Přepis: Jak to vidí David Storch – 7. února 2019

7. únor 2019

Hostem byl biolog a ekolog David Storch.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Dobrý den přeje Zita Senková. Vítejte u pořadu 'Jak to vidí'. Dnešním glosátorem je prof. David Storch, ředitel Centra pro teoretická studia Karlovy univerzity a Akademie věd ČR. Dobrý den.

David STORCH, biolog:
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Probereme například projekt vodního koridoru, o kterém snil už Karel IV., vláhovou bilanci, podřimující vulkán i poptávku po slonovině a rohovině. Dobrý poslech. – V Česku máme po letech opět zimu se sněhem. Zatímco jedni si to užívají, tisíce domácností zůstaly kvůli sněhové nadílce bez proudu, na mnoha místech byl vyhlášen kalamitní stav, doprava ve městech, na silnicích i železnici byla ochromena, a dokonce i pražské letiště muselo pár letů odklonit. Na Moravě zase vodohospodáři sledují zvednuté hladiny řek. Letošní zima, vypadá to tak, pane profesore, je bohatá na srážky. Budou mít na přírodu dobrý vliv?

David STORCH, biolog:
Vypadá to, že jo. Žijeme v době globálních změn, které se projevují různými extrémy. My jsme si tady zvykali několik let na sucho a to sucho bylo zčásti způsobeno právě nedostatkem sněhových srážek, nedostatkem sněhu, který se potom postupně uvolňuje a zásobuje ty podzemní i nadzemní zásobníky. Z tohoto hlediska, z hlediska té bilance vody ten sníh, co teď máme, určitě pomůže. Jestli pomůže tak, že se ta bilance úplně srovná nebo ne, to nevíme. V každém případě z takového toho hlediska fungování krajiny a přírody to je rozhodně spíš dobrá zpráva. To, že to má nějaké efekty na dopravu a takové ty kalamitní... To bylo vždycky, když bylo hodně sněhu. Určitě máme být rádi, že je tolik sněhu.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Podle expertů se už k 20. prosinci vyrovnalo sucho a to, co teď leží kolem nás, je vláhová bilance pro to další vegetační období. Ostatně ve srovnání se stejným obdobím loňského roku jsou nyní podle hydrometeorologů zásoby vody ve sněhu více než trojnásobné. Myslíte si, že máme nad suchem, řekněme, alespoň částečně vyhráno? Nebo je to dobrý základ?

David STORCH, biolog:
Dobrý základ pro příští rok to je určitě. Ale tady není problém, jestli přijde jedno sucho, jedno léto nebo naopak v tom roce přijdou povodně. Jde o to, jaký je ten dlouhodobý trend. A za posledních několik let to vypadalo tak, že by mohl být trend postupného osušování... Ale nic nejde říct s jistotou. Žijeme právě v době těch změn, kdy ten režim základní globální klimatický režim se mění, a stejně tak jako velké sucho nás v příštích letech můžou čekat velké povodně. Prostě očekávejme velké změny a extrémy. Ale jak tato situace zatočí s tím suchem, vlastně vůbec teď nejde říct.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jinými slovy, je to nepředvídatelné?

David STORCH, biolog:
Teď žijeme v době, kdy ten klimatický celek, ten klimatický systém, je velmi nepředvídatelný. Asi je pravděpodobnější, že nás čeká spíše vysušování a směřování k takovému spíše mediteránnímu – středozemnímu – typu klimatu. Ale nedá se nic přesně předpovědět.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Prezident Miloš Zeman označil v létě za velký krok proti vysychání republiky kanál Dunaj – Odra – Labe, který, jak známo, podporuje, na rozdíl třeba od ekologů. Hlavním přínosem koridoru by měly být pokles silniční nákladní dopravy o necelá 2 % a posílení vnitrozemské vodní dopravy asi o 8 %. Co si myslíte o tomto projektu – o jeho smyslu, efektivitě?

