Přepis: Jak to vidí Cyril Höschl – 9. prosince 2021

9. prosinec 2021

Hostem byl psychiatr Cyril Höschl. 

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Půl deváté. Máte naladěn pořad Jak to vidí. Dobrý den všem přeje Zita Senková. Mým hostem je prof. Cyril Höschl, psychiatr, dobrý den, vítejte.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Dobrý den.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Ticho léčí, Mozartův efekt, fenomén dlouholetého premiéra či lépe řečeno kancléřky. Naše témata prozatím v titulcích, připojte se k poslechu. Říká se, že ticho léčí. Asi každý, kdo někdy ležel v nemocnici, nejspíš potvrdí, že to prostředí nepatří zrovna, pane profesore, k těm nejtišším. Jaký vliv má na nás vůbec obecně nemocniční prostředí? Známe syndrom bílého pláště.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To je poměrně složitá otázka, protože si musíme hned na začátku položit takový dotaz, jestli nemocnice má být hodně uživatelsky přátelská, má se nám v ní líbit, nebo jestli to, že je to poměrně nepříjemné prostředí, je součástí, řekl bych zkracování doby hospitalizací u těch, který třeba doma tu péči nemají a do té nemocnice by se na zimu uchýlili jako na rekreaci. Já vím, že to působí přitaženo za vlasy nebo úsměvně. Ale my třeba na psychiatrii i takové případy máme. Já si pamatuju, když jsme otevřeli Národní ústav duševního zdraví, tak jsem přišel na oddělení s těžšími pacienty a ten jeden pacient mi říkal, tak jak se vám to tady líbí, pane řediteli? Já jsem říkal, na mně nezáleží, důležité je, jak se vám to tady líbí. A on říkal, no takovýmhle bejváku jsem v životě nebydlel, mě odsud nedostanete. Tak jsem se úplně zalekl a uvědomil jsem si, že je to dvojsečná zbraň. Ale nechme těch humorných nadsázek. Ve skutečnosti nemocnice je mnohem méně uživatelsky přátelské prostředí, než by většina řekl bych zvládání chorob vyžadovala, protože součástí té léčby nejsou jenom medikamenty, ale také to, v jakém jsme režimu a v jaké jsme fyzické a psychické pohodě. A to jsou, a to poslední jsou složky, který jsou v nemocnicích zanedbaný.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Než pokročíme dál, protože tady se mi nabízí celá řada podotázek, řeší vůbec nemocnice, pane Höschle, to, nakolik, do jaké míry jsou tedy, řekněme, uživatelsky, přijatelné, příjemné?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, tak asi to řeší, protože si vzpomínám, že brzy po listopadové revoluci, když jsem působil ve vedení 3. lékařské fakulty, tak jsem úzce spolupracoval s ředitelstvím Vinohradské nemocnice, protože to byl vlastně náš nejbližší partner, jelikož výuka mediků probíhala ve Vinohradské nemocnici a tehdy byla ředitelkou doktorka Roithová, pozdější také ministryně. No a vím, že to na tuhle tu složku velice dbala. Byla za to dokonce i kritizována, že říkala, že se říkalo, že v době, kdy je tolik nedostatků přístrojů a materiálu a podobně, tak ona začne fasádama a úklidem toho prostředí a toho okolí těch pavilonů, ale my jsme si velmi rychle uvědomili, že to do jakého prostředí vstupujete, už to nastavuje vůbec celý ten proces, protože úplně jinak se chováte, když přijdete do /nesrozumitelné/ prostředí, kde to je všechno čerstvě natřeno a uklizeno, nebo když vstoupíte do pavilonu, kde na chodbě leží mrtvola a je tam rozlité kakao, přeskakujete odpadky. Tak máte pocit, že podle toho taky dopadnete. To má významný psychologický dopad, a tak si myslím, že se o to ty ředitelé starají a že odpověď na vaší otázku je ano. Ale má to i svoje humorné stránky, protože tehdy to Zuzana Roithová ve svém entuziasmu manažerském převzala nějaké dotazníky, které dala z amerických nemocnic, které dala přeložit. A aniž by na to hodila podrobněji oko, tak je rozdávali pacientům a tam byly otázky, třeba jste spokojen s dostupností garáží od vašeho vozu k nemocničním lůžku. Ty babičky na tý interně byly úplně udivený, na co se jich to vlastně ptají. Takže ta péče jako tady je, ta snaha tady je, ale začátky byly těžké.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
