Přepis: Jak to vidí Eduard Stehlík - 5. února

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dnešním hostem je doktor Eduard Stehlík, vojenský historik, dobrý den.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Letos se po rovném století opět vrací a ožívají ty příběhy z první světové války z front. S čím vy si jako historik, pane plukovníku, spojujete takzvanou velkou válku?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že pro mě je to a pro většinu mých kolegů nebo i lidí, kteří s ní přišli do styku, jakýsi přelom, je to možná řečeno malinko i s Cimrmanem, kde končí jakási doba těch vídeňských valčíků, končí doba secesní a secesních obrazů a nastupuje brutální vraždění v té nejhorší podobě, jakou lidstvo do té doby zažilo. Já si myslím, že navíc je to válka, která zejména pro nás pro Čechy možná zasáhla tu českou kotlinu tím dopadem, i když se neválčilo přímo na našem území ještě daleko možná drastičtěji a dramatičtěji než ta druhá světová. On stačí projít po těch náměstích vesnic, městeček, abychom viděli pomníky padlým nebo na těch kostelech přidělané ty cedulky s těmi hroby v dáli, kde vidíme, že téměř každá rodina přinesla oběť tomu bezuzdnému vraždění a kde je to něco, čemu se nikdo nemohl vyhnout a samozřejmě, i když se neválčilo na našem území, tak ten dopad války, to je hlad nedostatek potravin a tak dále, to se dotklo úplně každého, takže vždycky na tu válku člověk kouká na tuhle tu, my říkáme první, tehdy se říkalo velkou, protože lidé se naivně domnívají, že se ze svých dějin poučí a že se podobné zrůdnosti nemohou opakovat. Tak si myslím, že to je jedna velká válka, a potom už nastane všeobecný mír a netrvalo ani dvacet let a už jsme v tom byli zase znovu. Takže já si myslím, že každý tu válku vidí jako přelomový okamžik a musím říci, že to sté výročí, které si budeme letos připomínat a v těch následujících letech možná skýtá příležitost podívat se na tu válku takovým objevným pohledem. Zjistit, že ač od ní uplynulo sto let, tak to není konflikt, který by byl až tak hrozně moc vzdálený a musím říci, že jsem měl v poslední době možnost mít v rukou fotografie, deníkové zápisy, různá svědectví, které tu válku přibližují až neuvěřitelně a člověk má dojem, jako kdyby najednou jí od něj nedělilo oněch sto let, ale pouhých pár několik měsíců nebo možná týdnů.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy se právě, pane doktore, účastníte jednoho velkého projektu České televize Raport o velké válce, je to právě z pohledu těch obyčejných lidí? Vy máte dokonce i k dispozici některé z těch deníků.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Zmínila jste naprosto úžasný projekt České televize. Já si myslím, že je velice dobře, že se Česká televize do něčeho podobného pustila. Myslím si, že celá řada posluchačů zaznamenala v loňském roce takové řekněme, avizo, určitou reklamu, kterou Česká televize vysílala, kde se obracela na diváky, kteří mají doma zajímavé fotografie, deníkové zápisy anebo nějaké památky, řekněme, trojrozměrné na velkou válku, aby se České televizi ozvali. Musím říci, že ten ohlas byl enormní. Já jen vím minimálně o více než tisíci lidech, kteří kontaktovali Českou televizi, zastavili se u nich pracovníci České televize, shromáždili se úžasné věci a musím říct, že jakmile jsme si o tom tady několikrát povídali, že lidé mají mnohdy doma neuvěřitelné poklady.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
