Přepis: Jak to vidí Lukáš Kovanda – 28. května 2019

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Dnešním hostem ‚Jak to vidí‘ je ekonom Lukáš Kovanda. Já vás vítám, dobrý den.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V dnešním rozhovoru se ohlédneme za stoletím české měny a nahlédneme také do unikátních map, abychom zjistili, kde se u nás žije i dýchá nejlépe. Příjemný poslech. Česká, respektive československá měna slaví 100 let. Před 100 lety se začaly kolkovat rakousko-uherské bankovky, kterými se pak na území první republiky platilo, a později vznikla i československá koruna. Zatímco československý stát vznikl 28. října 1918, na československou korunu si obyvatelé nového státu museli počkat až do 25. února 1919. Reálně se jim dostala do rukou nová měna koruna až v dubnu. A náš národ se ztotožnil s vizí stabilní koruny? Je to jedno z těch specifik?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Jednoznačně ano, protože koruna je velmi úspěšná měna. Po celou dobu své stoleté historie v podstatě nepoznala nějakou zásadnější inflační, hyperinflační periodu. To znamená, že v našem regionu těžko hledáme cosi srovnatelného. V tomto ohledu koruna poznamenává i současnost, kdy stále velká část české veřejnosti třeba i v debatě ohledně možného přijetí eura dává přednost právě koruně, protože s korunou nejsou v mysli českých lidí spojena nějaká těžká období, nějaká úskalí, která musela překonávat, a to se ve většině okolních zemí, tamním měnám stávalo, což pak usnadnilo přechod na euro.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Už od Aloise Rašína si Češi ztotožňovali stát se silnou měnou.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Češi opravdu jsou, řekněme, i v tom světovém hledisku spjati s korunou, se svojí měnou, velmi těsnou vazbou, až bych řekl pupeční šňůrou. To je něco, co nepozorujeme úplně ve všech zemích. Opravdu mají ke koruně silný citový vztah, nebojím se to takto označit. Berou to jako součást, řekněme, až národní indenty, kulturního dědictví, historického dědictví. Takže myslím, že i když pak pozorujeme třeba dlouhé fronty před Českou národní bankou, když se vydávají různé pamětní mince, že to není jen o tom, že by na tom lidé chtěli vydělat, ale že je právě k tomu pudí i určitá emocionální vazba nebo silný vztah k té české měně, který je symbolizovaný v tom konkrétním případě pamětních mincí nějakým zvláštním, speciálním kouskem měny, který je dost opřen o to, jak úspěšná ta vlastní běžná měna, ta koruna byla v uplynulé stovce let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Čím vším si československá, respektive česká koruna prošla za to století, které si připomínáme?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Prošla si vším možným. Prošla si samozřejmě obdobími těžkými tak jako celá ČR. Prošla si například i měnovou reformou v roce 1953, která je dodnes v paměti lidí, ale nejen pamětníků, ale i těch následných generací, brána jako ukázka, co všechno se může s měnou stát, jestliže je ponechána jakési libovůli, nebo dokonce zlovůli vlády nebo politiků, té garnitury, která je zrovna u moci. To je další věc, která velice výrazně Čechy varuje i v současnosti. Takže když například Česká národní banka se rozhodla intervenovat v roce 2013, uměle oslabovat korunu, tak v tom spousta Čechů viděla právě určitou reminiscenci toho roku 1953. Viděla v tom cosi, že zase nějaká vládní garnitura, lidé u moci se snaží nebohý lid obrat o jeho úspory. Já myslím, že to srovnání není úplně na místě intervenčního režimu Česká národní banky a měnové reformy roku 1953. Ale podstatná část veřejnosti tam silnou souvislost viděla. Myslím, že si z toho vzala i Česká