No, když jsme na nemocničním lůžku, tak většinou se teda zotahujeme bezprostředně po operačním zákroku. Jsme mnohem citlivější na ty ruchy? Ptám se i proto, mám i čerstvou zkušenost z léta. Většinou jsme utlumení, vlastně kvůli bolesti. Určitě je rozdíl klasický pokoj, kterému většinu teda předchází pobyt na jednotce intenzivní péče. Vím, že i na mě všechno pípalo, blikalo, napukovalo se a podobně. Člověk si vlastně zvykne na ty zvuky, ruchy, když něco bliká, bzučí jinak.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To ano, ale připomněl jste mi jeden důležitý mechanismus, na který se zapomíná obranný, který se u většiny pacientů dřív nebo později rozvine. A to je opouzdření té úzkosti nebo těch obav o svůj život, o svoje zdraví v tom celkem hrozivém prostředí, kde vlevo už je někdo za plentou, vpravo někoho resuscitují, tak to opouzdření, vytěsnění, popření. To je takový ten mechanismus, neví, neví, nechtět, nechtít vědět, vytěsnit. A ten se někdy týká také toho, že se ta úzkost nebo celá ta aktivita přenese na nějaké nepodstatné objekty, takže vám nevadí, že můžete zemřít. Na to si, jak říkáte, zvyknete, ale namísto toho ta emoce se přesune jinam a vadí vám, že hučí větrák, že je málo slaná polívka, že sestra má nalakovaný nehty. Prostě vadí vám věci, které jsou život, z hlediska ohrožení vašeho života nepodstatný a na ty se přenese ta emoce. A to je to, o čem asi mluvíte, že se zesílí vnímání věcí, které vám normálně v životě nevadí nebo nepřijdou nebo se jim nevěnujete a tam najednou, protože se ten prostor jednak vyprázdní, protože co taky, když koukáte do zářivky celý den a okolo nic jiného. A k tomu přistoupí ještě ta /nesrozumitelné/ aktivity, ten přesun té emoce z těch, v rámci obranného mechanismu, nebýt ohrožen na životě, čili z těch důležitých věcí, kterých byste se měl bát na ty nepodstatné, tak se najednou zesílí vnímání takových věcí, jako je například hluk. A teď jsme u té vaší úvodní otázky.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
No.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Že nejenom, že to ticho by mělo léčiv, ale dokonce ti pacienti jsou zvýšeně vnímaví často vůči různým rachtáním kýblem ve 4 ráno, uklízečka má chrastění klíčema, pokřikování na chodbě, budíček a léky a podobně.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Změní se to? V jednom průzkumu jsem četla, že paciente během jednoho jediného dne hospitalizace je vystaven v průměru 135 různým různým ruchům, zvukům. Už jste částečně něco popsal. Hovory, personál, jiní pacienti a tak dále. No, ale abychom se asi vrátili k tomu hlavnímu. Pane Höschle, léčí ticho, má to tiché nebo tišší, klidnější, harmonické prostředí opravdu vlastně vliv, pozitivní vliv na naše uzdravování?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
V mnoha instancích ano, protože takový ten zvukový smog je zdraví škodlivý obecně nejenom u lidí hospitalizovaných v nemocnici, kde k tomu přistupuje ta zvýšená citlivost, ale i v běžném životě. Takovým problémem zvukového smogu je například hudba v restauracích. Nejenom, že, když vy jdete někam na oběd nebo na večeři, tak si to chcete v klidu s někým třeba u toho popovídat, má to i společenský charakter. A teď do toho du, du hraje cimpr campr muzika z těch reproduktorů, takže neslyšíte vlastního slova. Čili vlastně litujete, že jste tam vůbec přišla.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
