Pomáhám, tedy jsem

30. červen 2013

„Být stále mlád, to bych si přál, jen mládí, nikdy stáří“, zpívá se v jednom songu a je to přání, které má spousta lidí. Nezestárnout, nemít vrásky. Kult věčného mládí podporují média i farmaceutické firmy. Jakoby stáří bylo něco děsivého, čeho je potřeba se bát. Jakoby to bylo jen synonymum pro pasivitu a bezmoc. Depresivní čekárna na konec. Jenže zralý věk může být taky dobou plnou aktivit, zájmů, práce.

Přesně tak, naplno, žijí hrdinové rozhlasového dokumentu Radky Kvasničkové a Ivany Pustějovské Pomáhám, tedy jsem. Tři dámy a jeden muž, sedmdesátníci z Olomouce a okolí, nás nechají nahlédnout do svých životů a otevřeně mluví i o tom, co stáří přináší pozitivního i negativního.

Chodí na vernisáže, jezdí na výlety, okopávají záhony v parku, dokumentují drobné památky v regionu nebo shání předměty do unikátního muzea. I když jsou každý jiný, pojí je jedno – radost ze života a chuť ještě něco dělat nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Nemají potřebu měnit celý svět, ale dokáží úplně nenápadně, jen tak mimoděk, změnit osudy lidí a věcí kolem sebe.

Jana a Pavel Dvorští.jpg

Zora, Pavel, Jana a Marie, čtyři osudy, čtyři aktivní naplněné životy. Čtyři důkazy toho, že song z úvodu článku je hloupý. Stáří neutečeme. Ale osudy čtyř hrdinů z Olomouce nám dávají naději, že pokud se neutopíme v moři vlastního strachu z vrásek, stojí za to se ho dožít.

autoři: ipu , Radka Kvasničková
Spustit audio