národní banka velké ponaučení, jak opravdu složité je v ČR, která je tak spjata se svojí měnou, ta její veřejnost, jak je obtížné činit jakékoliv kroky, které vyvolávají byť jenom zdání toho, že snad tu korunu oslabuje nebo že jí bere kupní sílu... To je opravdu něco, na co jsou Češi neuvěřitelně citliví, neuvěřitelně hákliví. Já bych řekl, že jen málo národů na světě je takto hrdých na svoji měnu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Já si sama pamatuji období, kdy v Německu přešli z marky na euro, a opravdu ty první nejen měsíce, ale i roky, bych řekla, byly hodně těžké.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Myslím, že je to těžké pro jakýkoliv národ, se vzdát svojí měny, ale pro některé je to těžší a pro některé lehčí. Takže například když přijímali euro v Pobaltí, tak tam byl silný příběh ten, že jestliže budou mít měnu, kterou má také Německo, která je řízena, řekněme, z Frankfurtu z tamní centrální banky, tak ta hrozba, která číhá za hranicemi, ta ruská hrozba, nebude tak akutní, protože Rusko si přece nedovolí jen tak zaútočit na země, které sdílí stejnou měnu s Německou. To by přece byl tak trochu útok na Německo, na eurozónu, a to je samozřejmě Německo, Francie. Takže tento podstatný příběh ulehčoval pobaltským zemím přijmout euro. Ale my nemáme tak silný příběh v ČR, a navíc tady jsme, troufám si říct, s tou národní měnou spjati více, než byli ti Lotyši, Estonci nebo Litevci, a proto tedy tady mají tak těžkou roli ti, kteří chtějí přesvědčit veřejnost, že euro je tou správnou cestou. Proto tady pozorujeme snad největší odpor vůči jednotné měně ze všech zemí EU, snad s výjimkou loučící se Británie.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak se s eurem spokojili nebo vyrovnali Slováci? Tady se vracíme k té československé měně.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Slováci se s eurem vyrovnali dobře. Já si myslím, že v tuto chvíli Slováci nijak nelitují toho, že by se vzdali své slovenské koruny. Neprojevilo se příliš to, že by například došlo ke zdražení po přijetí eura v roce 2009.

Zita SENKOVÁ, moderátorka: Jste si tím jist?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Ano, ale Slovákům pomohlo to, že přijímali euro v době finanční krize. Tehdy byly dosti silné ty takzvané deflační tlaky, to znamená opak inflace. To znamená spíše tlaky na pokles cen. A to trochu pomohlo utlumit ten prvotní náraz, který byl určitě možný z toho zdražení, protože víme, že třeba v tom zmíněném Německu přezdívali dlouho po zavedení eura tuto měnu jako takzvané „teuro“... Takže ke zdražení třeba v tom Německu došlo po přijetí eura, ale na Slovensku ne, což bylo do značné míry dáno právě probíhající finanční krizí. Byl rok 2009, kdy fungovaly silné tlaky na pokles cen, a to umožnilo ustát Slovákům ten náraz.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Pomohlo zavedení eura slovenské ekonomice celkově?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Domnívám se, že nepřímo, a to tak, že Slováci byli po létech mečiarismu v 90. letech ekonomicky na tom dost špatně, byli ekonomicky rozloženi. Ale nastoupily Dzurindovy vlády na přelomu milénia a ty provedly velice úspěšné liberální reformy. Reformy trhu práce, reformy veřejných financí. A tyto reformy činily z velké části proto, že vyhlížely euro a že věděly, že pokud euro mají přijmout, tak musí takto svoji ekonomiku reformovat. Takže ji reformovaly a na základě toho pak mohly přijmout v roce 2009 jednotnou měnu. A dnes se slovenské ekonomice daří z velké části proto, že provedla ony reformy. Takže není to až tak to euro jako takové, ale spíše ta motivace, kterou to euro vyvolalo a která vedla k tomu, že Slováci provedli ty důležité reformy a že se zbavili toho stínu mečiarismu, který nad zemí byl a který hrozil, že bude dále oslabovat její ekonomický výkon.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Zavedení eura na Slovensku ještě ale předcházelo rozdělní Československa k prvnímu lednu 1993. Jak se tento fakt promítl do koruny české a poté slovenské?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
