Přepis: Jak to vidí David Mareček – 9. prosince 2020

9. prosinec 2020

Hostem byl ředitel České filharmonie David Mareček.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dobrý den přeje Zita Senková, v následujících minutách se dozvíme, jak na některé události a jevy pohlíží David Mareček, klavírista a generální ředitel České filharmonie, dobrý den, vítejte.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Dobré ráno.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Hovořit chceme například o jednom legendárním pokleknutí, roli hudby v historických momentech i o tom, jak rozpoznat talent, nerušený poslech. Pokud bychom měli vybrat pětici nejslavnějších fotografií, politických událostí poválečného Německa, tak určitě by mezi nimi nechyběl snímek tehdejšího západoněmeckého kancléře Willyho Brandta, jak před 50 lety poklekl před pomníkem obětem povstání ve varšavském ghettu, bylo to 7. prosince 1970. Vidíme, jakých pouhých 30 vteřin, co to trvalo, může přinést mezník v dějinách nebo i ve vztazích mezi národy.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Je to zajímavá událost, zajímavé gesto politické a přirozeně tak, jako by to asi bylo i dnes, tak taky tehdy přineslo nejen obdiv Willymu Brandtovi, ale někteří to označovali právě za jenom pouhé gesto a říkali, že to vlastně je taková vnějšková věc, ale myslím že Brandt na tom jasně ukázal, že není gesto jako gesto, že záleží na tom, jestli je naplněno nějakým obsahem, respektive jestli je výsledkem nějakého delšího konání toho politika, a protože Willy Brandt sám před nacisty musel utéct z Německa, byl nejdříve v Norsku, potom když ho napadli, tak se dostal až do Švédska a pak, když se v té politické hierarchii přes poslance a starostu západního Berlína tedy stal až tím kancléřem, tak po válce chtěl pracovat na tom, aby se uvolňovaly postupně vztahy právě s východními národy a v tomhle tom bylo vlastně obojí, bylo to jednak to uvolňování vztahů, ale především tedy gesto nebo symbol omluvy Němců za to, co se ve varšavském ghettu a nejenom tam za druhé světové války stalo a chtěl jsem tím říct, že, protože Willy Brandt to dokazoval svojí politikou před i po téhle události, tak proto si myslím, že měla takovou sílu, a proto ta fotka je dneska tak slavná.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Mimochodem Willy Brandt za svou východní politiku dostal v roce 1971 Nobelovu cenu za mír, prestižní německý magazín Der Spiegel týden poté, po tom po klepnutí historickém napsal, cituji, on, který to nemá zapotřebí, klečí za všechny, již to zapotřebí mají, ale nepokleknou, protože k tomu nemají odvahu, nebo to učinit nemohou, přiznává vinu, kterou sám nenese a prosí o odpuštění, o něž prosit nemusí, klečí za Německo, jak často se pane Marečku, setkáváme v politice i v současnosti třeba, můžeme se i ohlédnout zpět s podobnými gesty.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Málo se s nimi setkáváme a mohl bych říkat, že je mi to líto, ale já myslím, že to je přirozené, protože pokud gesto podobně silné, tedy jako to Brandtovo, má mít svůj význam, tak ho nelze devalvovat tím, že by se to dělalo často, já jsem ještě k němu chtěl dodat jednu věc, která mě taky přijde důležitá, že on, ano on dostal v roce 71 Nobelovu cenu za mír, ale v roce 74 jako kancléř skončil, protože se ukázalo, že jeho blízký spolupracovník byl agentem Stasi, tedy východoněmecké tajné policie a že Brandt byl tím typem politika, který přestože to nevěděl, přestože za to nijak nemohl. Tak na post kancléře rezignoval, což je jedna důležitá věc politicko-kulturní a druhá, která mi přijde nejméně zajímavá, která ukazuje, jak byl respektovaným politikem, že přesto zůstal ještě 13 let předsedou SPD vlastně až do roku 1987, ale mluvili jsme o těch gestech, ano, ona jsou důležitá, uvědomíme si to, když jsme na straně těch, vůči nimž někdo to gesto projeví, když ještě zůstaneme v Německu, tak tam je to ten slavný Kennedyho projev z roku 1963, kde pronesl dneska slavnou větu Ich bin ein Berliner, která zase byla na podporu těch lidí, tedy těch občanů západního Berlína, kteří vlastně žili v enklávě, jinak která patřila na východ a abychom nechodili úplně daleko, no tak u nás jednoznačně takovým gestem byla návštěva Françoise Mitterranda, která proběhla v zimě roku 1988, takže necelý rok před sametovou revolucí a Mitterrand jednak už při té oficiální části návštěvy šokoval tím, že citoval Masaryka, což tehdejším komunistickým politikům rozhodně nebylo po chuti a pak to celé dovršil tím, že se 9. prosince ráno, takže dneska máme to výročí, se sešel s českými disidenty na francouzské ambasádě celkem otevřeně, protože říkal, že chce poznat celou společnost, tedy všechny její složky a je to ta slavná snídaně, kde byl Václav Havel, Jiří Dienstbier, taky třeba biskup Václav Malý, který bývá hostem tohoto pořadu.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ano.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
A byla to, byla to obrovská vzpruha a nebyla jenom symbolická, protože ta snídaně proběhla 9. prosince a 10., kdy byla ohlášena tedy opoziční manifestace, na podporu deklarace lidských práv nebo ke Dni lidských práv, tak díky Mitterrandovi návštěvě byla povolena a Václav Havel na ní vystoupil a potom později, když byl zatčen, tak Mitterrand se z Francie už tedy zasazoval o jeho propuštění, no a dál už tu historii známe, jak vřelé byly jejich osobní vztahy, takže, pokud to gesto pochází od politika s kreditem, s autoritou, tak přestože se většinou jedná o malý okamžik, jednak časově a jednak i tím rozsahem, co jeden člověk může udělat, tak když je správně načasovaný, a když přichází od toho, komu to lze věřit, tak mohou taková gesta skutečně, pokud ne měnit dějiny, tak je velmi výrazně ovlivňovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Významným politickým gestem bylo i Bernsteinova provedení Beethovenovy deváté symfonie, což bylo 23. prosince 1989 v Berlíně, tady vidíme vlastně, jakou roli sehrála a může se hrát i hudba právě v těch historických okamžicích.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
