Přepis cestovatelského pořadu Jak to vidí (Finsko, Nový Zéland, Austrálie) - 18.8.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Příjemné klidné úterý 18. srpna, zdraví Daniela Brůhová. Se mnou ve studiu sedí velký cestovatel a hudebník Štěpán Rak. Pěkný den i vám.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Pěkný den všem.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká se, že hudebníci poznávají jenom hudební síně, ale s vámi je to jiné. Dokonce se podíváme i za kanibaly, ale měli bychom začít ve Finsku, kde jste žil 5 let a kde se vám narodili oba dva synové.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Ano, narodil se tam Jan Matěj Rak i Štěpán Rak a mohu říci, že Finsko je země nesmírně zvláštní a zdaleka ne tak chladná, jak si myslíme, i když příběh, který vám budu vyprávět, trošičku o jakýmsi chladu hovoří. Přišel za mnou na samém počátku těch pěti let jistý student, jmenoval Jurki Pelki, hezky se to vyslovuje a ten Jurki by takový celý /nesrozumitelné/, byl takhle po boku měl takové to finské pulko, ten strašný nůž a sednul si tam někam do rohu a tam mručel jenom a naprostý nezájem o cokoli. No, tak jsem si říkal, to není možné tohle to, tak aspoň ho něčím zaujmout. Tak jsem zahrál takovou vypalovačku, co mám, Horu se to jmenuje, to je strašná palba. A vždycky, když to končí potom, tak vím, že jsou ovace a tak dál. Já jsem skončil a on nic, on tam seděl stejně jako před tím. Ještě se koukal víc do té země a víc mručel. Zkrátka zkrátím, s Jurkem byla velikánská práce, ale on postupně on byl nesmírně pracovitý a za ta léta se naučil nejenom výborně na kytaru, ale naučil se výborně stavět i lodě, plachetnici třeba pro jedenáct lidí, na které jsem také strávil nějaký čas a kde jsem málem umrznul. A naučil se stavět kytary. No, a když se blížil onen pátý rok, kdy už jsme tedy odjížděli zpět, tak přišel okamžik loučení na nádraží Jueskjule a Jurki nepřišel. Tak jsme si říkali, je to smůlu, je to škoda teda. No, hold Fin, co můžu jako na to... tak jsme odjeli. Bylo nám trošičku smutno. Po asi tak 14 dnech mně přišla obsílka. No, představte si v roce 80 obsílka z celního úřadu. Dostavte se okamžitě k celnímu řízení. Tak já samozřejmě úplně z toho špatný, to je jsou infarktový situace. Tak jsem si říkal, co asi, asi mě zavřou, tak si vezmu rovnou kartáček na zuby a ručník. Teď jsem tam celý vytřesený přišel a docela usměvavý pán tam mi říkal, máte tady, pane Rak, kytaru. Ale nějakou malou. Já jsem říkal, jak kytaru? No, z Finska vám přišla. No, a tak jsme to rozbalili a byla tam malá, no, ne hračku, skutečně nádherný koncertní nástroj, ale jakoby poloviční kytara, přenádherně tedy vyrobená a v té kytaře bylo napsáno: "Jsem Starofin a nesnesl bych, abys viděl slzu v mých očích. Proto jsem se s tebou nepřišel rozloučit, ale jako svůj díky za nejkrásnější chvíle, které jsem prožil s tvou hudbou, jsem vyrobil tvým synům tuto kytaru. Jurki Pelki."