A ani nevědí, co mají.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ano, tím nemyslím kupy diamantů a zlata, ale neuvěřitelná svědectví svých předků, nejrůznější deníkové záznamy, notýsky, fotografie, tak to se znovu potvrdilo. A jak jste správně řekla, ožívá před námi ta válka trochu jinak. Ožívá před námi ze svědectví těch obyčejných lidí, kteří najednou jsou konfrontováni s něčím hrůzným, co si nebyli schopni představit a myslím si, že ten tým režisérů, který na tom projektu působí a pracuje, si uvědomuje, že může vytvořit ojedinělé svědectví, které může, myslím si, zásadním způsobem nejen vychovávat, ale vůbec seznámit naši veřejnost s tím, co se tehdy dělo a protože Češi tehdy opravdu byli na všech frontách a v té souvislosti je potřeba říci, že my jsme v trošku zvláštní situace, protože všude jinde ty oslavy proběhnou napříč světem, kterého se ta válka dotkla, ale my jsme v té zvláštní situaci, kde vedle toho zrůdného vraždění těch obrovských lidských obětí ta válka pro nás je určitým přelomovým okamžikem i z toho důvodu, že vlastně na jejím konci stojí samostatná československá státnost. To znamená, připomínáme si ji jako něco negativního, co zasáhlo negativního do života, ale zase na druhou stranu už od prvopočátku té války jsou tady legie, které vznikají opravdu už na jejím počátku a které vlastně během těch let opravdu se zbraní v ruce ti muži v těch legiích vybojují tu samostatnost československou, to znovuobnovení československé státnosti, takže je to takový trošku možná rozporuplný pohled, ale myslím si tím zajímavější a tím možná pro i dramaturgie a režiséry pestřejší a dávají jim možnost ten příběh vypravovat zajímavým způsobem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Jestli nám dovolíte trošku nahlédnout do toho natáčení. Vy totiž navštěvujete i zapomenutá místa a jaksi objevujete v uvozovkách i zapomenuté bitvy nejen na našem území.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já bych řekl nejen zapomenuté bitvy, ale dokonce i zapomenutá utrpění. Já jsem měl možnost vlastně nedávno je to 14 dní, jsem se vlastně vrátil z cesty,kde jsme byli s panem režisérem Pavlem Štinglem a malým takovým týmem, natáčet na území bývalé Jugoslávie a hlavně Albánie, a zejména ta Albánie k nám má velký vztah, což celá řada lidí si vůbec neuvědomuje. Vztah trošku možná zprostředkovaný ale naprosto konkrétní v tisíci lidských životech, který na jejím území byly zmařeny. Jde přitom skutečně o tisíce a podle některých odhadů možná i o desetitisíce Čechů, kteří přišli o život v albánských horách. Možná si teďka posluchači budou klást otázku, proboha, jak se ocitli Češi v albánských horách za první světové války. Ten důvod je vcelku prostý. Mnoho českých vojáků bojovalo v rámci rakouskouherské armády na balkánské frontě. Byli nasazeni proti Srbsku už na počátku války v těch letech 1914, respektive 1915 a mnoho z nich se dostalo do zajetí a srbská armáda si vedla velice dobře v počátcích války a řekněme, rakouští generálové nebo rakouskouherští generálové spolu s německými s rozhodli ten srbský problém vyřešit jednou provždy na podzim roku 1915 ve spolupráci i s bulharskou armádou vlastně na Srbsko zaútočili. Srbská armáda byla zatlačena vlastně na jihozápad ke Kosovu a Bulhaři ji odřízli případný ústup do Řecka a srbská armáda měla na volbu mezi sebou před sebou buď tedy kapitulovat, což můžeme říci, že pro srbského vojáka je prakticky nepředstavitelná věc anebo se nabízela jediná možnost a to je přejít albánské hory, které jsou nesmírně nehostinné a tvrdé a musím říci, že jsem samozřejmě o sto let později se o tom opět přesvědčil před těmi několika dny a to za situace, kdy ty hory jsou zasněžené, zaváté, kdy není pro tu armádu zajištěn dostatek potravin. Když s tou armádou, která tehdy má nějakých 240 tisíc vojáků, ustupuje na 200 tisíc civilistů a přibližně 60 až 70 tisíc válečných zajatců, a kdy ten přechod albánských hor trvá v nejlepším případě tři neděle, ale také dva měsíce, kdy ti lidé ustupují bez potravin, do toho se přidávají nemoce, choroby, a kdy ti lidé umírají zimou, umírají hlady, rozmáhají se věci jako kanibalismus a podobně a musím říci, že když čtete právě ty deníkové záznamy, a my jsme postupovali podle několika deníků, kdy po těch lokalitách, o