Přepis cestovatelského pořadu Jak to vidí (Expedice Cape to Cape po JAR) - 4.8.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vladimír Kroc vám přeje dobrý poslech. S moderátorem Janem Kovaříkem se vydáme do Afriky, tedy konkrétně do Namibie a Jihoafrické republiky. Honzo, vítej, dobrý den.

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Dobré ráno. Já jsem si při té znělce uvědomil, že existuje takové krásné posunuté přísloví Host do domu, hůl do ruky. Tak jsem rád, že tu nikdo hůl nemáte a děkuji za pozvání.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak myslím, že tenhle ten hlas je vám hodně povědomí. Pokud se nepletu, tak vlastně tvoje začátky souvisejí s tímto mikrofonem, s mikrofonem tedy Dobrého jitra, které před chviličkou skončilo?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
No, nevím úplně jistě, jestli to byl tenkrát tenhle, vypadal tenkrát trochu diluviálně. Ono je to už, já nevím, jestli to mám říkat, ono je to víc než 15 let, vlastně asi 17 let, co jsem přišel jsem na Vinohradskou 12 a zrovna, jak jsem ráno šel kolem toho domu, tak jsem si uvědomil, jak jsem na to byl hrozně pyšný tenkrát a ta pýcha mě nepustila. Vždycky, když se mě někdo ptá, kde jsem začínal, tak říkám hrdě, že v Českém rozhlase. To bylo Dobré jitro z Prahy, nevím od kolika se vysílá teď, přiznám se, ale tenkrát se vysílalo od čtyř od rána. Ve tři deset, tři patnáct pro mě vždycky někdo přijel domů a před čtvrtou jsem si tady uvařil nahoře v redakce čtvrt litru lomcováka tureckou kávu, naskládal jsem si na sebe metr a půl pásků, protože se ještě tenkrát vysílalo z magnetofonových pásků a vyrazil jsem v papučích na vysílací pracoviště a hrozně rád na to vzpomínám.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A jaké je to vracet se takto po letech na místo činu?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Na jednu stranu je to hrozně fajn z té nostalgie a z té původní mladické pýchy, na druhou stranu mě to trochu rozechvívá, protože rozhlas mezitím udělal obrovský skok dopředu technologicky, svou pozicí na tom mediálním hřišti, prostě Český rozhlas je dneska jednoznačně jednička v éteru a já si uvědomuji, že to není jen tak sem přijít k tomu zařízení, které už vypadá velmi moderně, proti tomu mému původnímu mikrofonu, a něco takhle živě říkat národu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak ty ses ostatně, vlastně úplně neoddělil od Českého rozhlasu, protože ta spolupráce tady je, i když ne s Dobrým jitrem, už se ti nechce tak časně vstávat.

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
V tom to není, ale já jsem za tu spolupráci strašně rád. Je to asi třičtvrtě roku, co mi zazvonil telefon, ozval se hrozně příjemná hlas Heleny Dubničové, kterou jsem potkával tenkrát v těch mých prvních letech tady v rádiu na chodbách a u oběda, a Helenka mě pozvala ke spolupráci na pořadu Radiodárek, který pevně věřím, znají všichni posluchači Českého rozhlasu 2 Prahy, protože i oni si pouští poslední neděli v měsíci po jedenácté hodině tenhle náš pořad, a pro mě to byl hrozně hezký návrat k tomu, co jsem zažil jako kluk. Já to nechci moc zdržovat, ale já jsem jak kluk od osmi let v Plzni, odkud pocházím, chodil do stanice Mladých reportérů, tehdejšího Československého rozhlasu a vysílali jsme takové ty pionýrské jitřenky a další pořady pro děti. A tenkrát jsem já poprvé zažil rozhlasový přímý přenos, poprvé jsem viděl přenosový vůz a pány přenosáky, to pro mě byli odborníci s velkým O, neboť měli dlouhé kabely a hejblátka a potenciometry a ručičky a věděli co a jak. A já teď díky tomu Radiodárku, který se natáčí formou veřejných nahrávek v českých, moravských a slezských městech, jsem se k tomu zase vrátil, takže s Tomášem Tomkou a jeho kolegy z přenosové techniky Českého rozhlasu se zase potkávám a když třeba člověk přijede zrovna do té rodné Plzně a na náměstí před radnicí stojí ten přenosák a oknem do obřadní síně vedou všechny ty kabely, tak ho to prostě vezme za srdce a je to moc fajn. Je to sice jednou za měsíc a ne úplně každý měsíc to vyjde tak, že se sejdeme termínově, ale jsem strašně rád, že jsem se mohl k rozhlasové práci vrátit.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