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je krásné.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Tak to je Finsko.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Chladné, ale uvnitř velmi horké. Pět let jste tam prožil, ale procestoval jste ještě jiný kus světa. Kdybychom se podívali z Finska na druhou stranu zeměkoule, jak dlouze mi tam najdeme?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Tak tam přesně někde v těch končinách bude ležet Nový Zéland. Já si myslím, že i to je...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Navštívil jste ho?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Dokonce čtyřikrát za svůj život, Austrálii šestkrát.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Říká se, že Nový Zéland je daleko krásnější než Austrálie, je to pravda?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Já nemohu takhle posuzovat, protože Austrálie má naprosto úchvatné scenérie, taková Uluru ta Červená hora uprostřed, o té ještě bude řeč, tak to jsou naprosto neuvěřitelné věci, Beria riv a další a další věci, Darwin, kakadů a já nevím, co všechno. Nicméně Nový Zéland je neuvěřitelně nádherný a má fantastické scenérie, které jsem opravdu nikdy jinde na světě neviděl. Ale budu povídat o jednom případu. Existuje cosi jako Stuart Island, je to takový malinký ostrůvek úplně pod Novým Zélandem blíž k Antarktidě. A já jsem měl možnost navštívit i tuto odlehlou část světa a dokonce na této odlehlé části světa, už si nevzpomenu na to, jak se jmenuje to městečko nebo vesnička nebo dědina, kde jsem měl mít koncert, bylo to v takové budově, která sloužila vlastně jako všechno. Byl to obecní úřad a požární zbrojnice a byla to škola a já nevím, co všechno, no, a tam jsem měl mít tedy koncert a ten pan správce, když jsem tam tedy dorazil, tak mi říkal: Víte, pane Rak, my jaksi tady nemáme zkušenosti s koncerty. Ono tady jako nevíme, jak nám přijdou lidé, jo, abyste neměl prázdno a teď naprosto s vážnou tváří, skutečně ale naprosto s vážnou tváří říkal, no, ledaže byste to doplnili ovcema. Teď si dělal starosti, jak tam v ty ovce nahnat, jestli by je měli nějak tam uvázat nebo něco. On totiž Nový Zéland je země ovcí smailing sheep. Oni se skutečně smějí, já jsem viděl tam některé pohledy a tam skutečně ty ovečky se usmívají. A ono jich je tam tak nějak těch 60 milionů těch ovcí a ty 3,5 milionu těch obyvatel, tak si vemte, kolik na každého obyvatele těch oveček tam je. A ono je to vlastně takový člen rodiny. Tak já se mu až nedivím, ale byl to teda šok úžasný.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Hudby milovné ovce. Přišly na koncert, lidé nebo ovce?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Nakonec to dopadlo dobře a skutečně tedy jsem koncert měl a bylo téměř plno. A ten Nový Zéland, ten má mnoho pro mě význačných momentů. Už to, že jsem asi, nevím, jestli jediný, ale určitě nebylo jich mnoho, kdo měl možnost zahrát i maorské královně. A to si myslím, že je věc, která pro bělocha je téměř nemyslitelná, protože ona je nedotknutelná a skutečně běloch ji ani vidět nesmí, nebo by neměl. A to bylo na slavnosti Muai, kde tito zvláštní lidé, potomci skutečně kanibalů, tak oni říkají, že už posledního snědli včera, takže jako /nesrozumitelné/ o žádný nejsou.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Hluboká historie.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Už je to hluboká historie, ale jejich zpěv, jejich sbory to kdo neslyšel, tak nemá vůbec představu, co je to za nádheru.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak reagovala královna na vaši hudbu?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Ona nereaguje, oni jsou stoičtí nesmírně. To nebylo, že bych pro ni koncertoval, ale já jsem tam hrál a ona tam byla, ona tam přišla, zkrátka poctila můj koncert svou návštěvou a zase odešla. Takže tam vplynula a odplynula, ale bylo to tedy setkání neuvěřitelné.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