kterých oni hovořili a když popisují ti vojáci opravdu byl zoufalý hlad, že byli schopni se lidé téměř zabít kvůli jídlu, že je tam popsaná scéna, kdy například mezek, který už dál nemůže, a za ním se táhne deset lidí, nebo pak další dav, který jenom čekají, kdy on padne, aby se na něho vrhli, rozsápali a skoro toto umírající zvíře snědli, tak to jsou neuvěřitelné věci. A když potom jdete vlastně Albánií, protože ta armáda pak po překonání hor směřovala do přístavu Drač, odkud měla být přepravena jinam, nicméně o se nepodařilo a museli přejít ještě dál do přístavu Valona neboli Vlora, a kde ještě cestou pomřelo dalších asi sto tisíc lidí. Tak to jsou neuvěřitelné věci a ty deníkové záznamy, když si to prokládáte a je to naprosto zapomenutá záležitost. Tady spousta lidí si říkali: tak padlo asi někde v Srbsku ten jejich předek nebo někde umřel a vlastně se neví, kde a přitom ten jeho konec, ten jeho poslední okamžiky mohly být naprosto hrůzné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy vycházíte, pane Stehlíku, také z těch válečných deníků z těch zápisků, co třeba lze z nich a nejen z nich, ale i z dalších historických materiálů jaksi odvodit o české povaze, povaze českých bojovníků tehdy?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Musím říci,že ve valné většině případů vás překvapí to, že i jak i celkem bychom řekli neškolení lidé, lidé jen se základním vzděláním, jaký měli způsob vyjadřování, jak ta úroveň jazyka je na velice vysoké úrovni, jak ten vlastní deníkový zápis mnohokrát má charakter možná i charakter i románového vyprávění, kdy by si troufám říct, že v některých případech ani renomovaný autor nebyl schopen to zformulovat lépe, než ten člověk, který si tím prochází a který tu věc prožívá. Samozřejmě to očité svědectví, to prožití na vlastní kůži to ovlivňuje, ale na druhou stranu mě překvapuje ta síla toho vyprávění, tak kolikrát řekněme i stručné věty, ale které opravdu člověku, když to čte, tak má husí kůži. To se nedá jinak nazvat. Vypovídá to, když se ptáte o tom vojenství, vypovídá to určitě o celé řadě, takhle mnoho lidí nehovoří jako o válce jako ve smyslu, že by popisovalo své válečné úspěchy, spíš se hovoří o tom každodenním životě, o těch každodenních útrapách, hladu, vších, nemocech, o mrtvých kamarádech, je to tam velice osobní vyprávění a já právě si myslím, že ten projekt České televize nabízí tedy vlastně takové ty dvě roviny. Rovinu těch velkých dějin, kdy vlastně nějakým způsobem se odvíjí ty boje na frontách, odvíjí se zákulisní i otevřená politická jednání a vedle toho jsou ti obyčejní lidé, kteří vlastně jsou tím postihováni nejvíce. To znamená ten říkám ty velké a v uvozovkách malé dějiny. Myslím si, že vytváří takový důležitý kontrast anebo možná symbiózu, které to vyprávění ozvláštňují a činí ho velice zajímavým.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka pro vás, pane plukovníku, jak často docházelo ke střetům Čechů na jedné straně a Čechů na straně druhé?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Vím, že to je taková ta lákavá věc, ale stávalo se to, stávalo se to za první světové války, je tam samozřejmě nejčastěji je to popsáno v případě zborovské bitvy 2. července 1917, kdy vlastně na jedné straně stála První československá brigáda, která bojovala vlastně v rámci ruské armády a proti ní pluky rakouskouherské, z nichž část byla řekněme, její branci nastupovali z Čech a jsou zaznamenány opravdu přípravy, kde v té válečné vřavě proti sobě stál bratr s bratrem, otec se synem a podobně,takže to znamená stávalo se to. Nicméně tak jak někdy to někteří lidé podávali, že ti Češi, když věděli, že na druhé straně, je nebo takhle,oni to mnohdy nevěděli, že jsou tam nějací Rusové, ale že jakoby ti Češi bojovali méně udatně. Ono pak často zjistíte, že bojovali velice tvrdě a že ty ztráty na obou dvou stranách jsou i v těchto případech toho v uvozovkách bratrovražedného boje poměrně velice vysoké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Další otázky pro vás od paní Terky z Prahy. Jednak by se chtěla zeptat, v čem byl první, druhý a třetí odboj odlišný a v co je naopak spojovalo?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