No, hudba v historických okamžicích má ohromnou sílu, shodou okolností, když připomínáte Bernsteina, tak tam jako bychom sklenuli ten oblouk od Kennedyho, který mluvil chviličku nebo chviličku z hlediska historie necelé 2 roky po vztyčení berlínské zdi a tady ten Bernsteinův koncert přišel právě tedy po pádu berlínské zdi a sledovalo ho v Berlíně asi 20 000 lidí, což mně přijde neuvěřitelné vzhledem k tomu, že to bylo v prosinci, tedy jaká musela být zima a Bernstein tehdy taky udělali jedno gesto, maličkost, ale významnou, že on změnil text té Schillerovy Ódy na radost a udělal z ní Ódu na svobodu, protože v němčině se Freude na Freiheit, ta změna není tak velká, že v tom zpívané textu to možné je a tehdy fotky z toho koncertu obletěly celý svět a dodneška, když si připomínáme pád berlínské zdi a konec tedy studené války, tak tohle je jedna z událostí, která je nejvíce připomíná a myslím si, že má sílu v tom, že spojila určitý symbol, kterým to provedení deváté Beethovenovy symfonie bylo, spojila ten symbol s obsahem, protože kromě toho místa, kde se to konalo, kde vlastně /nesrozumitelné/, který pro Bernsteina symbolizoval všechno, protože je tam Schillerův pomník a navíc tam od něj vedou schody do bývalého královského divadla, které potom, když ho vybombardovali, tak přestavěli na dnešní koncert haus, tedy místo, kde hudba hraje, tak Bernstein do toho orchestru angažoval hudebníky jednak přirozeně z obou částí Německa, ale taky ze zemí, které to Německo si po válce rozdělily, takže tam byli hudebníci z Ruska, z Petrohradu, teď už nebo tehdy už tedy opět z Petrohradu, ale taky z Londýna, z Paříže nebo z New Yorku a zpívalo tam několik sborů, jednak sbor bavorského rozhlasu, ale taky východoberlínský rozhlasový sbor a drážďanský dětský sbor a bylo na tom myslím dobré, že se lidi kromě toho identifikování se s Beethovenovou myšlenkou, takže se opravdu fyzicky přitom provedení spojili a společně toho Beethovena zahráli a společně ho vyslechli a v tom hudba myslím má moc jako málokteré jiné umění, a to z toho důvodu právě že se do něho lidé můžou zapojit, ať už aktivně jako hudebníci nebo jako posluchači a pak to, že probíhá v reálném čase, že vlastně to dílo musíte znovu v tu chvíli vytvořit, aby ho někdo slyšel a Bernstein takhle hudbu vnímál, on říkal, že vždycky nejvíc to pro něho je, když se cítí, jako by byl tím skladatelem, jakoby v tu chvíli tu skladbu znovu napsal.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Před 40 lety zase obletěla svět úplně jiná zpráva. Život Johna Lennona ukončily výstřely obsesivního fanouška, bylo to 8. prosince 1980, před lennonovým newyorským domem, zakladatel legendárních Beatles, jeden z nejpozoruhodnějších mužů nebo osobnosti toho dvacátého století fascinuje a inspiruje dodnes, byl to také aktivista proti válce za mír a za lásku.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
No, ten aktivistický postoj byl bohužel jednou z příčin, proč na něho byl spáchán atentát, protože ho zavraždil jeho fanoušek, který na jedné straně přirozeně ho obdivoval, ale zároveň ho nenáviděli a já nechci říkat ani jméno toho člověka, protože on to udělal pro to, aby se proslavil a rozhodně není důvod, aby se takový člověk proslavil.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vrah je pořád ve vězení.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Je to tak, je pořád ve vězení, ale když jsme na začátku nebo hovoříme hodně o gestech a symbolech, tak taky až s Lennovou smrtí se ukázalo, jak velký symbol to byl. A kolik lidí tedy nejenom jednu generaci jeho hudba a hudba Beatles ovlivnila, vždyť taky v anketě, nevím jakého hudebního časopisu významného, jejich album bylo vyhlášeno jako nejlepší album všech dob, je to ten Sgt. Pepper's, kde, kde je úžasná teda pestrost hudebních stylů, které využívají.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vlastně ona ta skladatelská dvojice Lennon, McCartney, patří mezi nejúspěšnější v hudební historii.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
To jednoznačně a ukazuje to, co sice často lidé mají tendenci opakovat jako klišé, že tedy nerozlišují hudbu na vážnou a populární, ale na dobrou a špatnou, a to se stalo, stalo se z toho klišé proto, že se to opravdu často takhle používá nesprávně, ale když jdeme do, na k podstatě toho, tak je to skutečně pravda, že hudba je jenom dobrá a špatná a ukazuje to tedy řada klasických skladatelů, kteří se vydávají právě i do toho populárního světa a naopak.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Máte naladěn rozhovor s Davidem Marečkemgenerálním ředitelem České filharmonieMěsíc prosinec vypadá, pane Marečku, v podstatě jako takový hudební měsíc, díky několika kulatým výročím skladatelů, například před 130 lety se narodil Bohuslav Martinů, jeden z nejproslulejších a nejplodnějších českých skladatelů, mimochodem někdejší houslista České filharmonie.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Je to pravda, ano, někdejšího houslista České filharmonie a jeho osud je opravdu docela příznačným osudem našeho národa v tom dvacátém století a i to, že většinu života prožil v cizině, což je na jedné straně osud smutný, na druhé straně se ukazuje, že je opravdu česká hudba světová je, protože dokázal i v tom světě prorazit a řadu jeho slavných, tedy dnes slavných skladeb premiérovaly významné americké orchestry.