David STORCH, biolog:
Já jsem celkem nepřekvapivě na straně ochránců životního prostředí a ekologů, kteří s tím mají docela velký problém, a to z řady důvodů. Ale možná bych zmínil tři: Za prvé je tady takový ten ekologický, biologický problém. Dneska je jedním z největších rizik to, že organismy se strašně snadno a dobře šíří z místa na místo, kde páchají nejrůznější škody. Z toho hlediska propojování celých povodí je to samozřejmě velmi špatný nápad, protože se budou šířit vodní organismy z jednoho povodí do druhého. A dobré je si uvědomit, že právě ty vodní organismy jsou často problematičtější než ty suchozemské. My můžeme sice láteřit nad tím, že tady máme křídlatky a netykavky žláznaté – takovéto rostliny – nebo že se nám tady šíří norek americký, ale ty organismy, které se šíří ve vodě, mají často mnohem fatálnější důsledky. To je jeden problém – že se propojí povodí, a tím pádem se promíchá ta fauna těch různých povodí. Druhý problém souvisí s tím, co jste zmínila: Občas se říká, že to pomůže hydrologickému režimu nebo proti vysychání. Ale tady je potřeba si uvědomit, co je to za obrovský megalomanský projekt. On se objevoval, jak jste zmínila, už od Karla IV. Vážně se o tom mluví asi tak sto let. Ale ten projekt je opravdu gigantický, stál by podle těch propočtů něco v řádu půl bilionu korun a dostavěl by se za takovou dobu, o které nevíme z hlediska hydrogeologického režimu nic. My předpokládáme, že za třicet let, když by se propojila ta povodí, přičemž ještě pořád není jasné, jestli by se to propojilo i s tím Labem (kdo jezdí na Moravu, ví, že tam se vždycky musí přes kopečky, takže tam by to byl velký problém) ...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Mimochodem o té labské větvi se už nyní hovoří, že by byla nejméně rentabilní.  

David STORCH, biolog:
Právě! S tou labskou větví by to totiž bylo skoro dvakrát dražší než bez ní právě proto, že mezi povodím Odry a Moravy na jedné straně a Labe jsou ty kopečky docela významné... I kdyby byla spojena jenom ta dvě povodí, tak je to obrovský projekt. A za třicet let my vůbec nevíme, jak to s vodou v krajině bude. Pokud tady budeme mít ten středozemní, mediteránní, středomořský, klimatický režim, tak je možné, že v těch řekách ani tak nebude dost vody, aby byly splavné. To znamená, my vůbec nemůžeme říct, jaká tady za třicet let bude dopravní situace, a jestli by nebylo mnohem výhodnější budovat vysokorychlostní železniční tratě. A třetí věc, kterou tam vidím jako obecný problém: My jako lidstvo, ale i jako Češi u nás v české kotlině dlouhodobě ubližujeme řekám. Ono to možná není tak úplně vidět, protože už jim ubližujeme od 19. st. A teď nemyslím třeba vltavskou kaskádu, ale spíš napřimování řek a to, že nenecháme tu řeku žít vlastním životem. Labe před těmi více než sto lety, dejme tomu, sto padesáti lety, vypadalo úplně jinak. Bylo mnohem živější, byly tam meandry... A tohle by byl další krok k tomu spoutávání řek. A přitom o řekách se někdy mluví jako o cévách krajiny. Jsou prostě úplně zásadní z hlediska života v té krajině. A už teď jsme jim ublížili dost a myslím si, že další projekty tohoto typu by byly vysloveně zhoubné.  

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Měl by nějaká pozitiva takový projekt? Já jenom připomenu slova prezidenta Agrární komory ČR, podle kterého pomocí koridoru by mělo být možné zvyšovat průtoky okolních řek a převádět vodu mezi povodími.

David STORCH, biolog:
Převádět vodu by bylo možné, ale to není to, co bychom si představovali pod tím rozumným hospodařením v krajině. Dneska celkem dobře víme, že to rozumné hospodaření spočívá v takových spíš drobných zásazích, v tom, že necháme ty řeky se rozlít, aby se mohly vsakovat... Nejde jenom o ty řeky. Jde o celou krajinu, o to, aby voda tekla do podzemních vod, což se zajistí právě tím, že jsou tam nějaké lesy nebo mokřady a ta voda se vsákne. Přepouštění vody mezi řekami pomůže té splavnosti, samozřejmě, ale té krajině jako takové a bilanci vody ne. Navíc je tady takový ten problém, že když pustíme vodu z jedné řeky do druhé, tak v té první nebude. Už dneska v mnoha oblastech světa se využívá říční voda natolik, že řeky vůbec nedotečou do moře. Je řada řek, které nedotečou do moře, protože lidé si z nich tu vodu vezmou a někam ji odvedou, což pak vadí zase těm, kteří původně byli u toho moře... Takže přepouštění vody z řeky do řeky mi připadá vlastně úplně nesmyslné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Napadá mě, proč ten vodní koridor byl po našem vstupu do EU součástí prioritních projektů v rámci EU pro rozvoj transevropské dopravní sítě... Faktem je, že z nich v r. 2013 vypadl.