No a pak se ty stoly překřikují.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
A pak tím se zvýší celková hladina hluku, protože vy nejdřív překřikujete tu hudbu, tím přidáte na té hladině zvuku v místnosti. Takže u sousedního stolu musí přidat, protože překřikují nejenom hudbu ale i vás. Vy pak překřikujete je a celkově ten sál potom hučí tak, že a teď přicházím k tomu druhému ale. Tím trpí také ten personál. Já vždycky, když jsem v takové restauraci, tak si představuju, že v tom někdo celý den pracuje nebo celou celý večer do, hluboko do noci a že je ten personál v tom randálu permanentně. Ten je ještě ohroženější než ty zákazníci.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
To se ale týká samozřejmě i zdravotnického personálu. Když se vrátíme k té první části.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To se týká samozřejmě i zdravotnického personálu, ale jsou oázy klidu, nejenom takové ty tiché místnosti k meditaci a kaple, ale i oázy klidu v podobě třeba nadstandardních nebo jednolůžkových pokojů, kde člověk sám sobě ten randál nevyrábí a i od toho personálu se dočká vlastně jenom smysluplný pokynů. Čili i ve velkých nemocnicích jsou ostrůvky oázy klidu, kde ticho skutečně léčí. Ale máte pravdu, že zejména velké nemocnice, které už dlouho nebyly nijak rekonstruovány, jak se říká ošklivě updatovány. Tak jsou to takové ty masokombináty, kde nejenomže netrefíte a nedovoláte se nikoho a nedohledáte nic. A bloudíte po cestě z egeru na rentgen a z rentgenu na odběr. Ale zároveň je tam všude strašný randál jako v továrně například.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Vysvětluje a líčí prof. Cyril Höschl, psychiatr. Můžeme, pane Höschle, i o hudbě říct to, co o tichu tedy, že léčí? Je to vědecky doložený fakt? Popsalo se toho hodně o blahodárném účinku hudby. Samozřejmě každý to vnímá individuálně na naši psychiku. Co jsou mýty, co jsou fakta?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Tím jsme přešli vlastně k otázce, že ne každý zvuk nebo ne každý hluk je rámusem v tom negativním slova smyslu. Protože zrovna hudba jako strukturovaný zvuk nebo akustický podnět. Jednak za určitých okolností je příjemná a tím nemyslím ten smog zvukový v restauracích, ale například hudba, kterou si chcete pustit, chcete se na ni soustředit a chcete jí vnímat nebo která vám vytváří příjemné prostředí při nějaké relaxaci. A jednak může sloužit i jako skutečně léčebný nástroj. Celý ten obor se jmenuje muzikoterapie, jako širší pojetí psychoterapie. Působení hudbou, to je celá kapitola, na kterou jsou tady odborníci, na to nebudeme zabíhat. Ale vy se ptáte zřejmě na to, čemu se říká Mozartův efekt. A to je zpráva, kterou publikovali v roce už 93 Francise /nesrozumitelné/ Gordon /nesrozumitelné/. Kteří na Harvardu tuším, zkoumali vliv poslechu Mozartovy sonáty de dur pro 2 klavíry. A dur pro 2 klavíry, Köchelův seznam 448 a těm účastníkům zadali jeden ze tří takových testů abstraktního prostorového uvažování. Poté, co si vyzkoušeli každý ze tří poslechových stavu. Jednak tuhle tu sonátu, o které jsem mluvil. De dur pardon.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
De dur.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