To byl velice zajímavý okamžik v dějinách koruny, protože k té vlastní odluce došlo trochu později než k odluce státu. To znamená, my jsme přes měsíc, tuším, do začátku února roku 1993, v podstatě byli se Slovenskem v měnové unii, ale následně bylo seznáno, že to není udržitelný stav, a došlo k odluce čistě, ryze a úplně i na úrovni těch jednotlivých měn. Pak se jeden čas vyvíjela slovenská měna dosti nepříznivě vůči té české. To bylo období mečiarismu, kdy investoři se spíše ze Slovenska stahovali, protože měli obavy z toho, kam to s tamní ekonomikou půjde, a v tom důsledku oslabovala i slovenská měna. Já si pamatuji, že jsem byl v té době kluk, a vím, jak jsem sledoval s určitým pocitem uspokojení, že ta slovenská měna je vůči té české koruně stále slabší, že jsme si vedli lépe. Bral jsem to jako pocit vítězství, jako kdybychom Slováky poráželi v hokeji nebo něco takového, a netušil jsem ještě moc, co za tím je, že za tím jsou právě mečiarismus a další ekonomické či politické faktory.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
První ministr financí Alois Rašín novou ekonomiku republiky vtěsnal do známého výroku „Pracovat a šetřit.“ Jaká vize podle vás charakterizuje tu současnou ekonomickou politiku?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Já si myslím, že pořád ta Rašínova slova trochu rezonují, že pořád jsou v tom našem kulturním dědictví. Češi jsou pracovitý národ. Když se podíváme na počet odpracovaných hodin ročně, tak máme o 400, možná o 500 hodin více napracováno než třeba Němci. Češi jsou také národ spořivý, lépe řečeno národ, který se tolik nezadlužuje. Jak máme silný vztah ke koruně, k národní měně, proti jiným národům, budeme-li obecní, tak máme také silný odpor k dluhu a k zadlužování. Takže například zadlužení domácností – jakkoliv slýcháme o různých exekucích a podobně, v porovnání třeba se Západní Evropou, ne se zeměmi Německa, Rakouska, ty už patří trochu do toho našeho spořílkovského okruhu, řeknu-li to tak, třeba s Dánskem, Nizozemskem, Velkou Británii nebo třeba za oceánem se Spojenými státy jsme tady hodně opatrní v tom zadlužování se a trochu nás stále oslovují ta Rašínova slova, že to šetření je pro nás jakási ctnost a zadlužování je vždy viděno skrz prsty. Proč si ten dluh bereš? Proč si musíš zrovna brát cizí zdroje? K tomu mají Češi historicky, kulturně určitý odpor.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:  
Ale není to trošku v protikladu s tím, kolik lidí se dostává právě do těch dluhových pastí?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Do určité míry samozřejmě ano. Nicméně když se pak podíváme třeba na údaje Eurostatu, jak Češi plní svoje dluhové povinnosti, své závazky, tak jsme na tom velmi dobře. Jsme na tom skoro nejlépe v celé EU. Tam musíme rozlišovat dvě věci. My úplně nemáme data, proč se vlastně ti lidé do exekucí dostávají. Řada lidí v podstatě zkouší, co systém dovolí. To znamená, že jedou načerno tramvají a teď zapomenou anebo i chtějí zapomenout na to, že mají někam přijít uhradit pokutu... A ta pokuta v běhu let bobtná, kumuluje se, a najednou zjišťují, že dluží třeba desetitisíce, kvůli tomu, že před lety jeli načerno...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Z exekucí se stal, jak víme, velký byznys...