My ale dnes budeme mluvit spíš o televizním pořadu Auto Moto Revue, protože s tím souvisí to tvoje poslední cestování. Přednedávnem ses vrátil právě z jihu Afriky. Co to bylo za akci Cape to Cape?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Cape to Cape, česky Z mysu na mys, je expedice, která měla poměrně ambiciózní cíl ukázat v extrémních podmínkách jednak spolehlivost techniky a jednak schopnost mezinárodních týmů spolupracovat na takhle složité věci. Ta expedice se připravovala víc než rok a půl, aby mohla 1. března odstartovat a 7. července skončit, to znamená rok a půl práce kvůli čtyřem měsícům na cestě, ale to lidé, kteří se motorsportem a motoristickým adrenalinem zabývají, vědí, že to jinak nejde. Nejjednodušší popis té expedice je ze severního mysu na jižní mys, přesněji z Nordkappu, který leží v Norsku, nejsevernějšího místa Evropy, na mys Dobré naděje v Jihoafrické republice, což je zjednodušeně nejjižnější, ale jak se na místě píše vyvedeno ve dřevě nejjihozápadnější, pokud si to uvědomuji správně, ano, nejjihozápadnější výběžek afrického kontinentu.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Ty ses účastnil celé té cesty, měl jsi tolik času na čtyři a půl měsíce se vydat...

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Bohužel, bohužel ne. Ta šance by tu jistě byla, a mě by to velmi lákalo, na druhou stranu čtyři a půl měsíce, neboli třetina roku to si z celé expedice trouflo jen několik klíčových účastníků jako třeba Pierre Alain, který byl šéfem celé expedice a celého projektu, nebo vyhlášený kuchař výpravy přezdívaný mousse, ve francouzštině pěna, těžké říct proč, plus několik dalších lidí, kteří se starali o hladký chod expedice. Jinak se i řidiči, účastníci té expedice, vystřídali celkem pětkrát za tu cestu. A to byl další podle mě skvělý rozměr toho projektu Cape to Cape, protože řidiči byli vybíráni v celosvětové soutěži. Kdo chtěl, mohl se přihlásit a pokud splnil určitá kritéria, jazyková, odbornostní, technická, samozřejmě řidičská oprávnění na nákladní vozy, fyzická zdatnost, proočkovanost a podobně, tak se mohl dostat do jedné z těch pěti skupin, které se vystřídaly, protože jelo dvanáct aut, tak pětkrát dvanáct bylo nakonec šedesát řidičů a podtrhuji také řidiček, protože několik žen a dívek prošlo kokpity těch vozů, kteří nakonec odvezli tu karavanu takřka bezmála třicet tisíc kilometrů za ty čtyři měsíce. My jsme měli to štěstí, že jsme se mohli zúčastnit se štábem České televize právě, se štábem, který pracuje pro Auto Moto Revue, de facto úplně závěrečných dvou tisíc kilometrů z těch třiceti tisíc, takže jak už jsi zmínil v úvodu, my jsme navštívili Namibii a Jihoafrickou republiku a ochutnali jsme vlastně ten konec toho velkého dobrodružství.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
A co to bylo za vozy, kterými se jelo?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Tam byly dvě základní expediční vozidla. Jedno popíšu poměrně snadno. Představte si něco jako vojenský terénní vůz pro čtyř až šestičlenné družstvo, takhle v originále vypadá auto, které se jmenuje Sherpa, které bylo pro účely expedice Cape to Cape přestavěno na civilní prototyp tak, jako to kdysi před lety potkalo jeden nejmenovaný americký terénní armádní vůz, tak Sherpa vznikl v civilní verzi pro účely expedice Cape to Cape, vzniklo z něj čtyřmístné terénní auto s ne moc velkým nákladním prostorem, které disponuje, motoristé si budou říkat, že to není moc, jen asi 215 koňskými silami, ale to auto má světlou výšku přes 50 centimetrů, pohon všech čtyř kol, odhušťování a dohušťování pneumatik za jízdy a spoustu dalších technických věcí, takže je prakticky neporazitelné, brodí metr deset bez přípravy a metr a půl s přípravou, takže to bylo jedno expediční vozidlo. A druhé byl klasický náklaďák, ovšem upravený velmi do extrémních poměrů, vozidlo Kerax se znakem náprav 6x6.