Pinkas
Pavel Eisner v Češtině poklepem a poslechem napsal: „Kdyby vážený staropražský rod Pinkasů byl myslil na to, co znamená jeho jméno, byl by si bez meškání zažádal o změnu. Tehdy to nebylo jako dnes, změna příjmení se povolovala jen za procedur velmi složitých. Ale v tomto případě by se bylo řízení urychlilo. Z důvodů daných právě povahou toho příjmení.“ Pavel Eisner tu naráží na jeden ze starších výkladů, totiž z apelativa pinka, které označovalo „ženská rodidla“ (podobně máte např. příjmení Hrma nebo Kepka), popř. z nářečního apelativa pinkas, které se používalo pro označení „mužského pohlavního orgánu“. Příjmení Pinkas ale můžete vyložit i zcela jinak. Dobrava Moldanová jej považuje za odvozené z příjmení Pinka, které vzniklo buď z nářečního apelativa pinka, tj. „pěnkava“ (máte i příjmení Pinkava), nebo pochází z označení nádobky na poplatek za užívání karet či kuželek (přeneseně se tak říkalo i tomuto poplatku). U židovských rodin se jedná spíše o příjmení odvozené z rodného jména Pinchus, které znamená „požehnaný“. Podle Ruth Bondyové byla pojmenována Pinkasova synagoga pravděpodobně podle Israele Pinkase, původního majitele domu, který byl přestavěn na modlitebnu. Příjmení Pinkas je rozšířené, v současnosti jej nosí 1 090 obyvatel, z toho 160 jich žije v Praze.
Použitá literatura:
D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 2010, s. 139‒140; R. Bondyová, Rodinné dědictví, Praha 2006, s. 109–110; A. Kotík, Naše příjmení, Praha 1894, s. 52; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 62; P. Eisner, Čeština poklepem i poslechem, Praha 1948, s. 86
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