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Dokonce nedávno byla nalezena jeho neznámá skladba.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Vždycky se nalezne nějaká neznámá skladba, to je u většiny slavných skladatelů, touha každého muzikologa najít nějakou neznámou skladbu, objevit ji zahrát a někdy se tam opravdu najdou zajímavé věci a někdy je to prostě jenom kuriozita.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Teď jenom jsem si vzpomněla u Johanna Sebastiana Bacha, který teda se narodil mnohem dříve než Bohuslav Martinů, tak je probádána asi jen 80, což je sice hodně, ale není to 100 % jeho rozsáhlého díla, v čem byla genialita Martinů?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Já myslím, že to genialitu si každý posluchač musí nějak najít tak, aby ho to oslovilo, že když mu řekneme, genialita byla v tom a teď poslouchejte, tak to tak většinou nefunguje, ale pokud se ptáte mě, tak myslím, že genialita Martinů je v tom, jak rychle, jak přímo dokáže vyjádřit českost, že stačí spojení dvou, tří akordů a vy hned víte, že to je Martinů, muzikologové na to používají nějaké výrazy, jsou to určité typické spoje, čímž není potřeba posluchače zatěžovat, protože sami, když by si poslechli třeba 2, 3 skladby Martinů, tak poznají ten typický jazyk a on přesto, že v instrumentaci a v dalších vnějších znacích dokázal být světový, tak ten vnitřek to, ta atmosféra česká, a to její přímé a rychlé vyjádření, to si myslím, že je velmi pozoruhodné u tohohle skladatelé.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Poznáme bezpečně i rukopis dalšího jubilanta, před 250 lety se narodil bude, to tedy příští týden 16. prosince Ludwig Van Beethoven.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Poznáme ty jeho nejslavnější skladby, rukopis asi taky, ale fakt je, že Beethoven tím, jaký byl revolucionář a jak změnil nazírání na hudbu klasicistní nebo její ztvárňování, tak v jeho tvorbě opravdu nalezneme spoustu protikladů a on sám zaznamenal velký vývoj během svého života, takže tam si myslím, že bychom, že by si i zkušený posluchač ho někdy mohl splést s někým ze starších skladatelů a někdy s někým z novějších skladatelů, že on v začátcích opravdu vychází z Hajna a z Mozarta a ve svých vrcholných dílech už jde někam až k Mahlerovi nebo za ně, je to úžasná osobnost.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Úctyhodnou tvorbu za sebou zanechal skladatel, klavírista a hudební pedagog Vadim Petrov, který zemřel ve věku 88 let složil na 1400 děl, od symfonií přes scénickou hudbou, 2 buffo opery až po hudbu k večerníčkům nebo také k rozhlasovým pořadům, v jednom starším rozhovoru pan Petrov na otázku co pro něj znamená skládání hudby, odpověděl, cituji, podle mě je umění od toho, aby sloužilo lidem a přinášelo jim krásné chvíle pohody, oddechu a pohlazení, jeho smyslem není vydělávat peníze nebo si udělat slávu, síla hudby je v nápadu a touze sloužit prostým posluchačům.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
To je myslím moc hezky řečeno a Vadim Petrov je příkladem mnohého z toho, o čem jsme teď mluvili, když jsem před chvílí říkal, že ta hudba se dělí na dobrou špatnou a že u dobrého autora nemusí hranice žánru úplně platit, tak Vadim Petrov je jedním ze skladatelů, kteří dokážou psát tu takzvaně artificiální symfonickou hudbu, je absolventem vynikajících pedagogů na pražské AMU a tedy profesionálním skladatelem vážné hudby, ale proslavily ho právě ty večerníčky, ať to byl Krtek nebo Krkonošské pohádky a není v tom sám, protože posluchači třeba znají hudbu k Arabele nebo k seriálu Mach Šebestová, ale možná neví, že ji napsal Luboš Fišer, což je další klasický skladatel, který se taky velmi proslavil i v té klasické oblasti a podobně to má Ivana Kurze, který zase v tom televizním žánru je autorem hudby k Četnických humoreskách nebo k Panoptiku města pražského, ale Vadim Petrov byl významný i z hlediska pedagogiky nebo organizace pedagogického života, protože založil konzervatoř, která dneska je tedy konzervatoří Jaroslava Ježka, takže ten jeho záběr byl skutečně velmi široký a úctyhodný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Generální ředitel České filharmonie David Mareček a jeho názory mají prostor na vlnách Dvojky, jak rozpoznat talent, pane Marečku?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
No, to je otázka tak na další 2 pořady, ale v těchto dnech probíhá taková soutěž, která se jmenuje Virtuozos a ta právě má ukazovat talenty v klasické hudbě a myslím si, že ukazuje to dobré i to špatné, nebo to nebezpečné co v takové snaze ten talent ukázat publiku, co se, co se tedy v ní skrývá, protože děti, které tam účinkují, bezpochyby ten talent mají, v klasické muzice stejně jako třeba ve sportu, ten talent neošidíte ničím, ale zároveň to, že dítě v 5, 6, 15 letech hraje zručně na nástroj, ještě neznamená, že se z něho skutečně stane profesionální hudebník a v tom mi podobné soutěže připadají nebezpečné, protože vytváří iluzi, že děti, které tam ten výkon předvedou, takže skutečně už mají před sebou kariéru, pokud náhodou se to nepovede, takže asi něco bylo špatně, ale životní realita je úplně jiná, protože o tom co z nás bude, se rozhoduje až později a ukazují tedy ten talent samotný, ale podstatné je potom, jak s tím talentem budou dál pracovat.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A umíme pracovat s talenty?