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Posloucháte Český rozhlas 2 Prahu a dnes nám Jan Kovařík vypráví o expedici Od mysu k mysu. Teď jsme si řekli, že vy jste vlastně se štábem České televize absolvovali posledních dva tisíce kilometrů po jižní Africe, tedy chtěl jsem říct po jižním cípu afrického kontinentu. Jak jste se dostali do Namibie?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Tak vzhledem k tomu, že to je cesta přes půl zeměkoule, tak to není úplně jednoduché. Musím říct, že obzvlášť čtyř až šestihodinové intervaly strávené na londýnském letišti Heathrow nepatří k nejúžasnějším zážitkům cesty. Ale po trase Praha - Londýn, Londýn - Johannesburg, Johannesburg - Windhoek, což je hlavní město Namibie, to bylo ještě klasickými dopravními letadly, linkami. Ve Windhoeku na letišti, které je velmi malé, myslím, že by bylo rozměrem srovnatelné, teď nechci žádné české letiště urazit, zkrátka s nějakým sportovním letištěm v Čechách, a které leží uprostřed velmi nehostinné kamenité krajiny a město není na dohled, tak na té ranveji stálo to naše letadlo, kterým jsme přiletěli a pak krásná malá nablýskaná cessna. Takže nás do ní usadili a přišel podle mě hned jeden z nejkrásnějších zážitků, protože jsme odstartovali z Windhoeku a letěli jsme asi hodinu a čtvrt směrem do oázy Sossusvlei, která je na okraji pouště Namib. A musím říct, že poušť Namib při pohledu z té cessny je úžasné místo, možná nejlepší způsob, jak ochutnávat poušť, protože když jsme si pak na jejím okraji uvědomili, jak rozlehlé jsou to pláně, jak extrémní jsou tam podmínky, protože ve chvíli, kdy jsme vystupovali z toho letadla, tak přestože v Namibii a Jihoafrické republice je teď zima, myslím roční období, tak v podvečer bylo na sluníčku nějakých dobrých 25, 27 stupňů. Jakmile slunce zapadlo, zmizelo za obzorem, došlo k té teplotní inverzi, která je v pouštích velmi, velmi známá, tak i na okraji té pouště klesala teplota prudce někam k 10, později v noci i ke 3 stupňům. A musím říct, že v tu chvíli jsme smekal před těmi, kteří právě tu poušť projeli, protože my jsme tu expedici zastihli ve chvíli, kdy překonala poušť Namib, naprosto odříznutá od civilizace, odkázaná tedy jenom sama na sebe a odtud už se zase jelo trochu po cestách. Ty cesty zase na druhou stranu nepředstavujte si asfaltku, ani okresku, cesta na tom jižním cípu Afriky, dobrá cesta, se vyznačuje tím, že je vyhrnutá v krajině zhruba o šíři naší silnice, je kamenitá, je relativně rovná, to se musí nechat, s výjimkou koryt těch příležitostných řek, které tam tečou v období dešťů a je třeba deset kilometrů rovně podle pravítka a strašlivě se na ní práší. To jsme pochopili hned druhý den ráno, když jsme se zařadili do toho konvoje a když jede šest vojenských speciálů a pět náklaďáků, a tady musím vysvětlit, proč pět náklaďáků, těch Keraxů bylo na začátku taky šest, ale bohužel jeden v Tanzanii absolvoval dopravní nehodu s místním šoférem náklaďáku, zřejmě chtěl ukázat, kdo je tady pánem, a to auto to odneslo poměrně šeredně. Nikomu se nic vážného nestalo, to je důležité říct, ale to auto muselo zůstat v Tanzanii a do cíle jich pak pokračovalo jenom pět. Takže když se člověk pak zařadí do té kolony těch jedenácti aut, které mají před sebou třeba 620 kilometrů denní trasy, což byl ten případ toho prvního dne, kdy my jsme s nimi cestovali, tak vážně není čas na nějaké hrdinství. A při pohledu, my jsme čas od času předjeli tu kolonu, abychom udělali nějaký záběr zdálky s kamerou, při pohledu do té krajiny to vypadá opravdu démonicky, protože dlouho nevidíte, neslyšíte nic kromě obrovského oblaku prachu, který se velmi rychle přibližuje, trochu jako tornádo.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Jak se v takových podmínkách dá točit, to by byla spíš otázka na Jiřího Středu, kameramana?