To je složitá otázka možná na nějaký hodinový pořad. Každý ten odboj je v něčem jiný. Ten první je řekněme odboj vedený proti Rakousko-Uhersku za znovuobnovení československé státnosti. Ten druhý, kdybych to řekl velice stručně. Ten druhý odboj proti nacistickému totalitnímu režimu za znovuobnovení té státnosti a řekněme ten třetí boj za svobodu a demokracii, který byl, řekněme nejdelší a byl možná nejsložitější z toho důvodu, že vlastně jak mi říkali mnozí odbojáři nebo lidé, kteří prošli věznicemi komunistického režimu, byl nejhorší z toho důvodu,že najednou ten protivník mluvil Česky, že zatímco za té druhé světové války samozřejmě, když proti nim stálo gestapo a ty karty byly jasně rozdány a vědělo se, kdo je kdo, takže to bylo možná jednodušší, než když potom žalářovali ti, kteří na ně mluvili jejich mateřským jazykem, to je asi tak možná to nejhorší.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Paní posluchačka také poukazuje na celou řadu výročí, které si letos připomínáme a zajímá ji, proč je důležité si tato výročí připomínat, jako 75 let od začátku druhé světové války, nyní 100 let od vypuknutí Velké války, jak se podle vás, pane doktore, změnil také přístup k těmto dějinným událostem.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já vidím jako velký posun to, že a je to i dotaz vaší posluchačky, že lidé o tom přemýšlí, že to je zajímá. Protože vezměte si, já bych si třeba nedovedl před pár lety představit, že by třeba Česká televize, pokud hovoříme o ní, se pouštěla do tak rozsáhlých projektů jako byl třeba případ seriálu Heidrich konečné řešení nebo teďka Raport o Velké válce. Nebo i tam třeba tajemství rodu, což je vlastně dějepisný cyklus, nebo původně dokonce ve Velké Británii vznikl jako pořad, který měl vlastně širokou veřejnost poučit o národních dějinách britských. Například některých zajímavých osobností. To znamená, já si myslím, že ten zájem lidí o dějiny stoupá, že už se ty dějiny nestávají něčím takovým, co byly možná za nás, za něčím, že jsme se učili biflovat desítky dat, pokud jsme neměli zrovna osvíceného pedagoga ať už na střední nebo základní škole, který nám nějakým způsobem ten dějepis podal trochu jinak. A že si lidé uvědomují, že mají nějaké své kořeny, že ty minulé děje se jich zásadním způsobem dotýkají možná i tím, v jaké době momentálně žijeme, že všechno má své zákonitosti a myslím si, že dějepis a historie jsou teďka možná použiji to, že já si myslím, že je to docela sexy, když to řeknu tak hodně. Protože je to věc, která je nesmírně zajímavá. Historie a dějepis mohou být opravdu možná i detektivkou. To pátrání je několikrát nesmírně zajímavé. Můžu říct, že jsem zažil mnohokrát, že člověk najednou otevřel karton zaprášený a v ruce měl najednou písemnost, ze které se mu roztřásly ruce a když jsem opravdu zažil, když jsem v archivu pak vyšel na chodbu, nechal jsem všechno na stole a tam jsem rychle chodil a rozdejchával jsem to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Pamatujete si, co to bylo?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Musím říct, že třeba případ, kdy jsem měl v ruce dokument, jak to vlastně bylo se selháním Gabčíkova stengunu. Ale to si ještě zatím nechám pro sebe. Takže dobový dokument, který jednoznačně dokládal, co se vlastně stalo v té zatáčce. Musím říct, že to jsem musel rozchodit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Berlín by se měl vzdát zdrženlivosti a hrát větší roli v mezinárodní politice. Tato slova pronesl nedávno v Mnichově německý prezident Joachim Gauck. Podle něj musí být Německo připraveno podporovat řešení krizí ve světě a v některých případech i vyslat vojáky tam, kde je to zapotřebí. Padlo jedno velké tabu německé politiky?