velmi překvapen a myslím si, že je málo vůbec ve světové literatuře takhle dobře napsaných deníkových titulů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď odbočím trochu od té literatury, protože, když hovoříte, pane Kosatíku, Bulgakova, což je vlastně velmi smutný příběh, člověk, kterého utýral ten systém postupně, tak by mě zajímal náš názor na řekněme generální pardon pro slavného britského vědce Alana Turinga. Britská královna Alžběta mu totiž posmrtně před Štědrým dnem udělila in memoriam tedy milost. Byl to, jenom připomenu, počítačový vědec, jehož genialita pomohla ukončit druhou světovou válku. V roce 1952 byl odsouzen za homosexualitu, potrestán kastrací hormonálními injekcemi a nakonec spáchal sebevraždu. Co říkáte na jednak tento osud i vůbec to pozdní zadostiučinění?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, je to zvláštní. Já se navíc přiznám, já jsem se to dozvěděl nebo uvědomil jsem podstatu toho příběhu až z těch médií. Ona to vyhlásila královna, myslím, na Štědrý den přesně, ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ano.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Nebo tam někde já jsem to zachytil, tak jsem teprve dal dohromady dvě a dvě, že Enigma, to je tenhle ten člověk.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Přesně tak.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
A že teda, protože víme, kdo měl zásluhy na tom odhalení těch nacistických tajných kódů, tak je to opravdu tenhle ten muž. A vy říkáte zcela správně, že byl taky teda, je to zvláštní shoda, že dnes mluvíme o tak ponurých případech, ale taky umučen tím systémem přes homosexualitu. Byl by z toho úžasnej film, což nemyslím cynicky, ale víte, co je zvláštní, že ta spravedlnost ..., jako vlastně my dnes, co s tím s takovým příběhem? Tak máme radost, že se ta satisfakce tomu člověku, byť posmrtně dostal, bodejť ne, to nejde z toho nemít radost, ale je to 60 let po smrti, je to úžasné, že i v té skvělé Británii ty boží mlýny teda melou, že, všechna čest, ale docela pomalu v tomhle tom případě, no. Je to, chtělo by to opravdu silné zpracování tohohle osudu, protože myslím si, že by to spoustě lidí otevřelo oči zase nejenom o tom, jak se zacházelo s homosexualitou, dokud byla považovaná za trestný čin, ale jak se vůbec zachází s člověkem, který je považován za slabého nebo za protivníka v něčem tak obtížně uchopitelném nebo tak problematickém pro řadu lidí jako je sexualita.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Možná bychom mohli v této souvislosti Bulgakov, Turing, ještě přidat jedno jména Karel Čapek. Od jeho úmrtí uplynulo 75 let na Boží hod, zemřel v roce 1938, dříve než by si pro něj přišlo gestapo.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Tak Karla Čapka, vidíte, to my si na něj vzpomínáme tedy s nedávným výročím, ale to možná bychom si z něj někdy mohli udělat témátko na celý pořad a možná ne, protože zase to je autor, kterého všichni jakoby máme v povědomí, všichni z těch školiček dokonce i totalitních jsme se o něm něco málo dozvěděli a mnozí jsme to nezapomněli, ale fakt by bylo asi dobré si připomenout na konkrétních věcech, čím on je živý teď, protože on je, to je přesně ten případ, že jo, ti největší spisovatelé jako z první republiky, tam mě napadají vlastně možná jenom tři, on, Durych a Vančura, tak jako znakem velkého díla je to, že v každé době nebo v každé generaci bývá trošku jinak nasvíceno, že si to nová mladá nebo mladší nastupující přicházející generace, že si z něj vybírá něco trošku jiného a že to tam najde hlavně, že to dílo je prostě tak rozlehlé mnohobarevné, že je možno do něj stále znovu vstupovat a odcházet tam s plnou náručí něčeho jiného, než co si odtamtud odnesli tatínkové a maminky. Ten Karel Čapek je nepochybně ten případ. Pojďme si říct, že pod nějakou šikovnou záminkou to tady někdy otevřeme a budeme si čapkovati, protože já si myslím, že si to Karel Čapek zaslouží.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Ráda.