De dur, slovní pokyny k relaxaci takové ten, něco jako autogenní trénink, uvolněte se, na nic nemyslete, teplo se vám rozlévá a prosté absolutní ticho. A zjistili, že z těchhle těch tří modalit, dočasné zlepšení prostorového uvažování, měřeno těmi dílčími úlohami v jednom testu /nesrozumitelné/ testu IQ, který je zaměřen právě na to prostorové uvažování. Tak k tomu zlepšení došlo pouze u těch, kteří si poslechli tu sonátu pro dva klavíry de dur. A u těch ostatních modalit ten efekt nebyl. To mělo potom dalekosáhlé důsledky, protože se z toho začalo vyvozovat, že poslech této sonáty zvyšuje IQ a tak. Francis /nesrozumitelné/ se proti tomu bránila a říkala, nic takového jsme v tom původním článku vlastně vůbec nenapsali. To už jsou interpretace těch senzacechtivých popularizátorů. My jsme pouze napsali, že to ovlivňuje prostorové uvažování nebo prostorovou manipulaci v těch testech. O IQ jsme vůbec nemluvili a také jsme zdůraznili, že ten efekt trval pouze 15 minut, toho zlepšení v tom testu za hodinu, za 2, za 3 už vymizel. Čili nejde o to, že byste si poslechla tuto sonátu a byla jste potom o 2 body na nějaké inteligenční stupnici inteligentnější. Čili je třeba držet se při zemi hlavně při těch interpretacích. Ale zajímavé je, že jiná hudba například preferovaná těmi pacienty. Poslechněte si, co máte rád jo. Takže se jim nevnucoval ten Mozart, ale dalo se jim to, co mají rádi. Tak ta tenhle efekt nevyvolávala. Čili něco v té skladbě je, co je skutečně pozoruhodné. Na to navazuje zpráva, která vás k tomu zřejmě přivezla, přivedla a která byla teď nedávno zase publikovaná, že poslech této sonáty snižuje epileptickou aktivitu mozku.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tady samozřejmě asi už je jasné, že nejde o to, zda se pacientovi hudba líbí či nikoliv, ale jde tam vlastně o to, jak mozek zpracovává hudbu, tu prostorovou představivost a můžeme se vlastně posunout k výzkumu brněnského mezioborového týmu lékařů a vědců. Zkoumají, jaká hudba může omezit epileptické záchvaty. Nově do svého výzkumu zařadili i filmovou nebo relaxační hudbu a tentý muž dříve zjistil, že například už zmíněný Mozart, jeho hudba potlačovala epileptické výboje u pacientů, což ale neplatilo u Haydnových skladeb, což je zajímavé. A ty výsledky těch rozličných testů ukázaly, že na tom, jak náš mozek zpracovává hudbu, se podílí jeho čelní i spánková část, jak to vysvětlit, pane profesore? Co to znamená vlastně?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Je to tak, že pacienti s epilepsií, tak kromě těch epileptických záchvatů, kterých je několik typů, mají takzvané interiktální epileptiformní výboje. To jsou takové nervy, nervové vzruchy, které slouží jako ukazatel toho, že ten člověk má epilepsii a lze je zjistit pomocí elektroencefalografie v mozku. A ony korelují s četností záchvatů a zhoršeným poznáváním. A v jedné té studii, která se tomu také věnovala v Americe, zavedli 60 elektrod dokonce intrakraniálně. To znamená, nesnímali z povrchu hlavy, ale z povrchu mozku. To znamená neurochirurgicky ty elektrody zavést, což se nedá běžně rutinně dělat, ale v tom výzkumu ano. A tam se ukázalo, že skutečně zase tahle ta sonáta pro dva klavíry de dur, Köchelův seznam 448 způsobí na specifické části mozku, ano, zejména korové, které jste jmenovala. A snižujou počet těch interiktálních výbojů. Čili snižujou pálení neuronů, které koreluje s tou epilepsií. Dalo by se tedy s určitou nadsázkou říct, že omezují tu epileptiformní aktivitu a působí proti té chorobě, proti těm výbojům, proti těm, jsou jakousi prevenci těch epileptických záchvatů. Ale zajímavé je, že oni zkoušeli ti experimentátoři různou délku poslechu té skladby. 