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Já se přiznám, že mám pro pana prezidenta slabost. To se přiznám naprosto otevřeně a plyne to nejen z jeho postojů v letech před rokem 1989, ale plyne to samozřejmě i z jeho dlouholeté práce ve vedení takzvaného Gauckova úřadu v Německu, který vlastně spravoval materiály Stasi.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Také jste se setkal.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
A plyne to i z toho osobního setkání, ke kterému došlo předloni a já si vážím velice jeho odvahy navštěvovat místa, která jsou spojena s věcmi, kdy se Němci dopustili zločinu a myslím jeho návštěvu Lidic, které jsem byl přítomen. A musím říci, že pan prezident Gauck má nesmírné charisma a myslím si, že navíc oslovuje, že to myslí opravdově a ono je to na něm vidět. To není řekněme postoj politika, který by chtěl uhrát nějaké body nějakými kroky, které mu přinesou. Nic takového ne. On to myslí velice vážně. Myslí to opravdově a musím říci, že to je pro mě některé jeho vyjádření ve vztahu k Lidicím, ve vztahu k atentátu, které byly právě v roce 2012 při 70. výročí. To je neuvěřitelné. A musím říci, že tahle jeho nová iniciativa mě nepřekvapuje. Mě to vlastně zapadá do všech kroků jeho životních, do jeho struktury jeho osobnosti, do způsobu jeho uvažování a myslím si, že ano, máte asi pravdu, že padá jedno tabu, i když myslím si, že částečně padlo už před nějakou dobou. Já myslím, že řada lidí ani neví, že Německo, opravdu to demokratické Německo, tím myslím Spolkovou republiku Německo, před rokem 1989 se zásadním způsobem rozešlo s nacismem, proběhla opravdu důsledná denacifikace na mnoha úrovních. I když říkám, jsou některé případy jiné, ale myslím si, že to Německo velice poctivě se s tím nacistickým režimem rozešlo a jednou ze součástí vlastně těch opatření, která měla zabránit tomu, aby z německého území vzešel nějaký obrovský válečný konflikt, bylo i to, že Němci měli uzákoněno, že německá armáda nebude působit za hranicemi Německa, to se začalo měnit v uplynulých letech, my teď víme, že už němečtí vojáci působí mimo německé území, když samozřejmě je to různě omezeno, ale máme případy nasazení německé armády i na území Afghánistánu. To co pan prezident a neobešlo se to bez problému, protože ta opozice vůči tomuto vysílání německé armády do zahraničí byla poměrně velká.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Dlouho se debatovalo o vhodnosti vysílání německých vojáků.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Určitě. Musím říci, že zase ten svět se mění. Svět se mění zásadním způsobem a myslím si, že i v souvislosti s působením německé armády je to, jak es ten svět mění, nejení jenom tohle tato iniciativa pana prezidenta Gaucka, ale i to nasazení třeba v tom Afghánistánu, kdy já se nemohu ubránit takové, jakmile se řekne německá armáda v Afghánistánu, člověku se to spojí PRT, ten provinční rekonstrukční tým Fajzabád a rok 2007 a to je případ, kdy ve Fajzabádu vlastně spolupracovali němečtí vojáci s vojáky českými, kde byli vysláni příslušníci 4. brigády rychlého nasazení, kteří tam působili a kde my máme s Fajzabádem a s tím působením při ochraně německé PRT spojenu smrt prvního českého vojáka, je to 3. květen 2007 a smrt Nikolaje Martinova, velice oblíbeného vojáka a který zahynul tragicky při takové obrovské lavině kamení, která tam smetla jeho a jeho kamaráda, který měl to obrovské štěstí že přežil, Michal Prášil, ale Nikola Martinov to štěstí neměl. Jak posluchači zjišťují z toho jména, tak Kolja Martinov není úplně česky znějící jméno, a já proto říkám, proto mě to napadá, že