Oldřich Kaiser

Oldřich Kaiser (16.5.1955) - pro většinu diváků populární komik, bavič, vedle Jiřího Lábuse druhá polovina úspěšné autorsko - herecké dvojice, spoluator nekonečné rozhlasové série přiběhů rodiny Tlučhořových. Taková by asi byla skromná vizitka Oldřicha Kaisera, jak by ji napsal nejeden z televizních diváků nebo rozhlasových posluchačů. Svůj pomyslný divadelní deník otevírá Oldřich Kaiser poprvé už na konci sedmdesátých let v pražském Divadle na Vinohradech. Z dnešního pohledu diváků, kteří znají Oldřicha Kaisera především jako mistra televizní zábavy, může být snad až neuvěřitelné, že v Divadle Na Vinohradech hrál mladý Oldřich Kaiser např. i Romea v klasické Shakespearově tragédii a že to bylo už jeho druhé setkání se Shakespearem - tím prvním byla ještě na divadelní fakultě AMU postava Puka ve Snu noci Svatojánské.

V rozhovoru se Zuzanou Maléřovou na sebe Oldřich Kaiser prozradil citlivou lékařskou diagnozu: půl mozku génia, půl mozku šílence. Možná to vysvětluje, proč tedy na jedné straně Shakespeare,(v ND byl Kaiserovou velkou rolí Jago v Othellovi) a proč na straně druhé právě Tlučhořovi, kteří tentokrát v naší krátké ukázce diskutují nad zkázou Titaniku...

V lednu letošního roku se Oldřich Kaiser vrátil na jeviště Divadla bez zábradlí v hlavní roli v inscenaci Gogolových Hráčů. Jeho role Ichareva byla šancí kterou naplno využil. Ostatně nemohl ani jinak, protože je hercem, který by bez divadla nedokázal být, i když od něj paradoxně utíká i ve chvíli, kdy je mu nejbližší. Vědět alespoň na chvíli co člověk chce, co hledá, bez ohledu na výsledek. Dělat to s chutí a cítit, že ti to něco přináší, máš toho plný byt a nemáš kde bydlet. Taková je herecká a životní touha Oldřicha Kaisera a jenom ten, kdo podobný pocit někdy prožil a poznal na vlastní kůži, jenom ten skutečně ví, jak je člověk v takovém hledání zoufale sám. I proto neznám dnes nikoho, kdo by si troufal odhadnout, čím nás herectví Oldřicha Kaisera ještě překvapí. Protože - není to jen otázka nabízených rolí a hereckých příležitostí. Rozhodujícím jsou v tomto případě nevyzpytatelná a tajuplná zákoutíherecké duše. A cesta k jejich pochopení může být dlouhá a zdánlivě nekonečná. (Kouzelník asi nepřijde...) Ale je to možná i jediná cesta k poznání toho, proč Oldřich Kaiser nesporně velká osobnost českého divadla tak často spaluje sám sebe a jenom někdy, občas, dává pozorným divákům zahlédnout všechny odstíny v barvách svého talentu.