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Umíme, umíme, myslím si že u nás tedy v České republice, že to v mnoha oborech umíme velmi dobře a u práce s talenty je vidět, jak moc závisí na konkrétních jednotlivých lidech, já abych nemluvil pořád o hudbě, tak si vypůjčím teď příklad sportovní, asi málokdo nesledoval nedělní derby Sparty se Slavií, kde 2 góly dal slávistický hráč Abdalláh Sima, který ještě před pár měsíci hrál za třetiligové Táborsko, kam se dostal z akademie Evianu francouzského a dneska už se spekuluje o tom, že až jednou bude přestupovat ze Slavie, že to bude asi klubový rekord a mluvím o něm proto, že od té doby, co je ve Slavii Jindřich Trpišovský jako trenér, tak těch talentů se tam objevuje víc, ať to byl jsou Coufal se Součkem, kteří jsou teďka ve West Hamu nebo nově Sima a není to zkrátka náhoda, protože i toho Simu objevili tak, že když béčko Slavie hrálo právě s Táborskem, tak si ho všimli, hned ho koupili, a když jsme se učili v metodice o tom, jak tedy učit v mém případě klavír, tak nám tehdy říkali právě to, že někdo nepotká talent nebo myslí si, že ho nepotkal za celý život a k někomu se takzvaně jenom hrnou, ale je to opravdu tím, že ten člověk na to dává pozor a umí ten talent rozpoznat a z toho se potom rodí příběhy úspěchu, jednoho takového jsme byli svědkem, i když zatím s hořkosladkou příchutí v nedělním závodu F1, kde za Mercedes poprvé startoval George Russell, mladíček, který sice dojel nakonec až devátý, ale posluchači, kteří měli možnost to vidět, tak ví, proč to bylo, že on předvedl vynikající výkon, ale potkala ho řada překážek, které ho takhle strašně zpomalily a v Mercedesu taky není prvním a taky mají za sebou asi sedmiletou řadu úspěchů, díky právě Toto Wolfovi, šéfovi, který zatím stojí a který na tom pracuje.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Máte široký záběr, pane Marečku.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Musím se nějak bavit.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A víte, jak se říká, 20 % talent, 80 % disciplína, dřina trénink, pokud bychom zůstali u sportu.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Netroufl bych si to rozdělit přesně na ta procenta