redaktor
--------------------
Posloucháte Jak to vidí spisovatel a publicista Pavel Kosatík. Záznam tohoto pořadu si můžete poslechnout už za hodinu v audioarchivu na našich webových stránkách. Needitovaný přepis dnešní debaty najdete v pondělí také na našich internetových stránkách na adrese dvojka.rozhlas.cz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
S Pavlem Kosatíkem se teď pomyslně vrátíme pod ten váš vánoční stromeček, kde kromě Deníků Bulgakova ještě byly dvě knihy, o kterých byste rád pohovořil.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Ani ony nejsou možná nejveselejší, ale shodou okolností minimálně jedna z nich navazuje na to, na co jste nebo co jste nadhodila na začátku, to znamená, jak žít, aby nás to bavilo v tom novém roce, abychom tedy ne z hlediska zábavy, ne z hlediska ohňostrojů, ale abychom v tom teda viděli, pokud možno, co největší smysl. Jednu z nich napsal angloamerický historik Tony Judt. Pokud je někomu to jméno ne úplně známé, dovolím si hláskovat Judt se to píše a fakt, kdyby někdo neměl co dělat, tak bych velmi vřele doporučil, jak tohoto autora, tak jeho poslední knížku, která se jmenuje Intelektuálové v 20. století. Je to vlastně jeden z jeho posledních předsmrtných spisů, on zemřel před 3 lety na takovou velmi složitou neurovegetativní chorobu a v tý knize je vlastně vylíčeno, jak se má člověk, který je vzdělaný, který je chytrý, který se cítí společností ne tak úplně podporován, protože málokterá společnost podporuje vzdělané a chytré lidi a který zároveň jí chce sloužit, tak, jak si prostě v té společnosti hledá místo, aby byl potřebnej, aby, prostě ta klasická úloha intelektuála jako v dobrém slova smyslu, veřejného mluvčího, který nechce být osočován z toho, že mu o něco jde, že má nějaké osobní ambice, že chce ten veřejný prostor usurpovat, ale který se v jakési pokoře domnívá, že to, co ví, nebo to, nebo ty otázky, které hypoteticky klade, že můžou být zajímavé nejenom pro něj. A ta knížka vznikla jako dialog ještě s jiným americkým historikem. Má to opravdu velmi vysokou špičkovou myšlenkovou úroveň. Tím nechci ani říct, že se to těžko čte, ono se to čte lehko, ale fakt jako málokdy zažijete takovou radost z cizího myšlení jako tady. Oni se nepředvádějí, oni prostě nehrajou s vámi žádný habaďůry, oni jsou prostě vzdělaní a jiskří jim to a žije to a vy se můžete radovat s nimi, to je prostě zážitek, kterej jako člověk nezažívá každý týden nebo spíš jednou za uherskej rok a fakt bych velmi vřele, a já k tomu jenom připomenu, Tony Judt, když půjdete kolem knihkupectví a uvidíte tam napsáno Judt, tak zkuste to s ním zkusit, anebo aspoň v knihovně, kdybyste se báli za to utratit peníze, půjčte si to aspoň v knihovně, nebudete zklamáni, já za něho skoro ručím, za málokoho tolik jako za tohoto velmi velkého muže.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Mohou vám pak posluchači psát?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Jasně i naštvaně, když budou chtít.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A do třetice ještě?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
A do třetice si dovolím, to je taková zajímavá věc, která mě překvapila, to je taková malá knížečka, svým způsobem, nechci se dotknout grafika, i ne úplně hezká nebo tak skromně vypadající a je to životopis Karla Marxe, který vyšel v nakladatelství Paseka a vydal to Němec a já jsem si to jméno musel poznamenat, protože jsem ho předtím neznal, jmenuje se Rolf Hosfeld. Vy jste germanistka, tak možná, že Hosfeldujete. Já jsem se na něj ptal i několika historiků a nezdálo se, že je to teda jména notoricky známé a opět jsem užasl. Víte, dnes se tak má za to, nebo nemá za to, on je to vlastně už asi objektivní fakt, že se v jakémsi smyslu to radikálně levicové myšlení hlavně v mladších generacích, i do té naší společnosti docela silně vrací. Oni to zatím zkoušejí, oni o tom spekulují, ale před těmi desetiletími to vlastně bylo úplně stejně, těmi spekulacemi to vždycky začíná a pak se to může někam vyvinout, to už je pak horší. No, a ten tady tento autor právě pojal toho Marxe jako intelektuála, jako ..., snaží se tam prostě popsat jeho duchovní vývoj, jak se mu vlastně stalo, že on si tak zbožtil ten kapitál, ten třídní boj, jak se vůbec člověku přihodí, že se mu podaří v uvozovkách, protože ono to není žádné intelektuální štěstí najít ten