Pohrobky Apartheidu. Dochází v Jihoafrické republice k „bílé genocidě”?

Jihoafrická republika se po srpnu 1968 stala útočištěm i tisíců Čechů. Svobodu a nový domov našli paradoxně v zemi, kde až do roku 1994 fungoval režim, který od sebe odděloval lidi na základě etnického původu.

Zatímco tehdy se běloši těšili všem výsadám, dnes se hlavně na alternativních a konspiračních webech mluví o tzv. bílé genocidě. Informace o cílených rasistických útocích proti bílé menšině prosakují čas od času i do mainstreamových médií.

Lukáš Housek se začátkem roku vydal do JAR zjistit, jestli k bílé genocidě a systematickému vyvražďování farmářů skutečně dochází|foto:Lukáš Houdek

Symbolem narativu o bílé genocidě se stali bělošští farmáři. Podle organizací vedených některými konzervativními Afrikánci (tj. potomky holandských, německých a francouzských přistěhovalců) zažívají nebývalé násilí co do frekvence i brutality.

Informace, které se k nám dostávají a o nichž podle některých aktivistů záměrně média mlčí, bývají kusé, jednostranné a nepodložené. Vydal jsem se proto začátkem letošního roku do JAR sám zjistit, jestli k bílé genocidě a systematickému vyvražďování farmářů skutečně dochází.

Příběh o třech kulkách

„Peter otevřel tyhle dveře a najednou začaly padat výstřely. Já jsem stála tady v chodbě a strašlivě jsem vykřikla,“ vypráví u vchodu do svého bungalovu farmářka Anne Marie. Dává se tak do popisu incidentu, který celé rodině změnil na dlouho život.

Manželům po přepadení trvalo delší dobu, než došli k přesvědčení, že farmu neopustí|foto:Lukáš Houdek

„Pak jsem se dala na útěk. Běžela jsem tady kuchyní a zadním vchodem na verandu,“ líčí, zatímco míří ven, aby mě dovedla na místo, kde pak v běsu ležela v úkrytu. „Viděla jsem, jak ti chlapi pobíhají sem a tam, hledali mě.“

Z úkrytu vyšla až ve chvíli, kdy nasedli do auta a odjeli. „Bylo to příšerné,“ dodává a chvěje se jí hlas. Pachatelé po nich požadovali finance a zbraně, nakonec utekli jen s kabelkou a penězi.

Incident se stal už před patnácti lety, Anne Marie však dodnes při jeho popisu pláče|foto:Lukáš Houdek

Incident se stal už před patnácti lety, Anne Marie však dodnes při jeho popisu pláče. Ona i dcera vyvázly jen s pár škrábanci a pohmožděninami. Její 78letý manžel Peter byl tehdy s třemi kulkami v těle ve velmi vážném stavu. I ve svém již pokročilejším věku se mu ale podařilo zcela uzdravit.

„Ve svém věku už si nemusím hledat přítelkyni, tak mi to tolik nevadí,“ směje se. S uzdravením duše a pocitu bezpečí v místě, které pro rodinu bylo domovem, je to ale horší. Dcera se z farmy, kde rodina léta pěstovala květiny, odstěhovala úplně.

Manželům trvalo delší dobu, než došli k přesvědčení, že farmu neopustí. Vyrovnávání s traumatem ale nepomáhá ani skutečnost, že policie pachatele nikdy nedopadla. Tak jako celkem ve 20 % případů vražd v zemi.

Čísla versus emoce

Podobné příběhy, v mnoha případech s ještě brutálnějším průběhem, se dostávají i mimo JAR. Často bývají doplněné o výkřiky o cíleném vyvražďování farmářů a bělochů obecně. Co už ale při šíření těchto teorií zaznívá zřídka, je kontext.

Zatímco v posledním roce bylo v zemi s téměř 55 miliony obyvatel zabito celkem 47 lidí žijících na farmách, došlo v celé zemi k 22 000 vraždám. Podle Garetha Newhama z Institutu pro bezpečnostní studia tvoří naprostou většinu obětí vražd nebílé obyvatelstvo.

Přesné počty říct nelze, jelikož policie sama etnický původ obětí nezveřejňuje. Vychází tedy z výzkumů a analýz. Průměrná vražednost v zemi je podle něj kolem 37 osob na 100 000 obyvatel.

„V místech, kde v JAR běžně žijí běloši, bývá ročně 1 vražda na 100 000 obyvatel,” říká Newham a dodává, že o genocidě bílého obyvatelstva proto nelze hovořit|foto:Lukáš Houdek

„V místech, kde v JAR běžně žijí běloši, je to 1 vražda na 100 000 obyvatel. V chudých lokalitách, kde většinou žijí černoši, průměr činí mezi 200 a 300 vraždami na 100 000 obyvatel,” říká Newham a dodává, že o genocidě bílého obyvatelstva proto nelze hovořit.

Některé zájmové skupiny operují vlastními statistikami, kdy se snaží dokázat, že poměr zavražděných farmářů k jejich populaci je mnohem vyšší než v případě populace celkové. Jejich výpočtům ale chybí zásadní údaj – skutečný počet lidí žijících na farmách v Jižní Africe. A ten není znám.

Afrikánští aktivisté ale poukazují na další věc: podle odhadů je asi pětina zavražděných farmářů před smrtí mučena. Přestože odborníci říkají, že mučeny bývají při loupežích i černošské oběti, statistiky na toto téma chybí.

A to vzbuzuje pochybnosti mnohých, jestli za útoky na bílé farmáře skutečně nemůže být něco víc. A to i přesto, že starší studie, která se motivům útočníků věnovala, ukázala, že rasově motivovaná byla pouhá 2 % činů.

Pozemková reforma

Obavám některých farmářů i městských Afrikánců neprospívají ani nečitelné diskuse o chystané pozemkové reformě|foto:Lukáš Houdek

Obavám některých farmářů i městských Afrikánců neprospívají ani nečitelné diskuse o chystané pozemkové reformě. Stát plánuje půdu přerozdělit tak, aby napravil křivdy minulosti. Černoši totiž (až na výjimky) nesměli od roku 1913 vlastnit půdu mimo vymezená území. Při pádu apartheidu tak více než 70 % půdy vlastnili běloši, kteří tvořili něco přes 10 % populace.

Diskuse o reformě pak provází polarizující výroky některých politiků převážně z krajního spektra, kteří se snaží prostřednictvím vyvolávání rasové nenávisti těžit politické body. Díky nim pak mohou mít někteří běloši pocit, že prezentují názory většiny černošské populace. A strach tak roste.

Čtěte také

Echoes of Apartheid. Docuseries about the „white genocide“ in the Republic of South Africa

Průzkumy veřejného mínění to ale nenaznačují. Podle toho posledního z dílny Institutu pro rasové vztahy téměř 90 % občanů deklaruje, že je zapotřebí všech ras v zemi k budování prosperující budoucnosti a všechny z nich by měly mít rovné příležitosti.

Stejně to vidí i Peter s Anne Marie. „Nejsem si jist, zda jsou tyto činy rasově motivované. Jednotlivé případy být mohou, ale náš případ nebyl. Motivem byla loupež,“ uzavírá Peter.