To je krásné setkání na Novém Zélandu. Posuňme se do té Austrálie, kterou jste vychvaloval. Říkal jste, že se podíváme i na tu nádhernou Červenou horu, to je takový symbol Austrálie svým způsobem kromě té opery.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Víte, když pominu už to, že v Austrálii jsem byl obdařen tou nejúžasnější kytarou světa od Grega Smallmana, kterou mi tenkrát vlastně pořídila paní Terry Pekárková po mém koncertě v Brisbane, tak Austrálii jsem navštívil šestkrát a mám ji opravdu tedy zmapovánu celou kromě Perth, to je jediné místo, kam jsem se nedostal na tom západním pobřeží, ale jinak jsem tedy projel všechno a střídavě jsem tam učil, koncertoval, přednáškoval a já nevím, co všechno.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Setkal jste se tam i s krajany?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Setkal jsem se především tedy s krajany, od nichž jsem se naučil i krásnou písničku Vesničko maličká v údolí šumavském, kterou dávám k dobru a je to jímavá přenádherná píseň těch, kteří v době, kdy se vrátit mohli, tak se vrátit nesměli. A když už se zase vrátit směli, tak už zase nemohli. Takže to je velice smutné a mezi tyto lidi patřila i paní Terry Pekárková, která mi za to, že jsem zahrál Vzpomínku na Prahu, mi věnovala nejkrásnější nástroj světa. Nebudu už popisovat, to je na dlouhé vyprávění, jak vůbec sek takové kytaře dostat, a jak Grega Smallmana vůbec navštívit přes spáleniště a krvavé řeky, zkrátka se dostat 400 kilometrů od Brisbane do pralese, kde žil se svými dvěma syny a ženou. Ale Červená hora, Uluru, je neuvěřitelný úkaz, je to jediný největší monolit světa a v podstatě je opředen mnoha a mnoha záhadami. Je to místo domorodců, je to místo, které má své ženské a má své mužské aspekty. Má i své tajná místa, kam není přístup. A na této hoře, když jsem udělal takový benefiční koncert pro domorodce...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Na té hoře nebo pod ní?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Pod ní, pod ní, netroufl bych si na vylézt. Leze se na ni, pozor, leze se na ni, ale já jsem ji považoval za nedotknutelnou a myslím, že dělám dobře. Ale oni za to, že jsem jim zahrál, tak mě vzali na ona tajná místa, která jsem tedy nesměl fotit, ale dovolili mi, abych se svou rukou dotknul ruky jejich předka, kterou tam zanechal před přibližně 40 tisíci lety, a to byl tedy zážitek. To změnilo do jisté míry můj živit. Ono se říká, že Uluru váš život změní. Také Uluru se neustále mění, jednou je v černé barvě, žluté, oranžové, zelené, černé, zkrátka je to úžasný přírodní úkaz a je to úžasná energie.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Uluru - Červená hora, jak změnila váš život?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Já jsem přesvědčen, že zcela ze základu, protože ono to prolnutí těch duchovních sil z toho pravěku si myslím, že ve mě zanechalo tak hluboké stopy, že jsem například napsal nejdelší kytarou skladbu světa Terra Australis, která je na dvou CD. A od té doby komponuji jinak, od té doby žiji jinak a vůbec můj život probíhá jinak. Ale když tedy už mám zmínit tu Austrálii zcela naplno, tak musím jmenoval ostrůvek /nesrozumitelné/, ten je v Arafurském moři na severu Austrálie nad Darwinem směrem na Novou Guineu. A došlo k