Poslední obraz. Bitva o Halič

Turečtí vojáci v zákopech na haličské frontě
Turečtí vojáci v zákopech na haličské frontě

Srpen 1914. Ve válce už je osm evropských států. Do zbraně jsou povolávány miliony mužů na dvou frontách a první Češi ve zbrani míří do Haliče. Jsou mezi nimi tři, kteří se nedobrovolně ocitli na haličském bojišti: medik Bedřich Opletal, malíř Jindřich Prucha a Josef Jirásek z Brzic u Jaroměře.

Jindřich Prucha píše snoubence Ludmile Hegenbartové: „Halič, to jsou ohromné plochy půdy, která leží ladem. Lidé jsou tu zamlklí, zaražení, neveselí. Místy je vidět vojenské zásobovací tábory, pole zneklidněné barevnými skvrnami v hnědi, černi a šedi. Bílé košile Huculů a holubí šeď koní. Čerň kalhot, vlasů dlouhých a vlnitých. Tráva a stromy kolem cest jsou šedivé prachem, jen nebe je jasnější…“

Haličská fronta se v Pruchově dopise stává plátnem, posledním obrazem, který malíř už nikdy nenamaluje. V bitvě u Komarova je zasažen střepinou granátu a 1. září svým zraněním podléhá.

Vnímali čeští vojáci rakousko-uherské císařské armády vítězství i prohry svých pluků stejně jako jejich velitelé? Na to se jednoznačně odpovědět nedá.

V dochovaných deníkových zápiscích a v korespondenci se dočítáme spíše o válečných hrůzách v zákopech. O padlých kamarádech. A o stesku po domově. Přežít znamenalo zvítězit.

Záznamy ostatních Dokumentů Dvojky najdete v iRadiu.

Boje na východní frontě 1. světové války