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Nemusíme to takhle procentuálně samozřejmě.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Ale myslím si, že to je velká pravda, protože, jak ve svém oboru, tak v jiných oborech jsem viděl mnohokrát to, že zjednodušeně řečeno, nejlepší není ten, kdo má největší talent, ale ten kdo nejvíc chce, což nevylučuje nebo nepopírá talent, protože bez talentu ničeho dosáhnout nelze, ale teprve ve chvíli, kdy ten talent se spojí s vůlí, ale je to vůle, která není tupá, není to jenom, rozhodl jsem se, tak to budu dělat, ale je to spíš touha a ten sportovec nebo muzikant nebo vědec nebo můžeme si dosadit jakoukoliv profesi, kdo má tu touhu největší, tak ten se dostane nejvýš a v tom směru s tím souhlasím, ať už bychom to procentuálně pojmenovali jakkoliv, takže opravdu ta touha a ta vůle je k talentu nezbytná a že bez ní se člověk nikam nedostane.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A vytrvalost. Generální ředitel České filharmonie David Mareček a jeho pohled na svět, já vám za to děkuji, mějte se krásně, na slyšenou.

David MAREČEK, generální ředitel České filharmonie
Děkuji a na slyšenou, hezký den vám i posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zítra Vladimír Kroc přivítá rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimu. Příjemný poslech Dvojky, přeje Zita Senková.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Děsivá freska válečné krajiny, u které se nepřestávám smát.

Petr Gojda, slovesný dramaturg, Centrum výroby Českého rozhlasu

Osudy dobrého vojáka Švejka

Osudy dobrého vojáka Švejka KOMPLET

Koupit

Pro jedny šťastný blb a ignorant, pro druhé vychytralý šašek. Pro nadporučíka Lukáše boží dobytek. Pro jedny ikona totálního odcizení a nihilismu, pro jiné bojovník proti válce, pro další anti světec a antihrdina. Čte Oldřich Kaiser