tomu tak: V Teře Austrálii mám poslední část, která se jmenuje Didgeridoo, to je onen nástroj /zvuk hosta/, ten dechový australský nástroj vlastně vykotlaný kus dřeva, do kterého oni vydávají tyto prapodivné zvuky, je to fascinující a já jsem na koncertě v Darwinu jako na závěr zahrál toto jako přídavek. Přišel tam černoch černější než noc a představil se, že dělá v místním Aboriginal Radio a že byl tak fascinován tím, jak jsem zahrál Didgeridoo a napodobil na kytaru, jestli bych druhý den přišel do jejich rádia. No, když srovnám tady naše rádio, koneckonců, kdo se kouká, tak to vidí, jaká je tady technika, ale to byla tak ta technika těch našich padesátých let, když se přišlo do rádia v těch padesátých letech, ale nicméně tam mikrofon byl a on mě poprosil, jestli bych mohl to Didgeridoo zahrát ostrovanům, že jednou za čas mají pro ně vysílání přímé. A tak jsem zahrál Didgeridoo. No, a stalo se to, že po nějaké době, já jsem tam byl tři měsíce, přišla depeše od náčelníka Vagaonga, který mě pozval na ten ostrůvek /nesrozumitelné/, kde žijí čtyři kanibalské rody, skutečně po celé věky. A vždycky si to spolu vyřídí jenom náčelníci a kéž by to tak bylo u nás s politikama, třeba by si, aby si dali po tlamě, a nechali svět na pokoji, tak tam to takhle funguje. No a ono to není jen tak se tam dostat. Oni museli udělat ti čtyři vládcové tam těch klanů, museli udělat smlouvu jakousi o neútočení nebo nevím čem, nebože si mě nenajali k snídani, ani k večeři.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Nebyl jste nervózní, jestli jste je svou hudbou neurazil?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
A byl tam holandský kněz, který byl současně i pilot takové cessny pro dva jenom a ta vždycky tak lítá tak přískokem vpřed, aby se tam dostala, tak ty ostrůvečky, co tam jsou, tak občas tam někde nabere palivo a zase doskáče dál. No, byl to let smrti téměř, to jako si neumí nikdo představit a oni to dělají tak, ona ta australská vláda tam pro ně vytvořila takové jako místo k poslechu, že oni nemají tam náměstí, nic to neexistuje, že jo, to je v podstatě divočina, to je prvobytně pospolná společnost. Oni, představte si, dodneška nepochopili, že potřebují mobil třeba nebo televizi, já si dělám legraci.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Šťastní lidé.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Naprosto šťastní. Výměnný obchod a chodí nazí a já nevím jak, zkrátka je to svým způsobem úžasná záležitost. A není to naprosto turistická zóna, neexistuje. No a oni mě tam tedy pozvali a oni tam mají takový tlampač jako jsme měli my ty ampliony tady na 1. máje, ze kterých nám plynuly vždycky takové ty proslulé projevy a oni tam vysílají pro ty domorodce pro ty ostrovany jednou za čas. No, a takže vysílali taky mě. No, a náčelník se rozhodl, že mě tam musí dovést, že to není možný, že takhle není možný napodobit jejich lidový nástroj didgeridoo, na který on sám hraje. Tak jsem tam přiletěl, když jsme přilítali, to bylo v noci, tak teď říkám, cože, ona je tady ranvej, jo? A on se smál, počkej až přiletíme. Tak jsme přiletěli tam v zásadě kolem zapálený ohýnky, přistávali jsme na nějaký takový antuce, nebo co to bylo a když jsme tedy vystoupili z toho letadýlka, tak /zvuk hosta/, zkrátka tam domorodci se k nám hrnuli s oštěpama. No, tak už jsem se loučil se svou dušičkou, nicméně náčelník Bagaunga přede mnou zapíchal oštěp, uklonil se a potřením nosů jsme stvrdili naše přátelství. No, a vrcholem všeho bylo, že jsem měl jim zahrát a měl jsem ji zahrát tu Didgerido a bylo to u kultovního ohně, protože zemřela zrovna nejstarší obyvatelka, které oni přikládali