David STORCH, biolog:
On tam pochopitelně byl, protože je to právě dopravní propojení. To určitě. Ale já si myslím, že není důvod preferovat... Ona samozřejmě ta lodní doprava je levnější, je velkokapacitní a tak, ale záleží právě na bilanci té vody. A o ní, jaká bude za třicet let v době těchto velkých změn, nevíme vůbec nic. Takže mně to připadá jako obrovský megalomanský projekt, strašně drahý, s velmi nejistým výsledkem.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Vy jste se vlastně vrátil do zimy z tepla, z Jihoafrické republiky. Co vás tam zavedlo tentokrát, pane profesore?

David STORCH, biolog:
Mně to připadá už zvláštní, protože když jsem tady byl minule, tak jsem se právě vrátil ze Zambie, z takové spíš, dejme tomu, průzkumné cesty, objevitelské, zatímco teď jsem přijel z Jihoafrické republiky, konkrétně z Krugerova národního parku, kde máme s kolegy z Přírodovědecké fakulty a z Botanického ústavu takový intenzivní výzkumný projekt, kde zkoumáme nejrůznější skupiny živočichů i rostlin v souvislosti se suchem a s populacemi slonů. Zkoumáme, jak se ten národní park, savana vyrovnávají s těmito dvěma stresy – suchem na jedné straně a tlakem, rostoucí populace slonů na straně druhé. Před týdnem jsem přijel z výzkumu, kde jsme na různých místech právě s různým tlakem sloní populace počítali ptáky, kolegové tam zase mapovali kytky a tak... A za čtrnáct dní tam jedu znova. To znamená té zimy, kterou jste tady zmínila, si moc neužívám, protože mezitím sotva stíhám takové ty provozní věci, které tady na mě vždycky čekají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Jak tedy řešit ty dva hlavní problémy – sucho a nárůst populace slonů?

David STORCH, biolog:
To nejsou nějaké problémy, které by teď začaly. Oba tyto faktory formují savanu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Trendy svým způsobem...?

David STORCH, biolog:
Jde o to, že jsou to prostě přírodní faktory – z jedné strany sucho, z druhé strany tlak těch velkých býložravců, zejména slonů, protože ti sloni mají největší biomasy a největší význam z hlediska třeba ničení vegetace a tak. Ty tady byly vždycky. Problém je, že žijeme v takové paradoxní situaci, kdy oba tyto trendy/faktory posilují. Sucho je čím dál větší, navíc se zvyšuje speciálně v této části savany frekvence požárů, která s tím suchem souvisí (když přijde velké sucho a je tam nahromaděná rostlinná biomasa, tak je velká pravděpodobnost, že to shoří). Zároveň roste populace slonů, protože se přestali regulovat někdy v r. 1994. Takže je otázka, jak se s tím bude ta savana vyrovnávat. A to máme právě vyzkoumat. To znamená, já vám teď neřeknu, jak to je, jenom vám můžu říct to, že těch slonů je tam opravdu hrozně moc, a to dokonce tolik, že ten management parku, který je jinak skvělý a jeden z nejlepších na světě, možná vůbec nejlepší na světě, si s tím trošku neví rady, protože už to začíná narážet na nějaké meze. A dokonce i na turistiku. Ten park samozřejmě žije díky tomu, že jsou tam turisté. Těch turistů je tam maximum, kolik ten park udrží. Ale zároveň, jak přibývá těch slonů, tak to začne být problém. Já sám jsem zažil dvakrát situaci, kdy nám v cestě stál slon a jednou jsme ho nějak zahnali, ale ve druhém případě nás nepustil a ta cesta byla kvůli tomu neprůjezdná... Když bude růst populace slonů dál, tak to může být problém i z hlediska normálního režimu té turistiky v parku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Proč se to svým způsobem vymklo z rukou, nárůst té sloní populace? Jaké jsou příčiny?