Lukáš KOVANDA, ekonom:
To ano. Já nechci říkat, že všechno to jsou jenom nezaplacené pokuty na tramvajenkách. Určitě spousta lichvářů a spousta finančních podvodníků – řekněme to i takto, vyvrhelů společnosti, se snaží na tíživých společenských případech se nějakým způsobem svézt, inkasovat na tom. A je pak z hlediska legislativy velice důležité umět alespoň rámcově rozlišit ty případy, kdy si člověk za to zadlužení může sám a kdy se tam dostal souhrou nějakých neblahých okolností, včetně třeba i nějakého až takřka kriminálního jednání. Ale obecně stále i přes toto všechno se domnívám, že Češi jsou ve svém přístupu k dluhu velice odpovědným národem – odpovědnějším než řada evropských národů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Když jste hovořil o té naší pracovitosti... Promítne se počet těch odpracovaných hodin, jeden z nejvyšších v Evropě, i do platů, do mezd? Když porovnáme, a to trvá už mnoho let, třeba mzdu v Rakousku nebo v Německu, abychom nechodili nějak daleko, tam je pořád velký nepoměr.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Máte pravdu, ale je tam také nepoměr, co se týče cenové hladiny. To znamená, že Německo je vyšší cenová hladina – například v případě bydlení, nebo když chcete jít v Německu do restaurace, tak je to určitě výrazně nákladnější...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Také služby jsou hodně drahé...

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Mzdy v ČR by mohly, a měly, být na vyšší úrovni. Ale nejsou proto, že my jsme velice pilní, ale – a teď asi naštvu některé posluchače (ale hned to pak vysvětlím) – nejsme úplně produktivní. Ale ta produktivita... Často se tato ekonomická veličina zaměňuje právě s tou pilností. Ale produktivita, to není jenom produktivita práce. To je i produktivita kapitálu. A do kapitálu ekonomové v tomto širším smyslu slova řadí například stroje nebo továrny nebo, řekněme, organizaci práce. To, jak kvalitně jsou lidé vedeni, to znamená, jak kvalitní je management; to, jak kvalitní mají stroje; to, jak kvalitní jsou továrny, ve kterých pracují... Tady pokulháváme (za Německem, Rakouskem). To znamená, že z důvodu tohoto horšího, řekněme, technologického vybavení, a souvisí to i s tou stovkou uplynulých let, protože jsme samozřejmě byli zatíženi obdobím socialismu, komunismu, kdy jsme stagnovali, ekonomicky zaostávali za Německem... To se stále projevuje v tom, jak na tom jsme. Víme, že všechny ty velké průmyslové podniky, automobilky BMW, Mercedes, Siemens atd., to jsou prostě velké německé podniky, které mají globální dosah. Kolik takových podniků, které, řekněme, jsou na špici té inovativní vlny, máme v ČR? Nechci říkat, že žádné, ale je jich málo (v porovnání s Německem). A právě to vede k tomu, že je tady celkově nižší mzdová úroveň. I když pracujeme více než Němci. Ale oni mohou pracovat méně proto, že mají ty lepší stroje v těch svých továrnách.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hospodářské noviny nedávno zveřejnily unikátní mapy, ze kterých můžeme vyčíst, kde se u nás žije nejlépe, kde jsou nejvyšší mzdy, ale i čerstvý vzduch. V metropoli se příliš nedaří... Ten index zohledňuje nejen skutečnou výši mezd, ale také třeba nezaměstnanost a také stav životního prostředí. Jak dopadlo porovnání těch jednotlivých regionů?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Když se vezme ta čistá mzda po očištění, když se vezmou všechny ty faktory, třeba o výši cenové hladiny, tak vychází, že třeba v Libereckém kraji je vyšší mzda než v Praze. Taková ta zášť, která je někdy cítit vůči Pražanům, že oni si žijí tak nějak velmi dobře, lépe než zbytek republiky... To úplně neplatí, když zohledníme třeba právě cenu bydlení v Praze. Nedávno vyšel jiný průzkum, vyšlo jiné šetření, ale na podobnou notu. Dělal jej Český statistický úřad. A jsou tři kraje v ČR, kde nejčastěji uvádějí, abych byl přesný, že mají problém vyjít se svými příjmy. A