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Já jsem rád, že s námi byl kameraman Jirka Středa, slavný krkonošský kameraman z Úpice. Možná znají posluchači stanice Prahy výpravy Jakuba Vágnera za exotickými rybami nebo viděli Jirkův film, který natáčel s horolezci kolem pana Rakoncaje na Everestu. Jirka Středa je můj velmi oblíbený kameraman, specialista na adrenalinové zážitky, a proto jsem byl strašně rád, že měl čas a mohl jet s námi. Natáčí se těžko, jednak to nesmírně prašné prostředí nedělá dobře technice, to je jedna věc. Druhá věc je, že se ta auta pohybují velmi rychle, takže jenom díky tomu, že jsme měli dodatečné vozidlo pro nás, abychom mohli se kolem té kolony pohybovat, tak jsme natočili, doufám, i hezké obrázky jaksi jinak než za okénkem auta. Další věc je, že když se přepravujete s televizním štábem přes půl zeměkoule, tak si nemůžete s sebou zdaleka vzít všechno, co byste chtěli. Takže jsme s takovou omezenou výbavou se snažili pořídit i záběry, ke kterým je jinak potřeba spoustu technických vychytávek, ale když máte s sebou kameramana jako je Jiří Středa, tak jste předmětem zájmu kolemjedoucích, protože z vašeho auta visí třičtvrtě lidské postavy oknem, dole ta postava končí kamerou, která se míhá 20 centimetrů nad tou prašnou zemí a ta hlava kameramanova čas od času vzhlédne od kukru a zakřičí: "Ať ho předjede, potřebuju detail toho kola." Takže jsme zažili i spoustu dobrodružství. Jirka Středa jezdil na střeše expedičního vozidla, takřka zavěšen na podvozku expedičního vozidla, málem nám spadl do Fish River Canyonu ale on už je opatrný od té doby, co ho na Asuánské přehradě málem zabil obrovský balvan, tak na balvany dává pozor. A já věřím, že ty obrázky se budou líbit. Posluchači Českého rozhlasu a diváci České televize by je měli vidět poslední srpnovou sobotu v Auto Moto Revue.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Vyprávění Jana Kovaříka o Africe se nám dnes opravdu hodí do vysílání, protože se věnujeme adrenalinovým sportům. A budeme se věnovat zejména v Kávě o čtvrté vás budeme za chviličku ptát, jestli dáváte přednost aktivní dovolené, což myslím, že je zbytečné ptát se Jana Kovaříka, i když dovolená to nebyla, byla to spíš pracovní cesta, i když, přiznám se, závidím. Honzo, co pro tebe byl největší adrenalin, když jsme tak slyšeli, jakým způsobem se do akce zapojil kameraman?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Je to zajímavé, ale největší adrenalin pro mě, vy se asi budete smát, pokud nás posloucháte, bylo přežít poslední noc po širým nebem. Je to paradoxní, ale tam došlo k takové zajímavé situaci, kterou bývalý tramp, já tedy hrdě hlásím do éteru, že jsem bývalý tramp a příležitostný turista, často nezažije. My jsme na poslední nocování pod širým nebem přijeli do zálivu svaté Heleny, krásné místo, krásné jméno, krásné místo, scenérie zapadajícího slunce, vlny se tříští o skaliska, my jsme tam ještě s Jirkou Středou natáčeli krásný statický záběry toho Sherpy právě v tom zapadajícím slunci, a pak jsme díky další části výpravy se měli možnost uchýlit do stanů postavených přímo na mořském břehu. Leč s večerem se zvedla taková velmi vlhká mořská bríza a Kovařík k ránu měl spacák zralý na ždímání, byl poměrně nerudný, protože toho moc nenaspal, neboť měl na ždímání jaksi úplně všechno, tak to je věc, která mě jako rozhodila asi nejvíc. A jinak adrenalin dvojího typu zmíním. Jednak, když jsme stáli na okraji Fish River Canyonu, Jihoafričané tvrdí, že je to druhý největší kaňon světa po Grand Canyonu. Nemohu soudit, Grand Canyon jsem na vlastní oči neviděl, ale Fish River Canyon, který je na hranicích Namibie a Jihoafrické republiky, je monumentální dílo přírody. Hloubka místy i 550 metrů, šířka v kilometrech a délka v desítkách kilometrů, tak tam, když jsem stál na kraji na takovém běžku, právě na tom výběžku, ze kterého Jiřího Středa před tím pořizoval úžasný hloubkový záměr teleobjektivem, tak tam mi nebylo úplně dobře, když jsem si představil, že jsou lidé z takových míst třeba skáčou s padákem, nebo jsou schopni