15 vteřin, 60 nebo 90 vteřin a déle. A ukázalo se, že k tomu, aby se ten efekt projevil, tak se musí poslouchat nejméně teda ta minuta a půl, protože těch 15 vteřin nestačí. Tam ten rozdíl nebyl významný. A to teprve to globální snížení, které bylo dost významné, to bylo skoro o 67 % těch výborů kleslo. Bylo dosaženo až teprve nad tu minutu a půl. A jak dlouho ten efekt vydrží, to se ještě neví, nebo měl by to být předmět dalšího zkoumání, protože jak jsme říkali před chvílí, s tou prostor, s tím prostorovým uvažováním tam ten efekt vydržel pouze 15 minut.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Tady se týkají ty výzkumy konkrétně epilepsie, co třeba další onemocnění? Co se týče mozku a vztahu hudby a pozitivního vlivu třeba na léčení nebo potlačování nějakých příznaků?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Ty hudební neurofyziologové se věnují takovým zkoumáním takových jevů, jako zda to, jestli vnímáme hudbu jako disonantní nebo konzonantní, čili souladnou nebo falešnou. Jestli se to dá nějak objektivizovat. Jestli, když budeme detekovat nějaké elektrické signály z vašeho sluchového závitu, zanořením nějaké elektrody, tak jestli z toho poznáme, zda hudba, kterou vnímáte, vám zní falešně nebo čistě a také, zda ta hudební syntaxe je podobná zpracování řeči. Například, když se řekne, nejlépe je cestovat do Portugalska v srpnu, a teď se zarazíte a ten mozek už vám nabízí, protože tam je tou dobou krásné počasí, to se jako anticipuje druhá, druhá část té věty. A zrovna to se děje v hudbě, když se hraje nějaká melodie, která se usekne, tak ten mozek vám nabízí jako její dopověření. A to zpracování té sémantiky a syntaxe, je velmi podobné u řeči jako u hudby. Tak tomu se věnují a těm léčebným účinkům kupodivu nikoliv. Těm se věnuje spíš muzikoterapie, která to chápe z jiného konce, která zkouší vliv hudební relaxace. Protože určitý typ hudby pomáhá k uvolněni třeba napětí, svalů, snížení krevního tlaku, jako podpora relaxace. Tak to skutečně u úzkostných stavů a u některých dalších, které jsou spíš emočního charakteru, má nějaký příznivý vliv. Ale je to takový ten psychoterapeutický pohled, nikoliv neurofyziologický. Kdežto to zkoumání vlivu na epilepsii a na ty parametry kognitivní. To bylo skutečně neurovědní bádání, což je něco jiného.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
U jaké hudby si vy, pane profesore, odpočinete, zrelaxujete se?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
No, především u komorní, protože zajímavé je, že když posloucháte hudbu s velkým obsazením symfonickou nebo operu nebo podobně, tak na tu základní myšlenku je nabalená ještě spousta dalších podnětů, jako je barva toho zvuku, síla toho zvuku, mohutnost toho orchestru, kostýmy v opeře, děj té opery, a to všechno. Co když očešete, tak v té komorní hudbě vám zbude jenom ta elementární myšlenka, to jsou ty čtyři hlasy - soprán, alt, tenor, bas. Čili první housle, druhé housle, viola, violoncello. A těma lze vyjádřit jakoukoliv myšlenku. Čili, když si zredukujete ten hudební svět na komorní hudbu, tak jste schopna jí vnímat v její původní čistotě a kráse, nerušená těmi dalšími efekty, které jsou samozřejmě taky příjemný a taky si. Ale, když se ptáte, co preferuju, co si nejvíc užiju tak komorní hudba, instrumentální klavír nebo housle. Protože tam se soustředíte opravdu jenom na to, co se odehrávalo v hlavě toho tvůrce, který vám to naservíroval a toho interpreta, který vám to předává.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Cyril Höschl psychiatr a jeho hudební preference. Němci i ostatní si zvykají na jméno nového kancléře Olafa Scholze a jeho trojkoalici. Po 16 letech skončila v Německu éra Angely Merkelové. Nechme teď politiku stranou. Pane Höschle, jaký má nebo může mít na lidi jaksi psychologický efekt fakt, že jim tolik let nepřetržitě vládne stejný politik?