jakousi magickou sílu a na její počest tam byl ten oheň. No, já zahrál tedy Didžeridu a oni byli z toho úplně vedle. A představte si, že potom on říkal, a jestli bych tedy, on překládal ten kněz, že jo, to je jediný, kdo tam měl přístup, jestli bych zahrál něco z toho mého ostrova, nebo tam, kde jako já žiju. A tak mě vám napadlo Škoda lásky. Já všude po celým světě to hraju jako přídavek a vždycky říkají, to je skvělý, pane Rak, že jste zahrál naší národní písničku. Já říkám, jo? Žádnou vaší, to je naše, tu napsal pan Vevojda Jaromír. Za pár piv to málem prodal, protože je z té generace, já ho znal osobně, a je z té generace, která nepochopila ještě, že penězma, že hudbou jde taky rejžovat, víte. A to je to na tom nádherný. Tak jsem zahrál Škoda lásky a ten byl výjev, tam být televize, tak to bylo něco neuvěřitelného, protože do toho on hrát na didgeridoo a do toho ještě břišní tanečnice tančily břišní tance, takže to bylo nejlepší provedení Škoda lásky v mém životě. A vrcholem toho bylo, že pak byl obřad předávání takového kultovního jídla. No, a když jsem viděl ty jejich vykotlané zuby a ty jejich zkrátka strašlivě svraštělé tváře a nevím co, a teď když tedy náčelník cosi požil a nechci užívat ošklivých slov, ale zkrátka dal to zpět z té pusy, a předal to dalšímu a ten zase to požil, zase rozžvýkal a zase to tam do toho, a takhle se to blížilo ke mně, já už jsem šílel, protože já jsem si říkal, tak to nejlehčí, co tady můžu dostat, je lepra nebo dýmějový mor nebo já nevím co a tady umřu na tom ostrově, to není možné, tak jsem tak nějak jako přemýšlel co dělat, protože jako odmítnout, to je urážka, a to nelze. No a tak, když to přišlo ke mně, tak si představte si, já nevím, co do mě vjelo, já jsem řekl: Sorry, I´m vegetarian. A on nikdo nemohl vůbec rozumět, ale pravděpodobně jsem řekl nějakou mantru nebo nějaké zaklínadlo, všichni ztuhli, náčelník chvilku na mě koukal a pak jako ukázal, abych to dal dál. Takže pochopil a zachránil mi život. A ještě to mělo dohru. On mi potom říkal, zase přes tlumočníka, víš, až zítra tady budeš, no, nechci vůbec popisovat, jak jsem spal, když kolem mě pavouci, hadi, já nevím co všechno, taky jsem napsal jedna z částí, teda Austrálie je zátiší s pavouky a hady, a to bylo tam odtud. Takže to nechci popisovat tu noc. Ale on mi řekl, až zítra, než odletíte, se půjdeš podívat po ostrově, tak nechoď sám. Jasný, tak tady jako sám nemůžu, to je mi jasný. Ne, to není to, co si myslíš, tobě se nic nestane, my tady máme domluveno, ty jsi chráněn, ale my víme jednu věc, že kdo sám umře a nemá u sebe nikoho, žádnou živou duši, tak bude bloudit po dlouhé věky, aby se nejprve zrodil, coby nerost, z nerostu, aby se zrodil v nějakou bakterii nebo co, pak zkrátka, aby procházel tou živočišnou říší a teprve potom se narodil člověkem. Ale když je s ním živá duše, tak se hned narodí, když tady bude nějaká žena v jiném stavu, tak se narodí ihned zpátky. A víte, mě najednou bylo hrozně smutno, protože jsem si řekl, že tamhle kanibalové na Novém Zélandě se takto starají o svého bližního. A když se podíváme my, jak necháváme bez povšimnutí lidi v zoufalých situacích, tak mně opravdu ukápla ta slzička.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Taková tajemství přiváží ze světa Štěpán Rak, kytarista a skladatel v pořadu Jak to vidí.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Jak to vidí reprízujeme dnes ve třiadvacet hodin a pět minut, také tento pořad najdete na našich webových stránkách www.rozhlas.cz/praha, a to jak ve zvukové, tak i v písemné podobě. Hostem je kytarista Štěpán Rak. Teď přeletíme z Austrálie rovnou do Afriky, je to tak?