zezdola od té říčky vylézt bez jištění po té skalní stěně tam nahoru. No, a potom druhý adrenalin to asi pochopí každý, kdo čas od času jezdí autem. My jsme měli po většinu cesty k dispozici místního řidiče Filipa, velkého sympaťáka, díky kterému jsme se dozvěděli taky leccos o Namibii a Jihoafrické republice při těch přejezdech, ale ke konci akce si on přisedl k ostatním účastníkům expedice do náklaďáku, kam patřil a my jsme museli kousek přesunout tím zapůjčeným vozem sami a problém je, že v Jihoafrické republice se jezdí po opačné straně než u nás, a to musím říct tedy, že to mě jako řidiči dělalo velký problém. Největší problém, přátelé, představte si to, přijíždíte ke kruhovému objezdu a jedete vlevo. Strašná představa.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Říká řidič Jan Kovařík, náš dnešní host, který vypráví o expedici Od mysu k mysu a měli bychom asi říci, alespoň abychom se zase vrátili k té Africe, jak si třeba vnímal přechod právě z Namibie do Jihoafrické republiky. Je to velký skok?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Je to obrovský skok. Já jsem tady z Evropy přesvědčen jakoby o tom, že hranice jsou administrativní čáry na mapách, které postupem času ztrácejí svůj význam, ale přijede-li člověk tam na ten jižní cíp Afriky, tak si uvědomí, že to zdaleka tak nemusí být všude, protože Namibie je zemře, která má hustotu osídlení šest lidí na čtvereční míli. To znamená, kdybychom to přepočítávali na člověka, dostaneme se tedy na kilometry čtvereční, dostaneme se někam k jednomu a půl člověku na kilometr. Je to tedy velmi liduprázdná, opuštěná země a my jsme tři dny projížděli po těch pláních a horami a lidské sídlo člověk vidí třeba jednou za dvě hodiny a lidské sídlo je ne příliš honosná chatka na křížení dvou cest, malá nádrž na vodu, plechová ohrada pro kozy nebo podobnou domácí zvěř a tím to hasne. A touhle krajinou jedete dolů směrem k hranicím Jihoafrické republiky a přijedete k Orange River, k Pomerančové řece, nebo Oranžové řece do Oranžového údolí, které tedy není oranžová, ale z barevného hlediska je z jedné strany šedo-černo načervenalé, to jest z té strany od řeky do Namibie a z druhé strany od řeky do Jihoafrické republiky je krásně zelené. A tam jsem si uvědomil, že ta hranice může mít i daleko faktičtější význam v té realitě, protože přece jen Jihoafrická republiky se historicky vyvíjela jinak než ostatní země tam nahoru na sever. A jakmile člověk překročí hranici mezi těma dvěma zeměmi, tak si ocitá v trochu jiném světě. Je vidět, že je tam vynakládáno veliké úsilí pro to, aby se v té relativně nehostinné krajině něco dalo pěstovat, aby se tam dalo nějak slušně žít, aby tam byla infrastruktura a myslím tím třeba silnice, myslím tím třeba dostupnou pitnou vodu a další věci. Pak je pravda, že jakmile člověk postupuje dál k mysu Dobré naděje, tak se Jihoafrická republika před očima velmi rychle mění v něco, co bych přirovnal zjednodušeně ke krajině středomoří a v okamžiku, kdy se opravdu dostanete do těch vinařských oblastí těsně nad Kapským městem, tak chvíli může pochybovat, jestli jste ve Francii, ve Španělsku, Itálie nebo Jihoafrické republice nebýt toho, že sem tam pořád u silnice vidíte dopravní značku, na které místo pozor kráva je namalováno pozor zebra.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Tak, když jste se řítili těmi expedičními vozidly po Namibii, tam jste mohli asi svobodně cestou necestou. Jak to potom bylo v Jihoafrické republice, tam už to asi muselo být komplikovanější?