Ondřej Neff: Vánoční večírek
Nastal čas předvánočního shonu. Patří k němu vánoční večírky. Jeden takový chystají i Lidové noviny. Dostal jsem pozvánku, potěšilo mě, že ho pořádají ve stejné prosincové datum jako vloni. Ne snad že bych si to pamatoval, ale paměť kalendáře v mobilu to zaznamenala.
Na večírky Lidovek chodím. Málo platné, píšu Poslední slovo přes dvacet let a jsem rád, že tak či onak patřím k redakci. Zároveň jsem rád, že na rozdíl od jejích členů nemusím každý den do práce. Nicméně je to radost přijít a vidět kolem sebe vlídné tváře.
Čtěte také
Moc ale na večírky nechodím, dá se říct, že vůbec. V pátek jsem udělal výjimku. Pozvalo mě mé nakladatelství, pořádalo večírek vůbec poprvé. Bylo to moc fajn, byla tam spousta kamarádů, potkal jsem se tam hned se třemi ilustrátory mých knížek, zvláště pak s Karlem Jeriem, mým aktuálním. Pobyl jsem půl druhé hodiny a navracel se tichou vinohradskou ulicí k zastávce tramvaje s pocitem příjemně stráveného večera. Nicméně, neobešel se bez dramatu.
Ještě než jsem vyrazil z domova, očima jsem přejel pozvánku v mailu. Ano, věděl jsem, kde na Vinohradech ona restaurace leží, jak jinak, vždyť se tam schází každý čtvrtek klubko české sci-fi. Vhodně volené místo. Od tramvaje jsem tedy šel takříkajíc na jistotu.
Nebyla to Březinka
Vešel jsem dovnitř a zamířil do hlavní místnosti. Stoly tam měli sražené do jednoho dlouhého, kolem společnost. Jak jsem vešel, otočili ke mně tváře. Pink, pink, pink, skákal jsem od jedné k druhé, hledal aspoň Karla a mého nakladatele Tomáše Němce. Nebyli tam, samí cizí lidé a jejich oči na mne syčely: jdi pryč. Tohle je náš vánoční večírek.
Čtěte také
Hned se mi ulevilo. No ovšem, vlezl jsem do hlavní místnosti, a scifisti se scházejí v salónku, od výčepu vpravo a u záchoda dveře vlevo. Výjev se v něm opakoval. Dlouhý stůl, příjemní lidé obého pohlaví, příjemní na sebe vzájemně, ke mně měli pohled zombie přichystané ke skoku. Jdi pryč, tohle je náš vánoční večírek. Ani jeden nebyl Jerie nebo Tomáš Němec.
Je vám už jasné, co v tu chvíli bylo jasné už mně: byl jsem v jiné restauraci. Tasil jsem mobil, otevřel poštu, našel pozvánku. Vždyť to tam bylo napsané, Vinohrady, Březinka… Nebyla to Březinka. Byla to Zvonařka.
Bůh byl ke mně milosrdný a ani mě nepotrestal, jen jsem musel jít o 600 metrů o pár ulic dál, v jednom směru. Došel, vstoupil jsem, tam stůl sražený do jednoho, kolem lidé, otočili ke mně tváře. Veselé, vlídné, už tam všichni byli a dohromady jsme měli radost, že se vidíme.
Jen jedno mi kalilo začátek vánočního večírku. Nesmí se to dozvědět, jinak by si mysleli, že jsem úplné pako. Proto jsem to vydržel a nikomu o tom neřekl. Až teď.
Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
