Ondřej Neff: Právo na hotovost a brejle

Kdo není on-line nebo in-line nebo krátce in, musí si připadat jako v blázinci. Premiér nám jezdí nakupovat nutellu do Německa a diví se, že ji tam mají lepší než u nás a předseda hlavní opoziční strany spílá vládě, že jsou potraviny drahé a přitom mu patří půlka zemědělství a potravinářského průmyslu a kdo je on-line tak ví, že si loni zdvojnásobil zisk nebo tak něco. Takže jak v blázinci. Ale zase ne úplně, on by si mohl někdo vzpomenout, že musíme být on-line, takže by bylo dobré, aby se ústava upravila.

Čtěte také

Ondřej Neff: Pocta kurátorům

Na ústavu jsem si takto vzpomněl tuhle odpoledne, když jsem šel u nás na vsi do krámku si koupit mlíko, dvě housky a sejra k večeři. Je to ten menší z našich dvou obchodů, má ho v nájmu čiperná vietnamská paní první generace. Komunikuju s ní jazykem, o němž si ona myslí, že je čeština a já, že je to vietnamština. Pochopil jsem, že jí nefunguje čtečka na karty.

„Kakraholte,“ pravím vietnamsky, „nemám peníze.“

Ona ale zašvitořila, že to je ou kej, slovo stejně vietnamské jako české, a nastrčila mi před nos svůj mobil s otevřenou vstupní obrazovkou internetového bankovnictví.

Kolo bez elektrické asistence

Čtěte také

Ondřej Neff: Více světla

Z toho jsem pochopil, že mám to mlíko, dvě housky a sejra zaplatit bankovním převodem.

„Jdu do toho,“ zaradoval jsem se. Ve svém věku mám vždycky důvod k radosti, když je něco poprvé, a bankovním převodem jsem dvě housky ještě fakt neplatil. No jo, zarazil jsem se. Nemám brejle. A to byl ten moment, kdy jsem si vzpomněl na ústavu a na naše zákonodárce a napadlo mě, že by měli zakotvit do ústavy právo nemít brejle, až se jim to povede s tou hotovostí a on-linem.

Zahájili jsme hybridní platební proces. Banku jsem si otevřel takříkajíc na ksicht a po hmatu našel položku NOVÁ PLATBA.

Ondřej Neff|foto:Naděžda Hávová

Formulář jsem pak nastrčil té dobré ženě k jejím vidoucím bezbrýlným očím a ona hbitě vyťukala číslo konta a kód banky a sumu za dvě housky a příslušenství, načež mi přístroj vrátila a já, opět po hmatu, za pomoci obličejové identifikace, platbu schválil a pak už to svištělo on-line a paní krámská byla spokojena a já též spokojen mohl nasednout na své kolo a odjíždět k domovu, kde povečeřím.

Moje kolo je elektrokolo. Právo na šlapání kola bez elektrické asistence taky jednou do ústavy přijde, až tam bude napsaná ta hotovost, ne on-line a brejle. Musí ale chvilku počkat.

Autor je vydavatel internetového deníku Neviditelný pes