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Takováhle expedice je z hlediska navigačního poměrně složitá věc. Když si uvědomíte, že jede původně dvanáct, potom jedenáct aut, mají mezi sebou nějaké rozestupy, tak první důležitá věc je, že všichni musí být na vysílačce. Takže to má jistou atmosféru, když sedíte v tom expedičním voze a neustále tam někdo ševelí francouzsky a anglicky do vysílačky, tak to zní jako ve špionážním filmu. Druhá věc, všichni mají GPS navigace, kdyby se někdo ztratil a největší legrace je, když GPS navigace vykazuje rozpor s reálnou krajinou. Což se v Africe stává poměrně často, takže pak se řeší z pozice navigátora výpravy a šéfa výprava, jak se to bude řešit. V té Namibii přestože je tam ta síť cest velmi řídká, tak jsem říkal, že se o ně docela dobře starají, že přestože to jsou cesty kamenité, polní, prašné, tak se po nich jelo relativně dobře. Když už jsme potkali v Namibii asfaltovou silnici, tak jsme na ni dlouho, dlouho byli sami a potkali jsme třeba dvě, tři auta, která jela proti nám, vesměs turisti v takových těch velkých dodávkách s výbavou na dlouhý pobyt v divočině. V Jihoafrické republice už je to trochu jinak. Země s infrastrukturou, vesničky, městečka, ale i tam se ta karavana pohybovala částečně po asfaltu, částečně po přírodě, byla tam docela zajímavá věc. Některé cesty na pobřeží jsou soukromé a je na ně možné vjet pouze po zaplacení příslušného mýtného, stojí tam budka, závora, vybírá se poplatek a neexistuje, že by se to objelo někudy jinudy. A v každém případě si myslím, že na tom konci té expedice už to auta měla relativně lehké. Oni na začátku, když startovali z Nordkappu v Norsku, bylo 1. března, pak jeli přes severní Rusko, tam byli obrovské zimy 30 stupňů mrazu, metr a půl sněhu, tam se dokonce podařilo jednomu francouzskému pilotovi ten vojenský speciál Sherpa otočit na střechu, a to už je velké umění, myslím. Nezachránily ho ani speciální pneumatiky. Naštěstí to auto je natolik robustní, že ho zase obrátili zpátky a pokračovalo až dolů. Pak ta auta zažila poušť vlastně na Blízkém východě, z Turecka, Jordánsko, Sýrie. Pak chvíli pobyla na lodi, protože se asi nejspíš z bezpečnostních důvodů rozhodlo vedení expedice, že Rudé moře raději absolvuje ta karavana na nákladní lodi, než by ho objížděla. A potom z Džibuty dál přes Etiopii, Tanzanii a další věci ty obrázky, které jsem z té expedice viděl, skutečně to byla extrémní prověrka. Hluboké brody, prudké stoupání, kamenité cesty, oni v podstatě vyjeli skoro do stejné výšky jako je Kilimandžáro, to znamená 4000 metrů dosáhli jako nejvyšší bod nadmořské výšky. A zase na druhou stranu na opačném konci tohoto měřítka dosáhly minus 236 metrů pod hladinou moře. Tak abysme si udělali představy o těch extrémech. Od minus 30 stupňů Celsia do plus 50 a od 4000 metrů nad mořem do 236 pod mořem.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Také reportáž Jana Kovaříka uvidíme v Auto Moto Revue koncem srpna v České televizi. Jsme krátce za půlkou prázdnin, jaká bude ta druhá polovina pro Jana Kovaříka?

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
No, to už bude trošku pracovnější, jak se říká ve slavném filmu o Járovi Cimermanovi, už se nareisoval dost, doma bude, říká paní Holubová na otázku: "Doktore Holube, kam pojedete teď?" Já mám před sebou druhou polovinu léta víc pracovní než tu první. Musím říct, že mám radost z toho, co se chystá, jednak se zase domlouváme s redakcí stanice Praha o termínech na další Radiodárky, zatím nebudu prozrazovat, kde je budeme natáčet ať je nějaké překvapení, a ani s kým to bude. Chystá se nový velký dětský neziskový projekt, na kterém se podílí, protože už řadu let pracuju v projektu, který také podporuje Český rozhlas, což je vzdělávací soutěž pro děti, která se jmenuje Eurorébus a nám se podařilo v tom kolektivu, ve kterém pracuje už 14 let na Eurorébusu, začít něco nového. Teď jsem strašně opatrný, abych řekl, co to bude, ale slíbím všem rodičům, dětem, prarodičům, že vznikne nový prostor, do kterého věřím, že budou náctiletí rádi chodit a že tam pro ně bude spousta zábavy i užitečných věcí, které jim pomohou plnit jejich sny.

Vladimír KROC, moderátor
--------------------
Trošku tajemně končíme s Janem Kovaříkem. Budeme se těšit, až prozradíš víc. Díky za návštěvu a ať se daří, mějte se hezky.

Jan KOVAŘÍK, cestovatel, moderátor
--------------------
Moc děkuju za pozvání a všem přeju hezkou druhou polovinu léta. Na shledanou.