ty tři kraje jsou Ústecký, Moravskoslezský – tam tohle uvádí zhruba 12 % domácností – a hned třetí je Praha s 11 % domácností, které uvádějí, že obtížně vycházejí se svými příjmy. To mě osobně velmi překvapilo. Zase je to ze stejného důvodu, i tento výzkum, který citujete. Praha je uváděna jako bohatý region, kde se lidé mají dobře, ale třeba s Karlovarským krajem je to neporovnatelné. V Karlovarském kraji asi jen 2 % domácností uvádí, že vychází obtížně se svými příjmy, ale v Praze je to více než pětkrát tolik domácností! ... Takže je to dáno více faktory, ale tím klíčovým je cena bydlení. Pražané mají vyšší mzdy než jinde v republice – v metropoli je nejvyšší průměrná mzda, ale když se pak od toho odečtou třeba právě ty náklady na bydlení, tak už se tento náskok Prahy smazává, a dokonce se Praha ocitá mezi třemi nejhoršími regiony ČR v tom, jak si domácnosti stojí a jak mohou vycházet se svými příjmy.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Švýcaři mají novou fialovou bankovku v hodnotě tisíc franků. Patří mezi platidla s nejvyšší hodnotou na světě. Konfederace tak jde svým způsobem proti trendu, protože mnoho zemí naopak postupně ruší bankovky s tak vysokou hodnotou. A vůbec v Evropě klesá používání hotovosti. Jak se díváte na cestu Švýcarska?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Ano, je dosti netypická. Třeba sousední „eurozóna“ samozřejmě pořádá zátah na ty bankovky velkých nominálních hodnot, zejména na pětiseteurovou bankovku. Takže Švýcaři se v tomto do určité míry vymykají. Opravdu ten švýcarský tisícifrank je bankovkou snad s druhou největší kupní silou na světě. Ještě v Singapuru mají takto silnou bankovku, co se kupní síly týče. Švýcaři jsou velice zatíženi na hotovost, což zase souvisí s tamním kulturním dědictvím...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Tam se vlastně předpokládá, že většina lidí má v peněžence hotovost.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Já bych řekl, že Švýcaři jsou v jistém ohledu, když jsme se tady bavili na začátku o té koruně, trochu podobní těm Čechům v tomto – že jsou hodně spjati s tou svojí měnou. Berou to také jako odkaz nějakého kulturního, historického dědictví. Švýcarský frank je velice kvalitní měna. Když porovnám korunu a švýcarský frank, tak jsou to obě kvalitní měny, ale česká koruna není až tak kvalitní jako švýcarský frank (z hlediska globálního). Řekněme, že koruna je jakýmsi švýcarským frankem Střední a Východní Evropy – to si troufnu říci – pro svoji solidnost, stabilitu, právě to, že se jí vyhnula nějaká inflační perioda v její historii... Ale švýcarský frank je brán jakožto tzv. bezpečné útočiště na celém světě. To znamená, že kdekoliv je krize, někde na světě, nebo kdykoliv se schyluje ke globálnímu ekonomickému útlumu, tak investoři takzvaně prchají do švýcarského franku, což znamená, že nakupují švýcarský frank, ukládají si do něj své úspory. Oni té švýcarské měně věří. A zejména jí věří samotní Švýcaři. Proto bylo pro ně velice obtížné si představit, že by snad měli vstoupit, když o tom byla debata, do eurozóny. Kromě toho, že jsou takto svázáni s tou svojí měnou, tak jsou svázáni s tou měnou i ve formě hotovosti. Nejsou ochotni do takové míry jako třeba skandinávské národy, zejména Švédové, přecházet na bezhotovostní platební styk. Mají pocit toho, že by snad i v rámci úcty k tomu kulturnímu dědictví měli ctít i tu hotovost jako takovou. Proto je tam tak obtížné zavádět bezhotovostní směnu.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A co dělá vlastně švýcarský frank tak silný? Co mu dodává tuto pozici? Už jste říkal, že je to solidní měna... Ale čím je tedy tak specifický?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