David STORCH, biolog:
Hlavní příčina je skutečně to, že se v r. 1994 přestala regulovat, uměle. Oni se stříleli, ale tlak veřejnosti byl velmi silný proti tomu, protože to střílení byl samozřejmě obrovský masakr. Teď to zařídili tak, že se sice nestřílí, ale zároveň se jim už nedává voda do všech napajedel, jenom do některých, takže se předpokládá, že ta populace bude regulována tou vodou. Nicméně zatím roste a nikdo neví, co bude dál.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Loni došlo v Botswaně zřejmě k nejhoršímu případu masového zabíjení slonů v Africe. Téměř devět desítek slonů zabitých pytláky našli ochránci zvířat. Je to nový „objekt“ pytláků? Protože to pověstné pytlačení s nosorožci mírně pokleslo...

David STORCH, biolog:
Je to tak, jak říkáte. Pytlačení slonů kvůli slonovině bylo hlavním problémem v centrální Africe, v rovníkové, západní Africe, zatímco v jižní Africe skutečně šlo hlavně o pytlačení nosorožců. A ne, že by se to teď převracelo, nosorožci jsou pořád hlavním cílem pytláků, ale roste poptávka i po těch slonech. A to zřejmě právě proto, že pytlačení nosorožců je sice nejvýnosnější, tady jsme několikrát říkali, že roh nosorožce je cennější než stejná váha zlata, jakou má ten roh, ale, speciálně já to znám z Krugerova národního parku, ta opatření proti pytlákům jsou docela efektivní. V současné době tam jsou nejen rangeři, ale i armáda, která tam je rozmístěna podél hranic s Mosambikem, takže brání průniku pytláků z Mosambiku, což byla hlavní cesta těch pytláků. A díky tomu je ta populace nosorožců na tom trochu lépe. Já sám jsem byl překvapen při té své poslední výpravě před čtrnácti dny: Hned druhý den jsme viděli pět nosorožců ve třech různých skupinách, další den další... Vlastně jsem viděl nejvíc nosorožců, tedy těch tzv. bílých čili tuponosých, vůbec v životě. To znamená, nosorožců je tam pořád dost. Pytláci sice pytlačí, ale ten tlak se pořád daří nějak regulovat. Takže se orientují právě i na tu slonovinu, byť asi ne přímo na ten Kruger, to je trošku problematické, ta slonovina, protože ti sloni jsou velcí, ty kly jsou obrovské, transport je složitý... Takže se spíše soustředí právě na ty oblasti, které jste zmínila, což je třeba Botswana.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Unikátní archivní záběry africké divočiny pořízené ve 20. až 30. letech minulého století ukazuje dokumentární snímek Jana Svatoše a Romi Svatošové Strakové ‚Archa světel a stínů‘. Je to vlastně zapomenutý příběh amerických filmových průkopníků Martina a Osy Johnsonových z doby, kdy filmování v Africe bylo snad nebezpečnější než lvi nebo malárie, jak říkají sami tvůrci.

David STORCH, biolog:
Ono bylo nebezpečné právě kvůli těm lvům a malárii. Tento snímek je velmi zajímavý. My jsme Honzu Svatoše měli přímo u nás v Centru pro teoretická studia, kde nám to nejen promítal, ale zároveň nám o tom vyprávěl. A mě na tom zaujalo několik věcí. Za prvé: Ten příběh samotný je fascinující – že se vydali dva manželé do Afriky, vlastně jako úplně první filmaři. Ale co mě na tom zajímá z mého hlediska, je to, že oni si mysleli, že opravdu dokumentují mizející svět. Do té doby do Afriky jezdili běloši hromadně v podstatě jenom vybíjet tu megafaunu, to znamená slony, nosorožce atd. Ona je o tom v tom filmu zmínka. Mimochodem ten film pořád visí online na stránkách České televize, takže tam si ho každý může pustit (a opravdu to stojí za to). A oni byli přesvědčeni, že to prostě zmizí. To se ale nestalo. Dneska samozřejmě ta situace není příznivá, před chvilkou jsme zmínili některé z těch problémů, nicméně na druhou stranu v mnoha těch chráněných územích, zvlášť v těch dobře managementovaných, jako je příklad Krugerova národního parku, ale i mnoha dalších, naopak té megafauny přibývá a vlastně se těm zvířatům daří docela dobře. Ovšem proč se jim daří dobře? Zčásti právě díky takovým lidem, jako byli Osa a Martin Johnsonovi, kteří vlastně zdokumentovali tu přírodu a ukázali lidem, že tady je něco strašně hodnotného, co se od té doby začalo intenzivně chránit. To znamená, že ta jejich představa, že to zmizí, byla nesprávná, ale byla nesprávná z velké části právě díky činnosti a činnosti jim podobných lidí. Takže z tohoto hlediska oni byli úplně zásadní. A dneska pochopitelně proč v té Africe máme ta zvířata? No, proto, že lidé to vidí v těch pořadech BBC a tak dále a mají potom vůli to nějak chránit. To znamená, ta africká zvířena, ta africká příroda fungují pochopitelně díky bohatým bílým lidem, kterým to stojí za to.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Martin a Osa Johnsonovi jsou průkopníky velmi oblíbeného žánru těch filmových cestopisů, jak už jste se zmínil, ať už v BBC, National Geographic a dalších...