kámen mudrců, tu teorii všeho, jak říkají někteří vědci, nebo ten praprincip, který patrně vůbec neexistuje. Víte ony ty věci možná nejsou redukovatelné na jeden princip, ale někteří z nás to v sobě máme tady tuhle tu touhu, takže pak, když náležitě silně toužíme, tak pak to taky najdeme, no. A v té knize je hrozně hezky popsáno, že ten Marx byl vlastně člověkem vedeným nebo bych řekl dokonce nuceným či puzeným touto svou vnitřní ideou, najít tu já nevím tu hegeliánskou nebo ono to má i náboženské konotace, tu prapříčinu, takže ho to prostě tím, těmi jeho studii k tomu třídnímu boji jako vysvětlení úplně všeho ho to navedlo tak víceméně logicky z jeho hlediska a nemohl si pomoci. Je tam zajímavě popsaná ta nesvoboda vnitřního myšlení člověka a co z ní může vyplnout.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Byly to pro vás řekněme nové skutečnosti v této knize?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, byly. Já, to, co člověk tady se o Marxovi dozvěděl za starého režimu, to nepočítám, to neplatí, ale ono o něm těch knížek moc nevychází. Já si vybavuji jenom jeden životopis, který snad v BB artu tady vyšlo před 10 lety taky od nějakého Angličana. Vím, že z Čechů se tomuto muži nebo tomuto tématu nikdo moc nevěnuje. Vím, že historik Jiří Rak jistou dobu o tom mluvil, že měl tento zámysl o Karlu Marxovi napsat, ale víte, ona je to osoba zase, která pudí pořád a s tím, že odezněly, odezněla epocha, kdy marxismus jaksi vládnul i v naší zemi, to neznamená, že se ta myšlenka definitivně zprofanovala na nějaké smetiště dějin, to určitě ne. Ono se to objeví, probublá to zase nějakými jinými způsoby a určitě není na škodu udržovat to v povědomí, ale právě rozumět tomu, jak ti marxisté nebo jak bůhví jak se následovníci v dalších generacích tohoto typu myšlení budou jmenovat, ale jak oni uvažují, jak si prostě nemůžou pomoci, aby ten, tu prapříčinu, aby ten hlavní článek našli, i když třeba nic takového ve skutečnosti neexistuje. Z hlediska psychologie to je hodně dobře popsané.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Teď mě jenom, pane Kosatíku, zcela spontánně napadá jedna kauza, snad vás tím moc nezaskočím.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já budu rád spíš.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Diskutuje se právě o tom, jestli se mají vydávat díla jako byl Hitlerův panflet Mein Kampf, o tom hodně debatuje Německo, protože v roce 2015 vyprší vlastně práva na vydávání této knihy. Jestli bychom ji měli najít na pultech knihkupectví či nikoliv i s nějakým kritickým komentářem?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
To je těžká věc. Ono nesmíte ty lidi, myslím teď publikum, čtenáře, nesmíte infantilizovat, ale na druhou stranu je dobré vědět, jaké publikum vždycky po těhle těch knihách skočí jako první. Hitler u nás je velmi hojně poměrně vydávaný autor, já jsem nad tím užasl. V knihkupectvím to nepoznáte, asi jenom v nějakých specializovaných, ale do těch já nechodím, ale na internetu, když zjistíte, jak jsou vydávány třeba Hitlerovy projevy válečné a jaké se tam kolem toho vedou diskuse, tak užasnete, no. Je to, je to ..., víte, tam se musí velmi opatrně volit ten způsob, určitě by se to nemělo dělat bez komentáře, poněvadž ta věc je pořád prudce jedovatá, pořád je výbušná, pořád je nebezpečná. To jsou prostě jedy a vy nemůžete, nemůžete dát jed nebo výbušninu do ruky ani dospělému, to prostě nejde a ten, kdo s tím umí zacházet a kdo má s tím určitou zkušenost, tak by si ji rozhodně neměl nechat pro sebe. Toto není na jednoduchou jednu větu nebo dvouvětou odpověď, ale jenom, abych něco aspoň řekl, tak bych řekl, že ti Němci k tomu opravdu a tradičně po desetiletí přistupujou velmi zodpovědně a že jim to v podstatě závidím ten způsob, jakým oni na rozdíl od nás o tom debatují.

redaktor
--------------------
Každý všední den vám v pořadu Jak to vidí nabízíme zamyšlení a postřehy našich exkluzivních hostů. Jak to vidí každý všední den v 8.30 na Dvojce.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Hostem dnešního Jak to vidí je spisovatel a publicista a knihomol Pavel Kosatík. K dalšímu tématu nás inspiroval novoroční host Jak to vidí, profesor František Šmahel, historik. Mimo jiné jsme hovořili o tom, zda jsou pro společnost potřebné autority, zda bez nich můžeme existovat nebo společnost. Jaký je na to váš názor?