To je velmi dobrá otázka, která vlastně míří do historie. Stovky let nazpátek Švýcarsko je zemí, která je neutrální, která vždy byla vklíněna mezi ty obrovské velehory, do těch jednotlivých kantonů... Toto vytvářelo určitý pocit sounáležitosti mezi Švýcary, že si tedy musejí v tom obtížném prostředí těch velehor nějakým způsobem pomáhat, musejí spolu umět žít, takže dneska je tam silný institut referenda, ale také to bránilo tomu, aby Švýcarsko bylo dobyto nějakou jinou velmocí. Ty hory Švýcary přece jenom chránily... A to vedlo k tomu, že si právě Švýcarsko uchovalo svoji neutralitu, a když se pak rozvíjelo bankovnictví, tak Švýcarsko bylo jakousi oázou určité jistoty. Bylo poměrně velmi jisté (nic není úplně jisté, zejména ne ve světě financí) dát si do Švýcarska své úspory... Vzpomeňme, že Švýcarsko sousedilo s velmi bohatými, ba nejbohatšími částmi tehdejšího světa, ať už se jednalo o Německo, které je nad Švýcarskem, nebo o severní Itálii, která je pod Švýcarskem, nebo i o Francii... Ze Švýcarska se vyvinula země, která dávala velkou jistotu, že když tam bude uloženo bohatství, že tam bude uloženo jistě. Rozvinulo se švýcarské bankovní tajemství, švýcarské bankovnictví...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Co se týče těch účtů, tak bychom tam našli různé uživatele těch účtů, kdo si uložil v konfederaci peníze...

Lukáš KOVANDA, ekonom:
To určitě ano, ale ono už to švýcarské bankovnictví, to bankovní tajemství nejsou tím, čím bývaly, tak jako před 40, 50 lety. Tehdy to mohly být úplně anonymní účty. Tam opravdu nějaký gauner, nějaký, řekněme, diktátor z Afriky si mohli ukládat velké prostředky, které nakradli...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
(Taky že uložili...

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Taky že uložili...) A v podstatě se na to v té době nedalo přijít. Ale v souvislosti s globální finanční krizí před deseti lety nastal celosvětový zátah na různé daňové ráje, na země s bankovními tajemstvími, jako jsou třeba Švýcarsko nebo Lichtenštejnsko, do jisté míry třeba i Rakousko, a vedlo to k tomu, že vlastně už dnes to pověstné švýcarské bankovní tajemství není tím, čím bývalo. Zdaleka už není tak střeženo a tak nedobytné, toto tajemství, jako bývalo před nějakými desítkami let.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vracím se ještě k výhodám a nevýhodám měny virtuální, resp. používání hotovosti. V čem vidíte tu největší devizu toho, mít hotovost v peněžence?

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Myslím si, že tou devizou jsou nakonec soukromí a určitá anonymita. Jakmile provádíme transakci, která je bezhotovostní, tak si musíme říci, že o té transakci kdykoliv se bude moci dozvědět nějaká třetí strana. A nemáme nikdy úplně pod kontrolou, která třetí strana to být může (víme, že všechna data jsou nějakým způsobem využitelná či v horším případě zneužitelná) ... Placení tou hotovostí dává jistotu, že třetí strana, pokud nechceme, o tom nemusí vědět. Takže nás samozřejmě napadá spousta možností, kdy toho lze využít. Nemusí se jednat pouze o to, když kupuje milenec své milence na záletech drahý šperk, ale může se jednat třeba i o to, že člověk, který je nemocný, má nějakou chorobu, nechce, aby někdo třetí věděl, jaký je jeho zdravotní stav. Chce si prostě ty léky koupit za hotovost, aby nebyla vůbec žádná možnost, že se někdo domákne toho, jaká je jeho choroba a do jaké lékárny chodí nakupovat léky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Také máme své finance, výdaje pod kontrolou.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Je to tak, protože ten bezhotovostní styk stimuluje naši mysl tak, že utrácíme rychleji, protože nevidíme to, jak nám mizí ať už ty bankovky, nebo ty mince.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Lukáš Kovanda, ekonom, a jeho názory. Já vám za to děkuji a přeji vám hezký den. Na slyšenou.

Lukáš KOVANDA, ekonom:
Hezký den. Děkuji za pozvání. Na slyšenou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Příjemný poslech dalších pořadů Českého rozhlasu Dvojky přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.