David STORCH, biolog:
Já bych to nenazval cestopisy, spíš dokumenty obecně. Ale přesně tak. My považujeme za takovou klíčovou postavu Davida Attenborougha, což je určitě oprávněné, protože on to v BBC rozjel v té úplně nejvíc špičkové kvalitě. Ale pravda je, že tam museli být nějací zakladatelé, a to byli oni. My si dneska můžeme stěžovat třeba na to, že v Africe je hrozně turistů a jaké jsou s tím problémy, ale je potřeba si uvědomit, že díky těm turistům, díky tomu, že tam lidé jezdí, a díky tomu, že o tom vědí z těchto dokumentů, ta příroda vůbec existuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A nezapomeňme na to, že nám otevřeli okno do světa pánové Zikmund a Hanzelka.

David STORCH, biolog:
To je pravda. U nás to bylo docela významné. A možná to, že my jezdíme do Afriky, je také dědictvím těchto průkopníků, kteří od nás jezdili do Afriky. Taky bych zmínil prof. Vágnera... Bylo jich víc, těch, kteří otevřeli okno do té Afriky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Seizmologové v Německu zaznamenali od r. 2013 sérii krátkých zemětřesení v pohoří Eifel. Z vulkánu pod jezerem Laacher See stoupá magma, evidentně to tam bublá, a vulkán nespí – řekla bych, že dlouhodobě podřimuje. Co tomu říkáte? Může se třeba probudit jednoho dne? Je to velké téma v Německu...

David STORCH, biolog:
Může. Sopky nejsou nic nového. Lidstvo se s nimi potýká odjakživa. Ale ona je to docela dobrá připomínka toho, že kromě takových těch hrozeb, o kterých třeba často mluvíme v tomhle pořadu, to znamená o rizicích, které si způsobil člověk sám (různé ekologické problémy a tak), jsou tady úplně normální přírodní rizika, která opomíjíme proto, že ta frekvence toho, že něco vypukne, je velmi malá. To není jenom tenhle vulkán v Německu. Je to nová věc, ale už dlouho se mluví o tom, že pod Yellowstonským národním parkem je úplně gigantický vulkán. Yellowstonský národní park je samozřejmě v lidmi opuštěné oblasti, je tam velmi malá hustota osídlení, ale to v tomhle případě nehraje roli, protože kdyby vybuchl, tak to má celokontinentální, ne-li celosvětový, dopad. Podobně se třeba mluví o tom, že na jednom z Kanárských ostrovů, La Palma (ty ostrovy jsou sopečné), hrozí obrovský sesuv části toho ostrova vlivem nestability a nějakého sopečného výbuchu, který by způsobil takovou tsunami, která by spláchla velkou část měst na východním pobřeží Spojených států. A proč o tom mluvím? My si říkáme, že to jsou strašně málo pravděpodobné věci. Jenže z historie víme, že se to občas stává. Například zrovna sousední ostrov Tenerife je takový ukouslý proto, že tam k takovému sesunu došlo. Samozřejmě ještě předtím, než existovala moderní civilizace. Ale indikuje to skutečnost, že k takovýmto událostem s nějakou pravděpodobností dochází, a když k tomu dojde – když vybuchne tady ta sopka v Německu nebo ten obří vulkán, obří magmatický krb, který je pod Yellowstonským parkem, nebo se sesune půlka ostrova, tak to bude mít při dnešní hustotě lidí obrovské následky. A ono to souvisí i s těmi ekologickými hrozbami. Spoustu těch ekologických hrozeb, včetně globálního oteplování, vnímáme vyhroceně, ale ony nejsou nijak výjimečné ve smyslu toho, co se dělo na zeměkouli v posledních třeba deseti tisících nebo sto tisících letech. Takových věcí se dělo hodně. Ale dnešní populace je tak hustá a tak křehká, že každá takováto událost by mohla být fatální.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
A jak pravděpodobné je, pane profesore, že Velká Británie vystoupí z EU?