člověk si říká, jak se ten svět změnil a i když si naši posluchači vlastně vygooglí tohle jméno na Internetu, tak najednou zjistí, že tam objeví fotografii, fotografii z Koljova pohřbu. Neboli řečeno z přepravy jeho těla do České republiky a je tam najednou záběr na afghánské letiště, kde stojí americké letadlo, do kterého nakládají rakev přikrytou českou vlajkou, na které je červený výsadkářský baret. V té vlajce je český voják, první český voják padlý v Afghánistánu, ale narozený v Moskvě, rodilý Rus, kterému čest vzdávají kromě jeho českých přátel i němečtí vojáci a norští vojáci. Je to zvláštní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Svět se změnil.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Svět se opravdu zásadním způsobem změnil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Otázka pro vás, pane plukovníku, Anglie zveřejňuje k výročí první světové války deníky, které si vojáci museli povinně vést. Je v plánu podobnou věc udělat i u nás, když jste hovořil právě o těch autentických denících?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Česká televize, pokud vím, tak kromě přípravy toho seriálu, na kterém se intenzivně pracuje a natáčí se, připravuje i edic některých svých zajímavých dokumentů, které se podařilo shromáždit včetně těch deníků. Musím říct, že některé, a to bych zmínil, jsou vynikající nejen obsahově a literárně, ale řada z nich je různým způsobem ilustrovaná nejen fotografiemi ale i kresbami těch lidí, takže myslím si, že to je něco, na co se posluchači opravdu mohou těšit, i když to čtení, jak jsem říkal, je mnohdy ne úplně veselé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Myslím si, že jste posluchače docela navnadil, protože jak přicházejí dotazy, abyste dopověděl, jak to bylo s tím stengunem. Nebo ještě to musí nějako dozrát.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Ještě chviličku ať počkají a já slibuji, že je to otázka několika málo týdnů, kdy to bude venku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Tak třeba za měsíc?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Spíš dva.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
No dobře. Otázka od paní Jany: Ráda bych zjistila, kde během první světové války sloužil můj pradědeček, dá se to někde zjistit, pokud vím jenom jméno a příjmení a datum narození?

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Dá se to zjistit, pokud bude mít trochu štěstí, tak je několik variant. Určitě ten materiál bude mít Vojenský ústřední archiv, nebo lépe řečeno jeho část Vojenský historický archiv, který sídlí v Praze na Invalidovně a momentálně se stěhuje do kasáren v Ruzyni. Pokud by měla posluchačka to štěstí, řekněme, že by pradědeček prošel legiemi, tak je to poměrně velice rychlá záležitost, protože na stránkách vojenského ústředního archivu, které jsou www.vuaPraha.cz je takový sloupeček, kde jsou databáze, rozklikne si položku databáze a tam jsou databáze legionářů, databáze zahraničních vojáků a databáze padlých v druhé světové válce. Napíše si jméno, rozklikne a vyskočí jméno pradědečka dokonce a když ho rozklikne dál, tak se dozví, u které jednotky sloužil, kdy přišel do legií, v jaké hodnosti se vracel, jak byl povyšován a podobně. V případě, že sloužil jen v rakouskouherské armádě a měl to štěstí, že nebyl zraněn ani nepadl, tak je to trochu složitější a bylo by potřeba vyžádat si takzvaný kmenový list ve Vojenském ústředním archivu, ale bohužel některé se nedochovaly, ale v tom případě obrátit se přes elektronickou podatelnu na Vojenský ústřední archiv.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
--------------------
Radí plukovník Eduard Stehlík, vojenský historik, děkuji za rozhovor a těším se na rozuzlení stengunu, mimo jiné. Na shledanou.

Eduard STEHLÍK, vojenský historik
--------------------
Děkuji moc, na shledanou.