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
No, docela složitý, protože zase to vyplývá z toho, jak si tu autoritu nadefinujeme. Neměl by to být někdo, kdo z nás snímá hříchy a kdo přebírá odpovědnost, kterou ve skutečnosti musíme nést my, čili není to autorita není nějaké naše alibi, není to tatínek pro dospělého člověka. Dospělý člověk už by měl být tím tatínkem sám a měl by prostě si to být ten svůj život schopen ošéfovat bez toho, aby mu někdo autoritativně radil, ale zároveň asi rozumíme, že to slovo má i jiné obsahy a jeden z těch klíčových je ten být schopen, aby člověk byl schopen vnímat, že on sám není měřítkem všech věcí, že nad ním je ještě někdo a že to dokonce smí být i člověk občas, kterého by ten dotyčný měl uznávat. Víte, takový ten pocit, že já nejsem mistr světa, ale že jsou i lidé lepší než já, být schopen to uznat, to je ta klíčová věc. Asi s tím má hodně lidí v dnešní době problém. Já jsem si to uvědomil jednak nad tím Františkem Šmahelem, potom v Respektu před Vánocemi o tom byl docela zajímavý pro mě článek, kde to řešila paní redaktorka Mošpanová, akorát mě to trošku zklamalo na konci, kde ona došlo k závěru takovému rychlému, že vlastně my v dnešní době ty autority moc nemáme, že je nepotřebujeme a že je to tak dobře a tak to jakoby tak zrychlila, že jsme teda všichni samostatní, dospělí a hotovo. A já, mně se zdá, že to tak není. Že to nevidím tak viset kolem sebe. Že naopak hodně lidí po těch autoritách touží. A já jsem si to pak ještě uvědomil na jedné své práci, kterou jsem dělal na konci minulého roku. Víte, já jsem měl takové štěstí, že jsem mohl pořádat korespondenci básníka Jaroslava Seiferta, korespondenci jemu zaslanou. Je toho spousta krabic, které mají teďka odejít do archivu Památníku národního písemnictví a já jsem měl možnost se tím probrat a zpracovat to a víte, Jaroslav Seifert celý život si dopisoval se svými čtenáři. Podle paní Jany Seifertové, dcery, na všechny ty dopisy odpovídal a já tomu věřím a tam teď vidíte v těch krabicích, jaký byl výsledek. On s těmi svými čtenáři strávil 50 nebo ještě více let od těch začátků poetistických v Děvětsilu ve dvacátých letech, kdy oni ho zaregistrovali, četli s ním pak ty další sbírky, prošli s ním všemi těmi peripetiemi přes protektorátní, pomnichovské knihy, přes maminku, přes ty zákazy v padesátých letech, přes rok 68 a oni ho vnímali jako toho veřejného mluvčího, původně jako pěvce lásky, jak víme, ale pak čím dál víc jako veřejného mluvčího a jako muže, který si nezadá. A oni ty jejich životy s tím jeho se vlastně prolnuly a on pro ně skutečně byl tou autoritou v nejlepším slova smyslu, ale oni ho i zároveň milovali. Já to říkám takhle, protože si nejsem jist, jestli dneska, v dnešní společnosti ho někdo nahradil. Ono to zase nemusí, ta společnost nemusí být vždycky za všech okolností tak šťastná, že má takového člověka. Radujme se, že jsme ho měli donedávna a ta jeho síla a intenzita září i do té současnosti, kdy on už kolik, skoro 30 let nežije, ale víte, když to čtete, tak si uvědomíte, jak je úžastné, jaké to vlastně bylo téměř mystické spojení mezi ním. On třeba, když dostal tu Nobelovu cenu na podzim, v tom říjnu v tom roce 84, tak zase z těch krabic, tam to najdete, stovky lidí ten večer sedly a napsaly mu dopis, že jsou šťastni s ním, stovky lidí v tu chvíli paralelně nezávisle na sobě udělaly to samý. A z toho cítíte tu obrovskou sílu, která propojuje ta společnost, která byl rok 84, Orwellův rok, která jinak ta společnost na tom byla hůř, než kdykoliv jindy, ale jak je vidět, tak díky takovým lidem měla i jakási pevná pouta.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pavel Kosatík, spisovatel a publicista hostem dnešního Jak to vidí. Děkuji a těším se na další rozhovor.

Pavel KOSATÍK, spisovatel, publicista
--------------------
Já taky děkuju a na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Na shledanou. V pondělí se, milí posluchači, můžete těšit na názory komentátora Ivana Hoffmana. Dobrý den přeje Zita Senková. Na slyšenou.