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Ano. Byla to zajímá věc po 89 roce, kdy jsme byli v takové té euforii, že nikam nepotřebujeme víza. A my jsme dostali od pana velvyslance v Tunisu pozvání ke koncertu. Tak samozřejmě s vyhrnutými rukávy jsme nastoupili do letadla, přiletěli do Tunisu, no a ejhle. Tak přišli jsme k odbavení, no, a policejní eskorta nás odvedla do vězení rovnou se samopaly. No, tak si asi umíte představit, jak nám bylo. Netušili jsme, vůbec se s náma nikdo nebavil, netušili jsme, co se stalo. No, a my pouze nepochopili, že jsme měli mít vízum do Tunisu. A to jsme měli mezipřistání v Libyi ještě.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Tam vás nekontrovali naštěstí.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Naštěstí ne, tam už nevím, jak byste dopadli. A tak opravdu přes teda strašlivé složitosti se nám podařilo přivolat pana velvyslance, který celou věc složitě a složitě vysvětlil, nicméně jsme tam strávili několik hodin naprosto bez jídla, bez pití, dehydrováni v hrozném vedru. Podařilo se tedy nás tam odtud dostat, dostali jsme řádně vynadáno a už si od té doby pamatujeme Tunis, ne, tam musíme mít vízum. A přijeli jsme tedy do hotelu, ve kterém jsme byli ubytováni a on to byl den Ramadánu, vrcholu Ramadánu. No, a my hladoví, žízniví, tak ještě než jsme se ubytovali, takže se musíme okamžitě jít najíst. Tak jsme šli do restaurace, která byla naprosto prázdná, protože oni nejedí, že jo, v Ramadánu to ne. No, a tak jsme se zeptali toho vrchního, který mluvil obstojně anglicky, jestli se můžeme najíst. No, kdybyste viděli ten jeho výraz /nesrozumitelné/ jako v Budějovicích by rád každý kromě mě teda, jo, takže co. Tak nějaký kuřátko jsme si tam vymysleli a tak, takže on nám ho s takovým téměř odporem přinesl a i nějaký pití a Fred je nesmírně hltavý, on okamžitě všechno sní, okamžitě všechno vypije a já pořád povídal. Já jsem mu říkal, Frede, to je úžasný, viď, takhle. Teď si představ, teď se tady najíme...

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Alfred Strejček.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Alfred Strejček, jo, samozřejmě. A s Komenským jsme tam byli s naším. No a představte si, že on to zdlábnul a já než jsem začal to jíst, tak začal muzein zpívat, což je absolutní konec, vrchní přišel, vzal mi to a odnesl. No a já jsem poprvé myslel, že toho kluka, který ho mám strašně rád, se kterým pracujeme letos je to 20 let a v životě jsme neměli ponorkovou nemoc, já jsem říkal, já ho snad uškrtím nebo mu to z toho krku vyndám, protože jak jsem řekl, po tom stresu mi neměli ani jídlo, ani pití, takže aspoň všichni víte, že Fred zhltá všecko hned a já už od té doby taky.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Vy už jenom vyprávíte historiky potom například v Českém rozhlasu 2 Praha. To je tak, když se dobře povídá u jídla, když se dobře povídá i v rozhlasových pořadech, což se podařilo nám dnes. Maličkou tečku na závěr. Máme posledních pár vteřin.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Zajímavá věc byla v Talce, Talka je jedno z nejjižnějších měst světa v Chile a nám se tam podařilo Komenským usmířit dvě univerzity, které léta letoucí bojovaly mezi sebou a po našem Komenským přišli oba děkani a před námi si podali ruce a Komenský je spojil.

Daniela BRŮHOVÁ, moderátorka
--------------------
Lepší tečku dnešního Jak to vidí jsme nemohli udělat se Štěpánem Rakem skladatelem a kytaristou, který nás provezl světem. Děkuji, přeji krásný den.

Štěpán RAK, cestovatel a hudebník
--------------------
Krásný den.