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
To má možná větší efekt na ty, kteří se na tu situaci dívají zvenčí, tedy z jiných zemí než na ty, kteří jsou uvnitř. Já se to pokusím vysvětlit. Nám je bytostné vlastní, že vždycky toužíme po tom, co nemáme. Čili, když máme dlouho jednoho premiéra nebo dlouho jednoho prezidenta, tak už nám natolik, nechci říct zevšední, ale mnohdy třeba i zprotiví, že hledáme nějakou alternativu, nějaký protipříklad, nějakou změnu. Protože začínáme vidět víc a víc chyb, který každý systém přináší. Prostě všechno se dřív nebo později unaví. A naopak, když se tam ty vlády střídají, takové ty operetní vlády v Itálii, co byly každý měsíc jiný premiér, anebo v některých jihoamerických zemí, tak si dovedu představit, že tam ti obyvatelé, co by dali za to, aby měli stabilní vládu a premiéra na delší dobu a mohli něco plánovat. Myslím v tom veřejném a politickém životě a mít nějakou jistotu s delší časovou perspektivou. Čili každý chce to, co nemá. Čili tam, kde se ty vlády střídají. Tam by myslím toužili mít nějakou Angelu Merkelovou. No a tam, kde je Helmut Kohl nebo Angela Merkelová 16-17 let, tak tam možná už zase budou rádi, když ten žánr trochu změní.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
A lze říct vůbec na základě čeho, kolik let u moci by bylo optimální? Možná z hlediska občana jste to už i částečně popsal a třeba i pro samotného politika. Samozřejmě máme tady volby v demokratických společnostech, volič rozhodne u nás, dokonce volíme v přímé volbě i hlavu státu.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Víte, to je velmi těžká otázka proto, že ty čtyři roky toho průměrného volebního období.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Většinou ano.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Jsou vlastně pro toho politika málo, protože první rok se rozkoukává, druhý rok začne něco zavádět. Třetí rok mu v tom všichni brání a čtvrtý rok už to balí. A začne se chovat tak, aby zvýšil populisticky šanci na znovuzvolení nebo své strany na znovuzvolení. Takže ty čtyřleté cykly přináší řadu takových nežádoucích jevů, jakože odsouvají důraz na cíl našeho snažení, nebo přesun toho důrazu z cíle našeho snažení na prostředky našeho snažení. Na to, abychom byli zase znovu zvoleni, což asi není úplně dobře. Kdyby si člověk představil, že má před sebou 10 let, tak může z těch 10 let 7-8 let v klidu něco budovat, stavět s určitou perspektivou, že to dodělá, že to bude fungovat, že ty dálnice přibudou a že se dostaví Dukovany a bude další trasa metra. A do toho vám hned další garnitura, než se nadějete za 4 roky, hodí vidle a začne se zase znovu, to je pravda. Jenomže proti tomu je protipříkladem právě ten dlouhodobě působící mocnář, ať už v méně demokratických režimech, anebo ve výjimečných případech i tak jako byl v Německu v nějakých stabilních koalicích. A tam je zase nebezpečí toho, že ten člověk své, svůj potenciál vyčerpá, a přesto setrvává dál v té funkci. Tím nehodnotím Angelu Merkelovou, ale všichni víme, že, když už je dlouho někdo v jedné funkci, tak začneme vnímat jeho slabiny a jeho limity. A to, že nepřekročí svůj stín a voláme vlastně po změně, což se v těch volbách dřív nebo později projeví. Čili to čtyřleté období na jednu stranu zajišťuje demokratický chod společnosti. Na druhou stranu je brzdou nějakých dlouhodobých smysluplných plánů, protože ta snaha být znovu zvolen, odklání to tížené chování pořád tím pragmatickým směrem, a to není úplně vždycky dobře.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Konstatuje prof. Cyril Höschl psychiatr. Děkuji za váš čas, za vaše názory a přeji vše dobré, na slyšenou.

Cyril HÖSCHL, psychiatr, ředitel Národního ústavu duševního zdraví
Na slyšenou a hezký den vám i našim posluchačům.

Zita SENKOVÁ, moderátorka
Zita Senková se připojuje, zve k zítřejšímu Jak to vidí, mým hostem bude publicista Adam Černý. No a nyní pochopitelně pokračuje vysílání Českého rozhlasu Dvojka, užijte si to, dobrý den.

Pořady Českého rozhlasu automaticky přepisuje aplikace Beey www.beey.io. Texty neprocházejí korekturou.

Spustit audio

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.