David STORCH, biolog:
Ta pravděpodobnost bych řekl, že je větší, než že vybuchne tato sopka pod Německem, nebo že se sesune půlka ostrova La Palmy. Ta otázka brexitu je teď samozřejmě takové žhavé téma, které ukazuje, jak ošemetná je, když to úplně zobecním, přímá demokracie. Volilo se pro vystoupení z EU, ví se dneska, že za tím stála spousta lží a v podstatě, mírně řečeno, neověřených informací, a teď vlastně oni nevědí, co s tím. A problém je obecně s referendy nebo s přímou demokracií, protože ty informace, které mají lidé k dispozici, jsou často omezené. Vůbec bych tady nechtěl tvrdit, že jsou ti lidé hloupí a volí nerozumně, ale způsob zacházení s informacemi je úplně jiný než u té nepřímé demokracie. Když lidé nemají informace nebo je mají zkreslené, tak prostě volí a nemají za to žádnou zodpovědnost, zatímco když se o těch věcech mluví v parlamentu, politici rozhodují, tak i když nemají v jednu chvíli ty informace, tak se to ukáže a musejí na to nějak reagovat. Třeba tím, že odstoupí nebo tím, že si ty informace získají a nějak s tím pracují. Tady se prostě řekne, odcházíme, ale vlastně vůbec nebylo jasné proč, co to vlastně znamená. To naprostá většina lidí, a to i těch, co volila pro setrvání v EU, vůbec nevěděla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Je to problém přímé demokracie jako určitého nástroje, který třeba excelentně funguje ve Švýcarsku, anebo těch, kdo to připravují?

David STORCH, biolog:
Já se domnívám, že přímé demokracie. Ve Švýcarsku funguje, ale proto, že oni mají referendum o úplných drobnostech a takových těch věcech, které se bezprostředně týkají jejich života. Ale vystoupení z EU, vůbec členství v EU je něco, čemu většina lidí, včetně těch politiků nerozumí, co všechno to obnáší. Takže přímá demokracie, když se rozhoduje o drobných věcech, které se týkají třeba mojí obce... Proč ne? Ale o takhle velkých věcech...

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
... o strategických otázkách...

David STORCH, biolog:
Tam je informační nepoměr. Je to informační problém, problém zacházení s informacemi. Pro takhle velké věci ti lidé nemají z principu dostatek informací.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
V Bruselu právě dnes bude o brexitu hovořit britská premiérka Theresa Mayová. Předseda Evropské rady Donald Tusk od ní očekává realistický návrh, jak necelé dva měsíce před vystoupením Spojeného království z EU ukončit tu současnou patovou situaci. Mayová přijíždí s úkolem předělat dohodu, což ale EU odmítá. Jak tipujete další průběh, pokud je to vůbec možné?

David STORCH, biolog:
Pochybuji, že to přinese nějaký pokrok vzhledem k tomu, co jsme viděli v poslední době. Pořád to bylo tak, že EU se nějak dohodla s reprezentanty Velké Británie a potom to doma ve Velké Británii neprošlo. Domnívám se, že tento scénář se bude opakovat. A jak to dopadne, samozřejmě nikdo netuší. Chápu všechny aktéry této věci. Zástupci EU samozřejmě nechtějí ustoupit. Proč by měli? Oni se nerozhodli o tom, že Británie bude vystupovat... Theresa Mayová chce vyjednat co nejlepší podmínky, ale je vlastně mezi dvěma kameny. Na jedné straně EU, na druhé straně parlament v Británii... Myslím si, že je to v podstatě neřešitelné.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Prof. David Storch a jeho názory. Já vám za ně děkuji. Na slyšenou.

David STORCH, biolog:
Na shledanou.

Zita SENKOVÁ, moderátorka:
Hostem zítřejším bude ekonomka Ilona Švihlíková. Zita Senková přeje všem příjemný poslech ČRo Dvojka.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je Monitora media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.

autor: Zita Senková
Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...

Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

3 x Hurvínkovy příhody

3 x Hurvínkovy příhody

Koupit

„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka