Novinářka Šafaříková: Ne všichni v Evropě jsou vstřícní k přijímání jinakosti. Migrační pakt je maximum možného

I přesto, že jsou mnohem klíčovější témata v kontextu voleb do Evropského parlamentu, Českem otřásá téma migrace. Důvody jsou nasnadě. „I když je to celé vymknuté z racionálního tunelu, na tomto tématu se velmi dobře honí politické body. Je to rámováno řečmi o tom, jak nás politici ochrání před nebezpečím a jinakostí. A toto nebezpečí v očích opozice představuje souhlas české vlády s migračním paktem,“ vysvětluje v pořadu Jak to vidí... novinářka Kateřina Šafaříková.

Čtěte také

iROZHLAS

‚Rovnováha mezi solidaritou a odpovědností.‘ Evropský parlament schválil migrační reformu

Součástí migračního azylového paktu EU by přitom měla být úleva pro země, jako je Česko, které už hostí velký počet uprchlíků z Ukrajiny. Problém podle Šafaříkové ale je, že se o tom hovoří jako o výjimce.

„Migrační pakt je ve skutečnosti soubor právních předpisů, který říká, že země, které už na svém území mají velký počet lidí s dočasnou právní ochranou, budou mít možnost v případě migrační krize odečíst tyto náklady z celkové zodpovědnosti.“

Fyzicky v Evropě, mentálně ve vlasti původu

O tom, jak citlivé téma migrace je, svědčí i to, že se politici na podobě migračního paktu shodli až nyní, téměř deset let od velké migrační krize. „Je to nesmírně komplikované téma, protože je to jednak soubor velmi důležitých a náročných kroků v praxi, jednak to s sebou nese velké emoce. Ne všichni v Evropě jsou vstřícní a otevření k přijímání jinakosti. V řadě zemí, které byly koloniálními mocnostmi, typicky Francie, Holandsko, Belgie, dochází k problémům, které způsobují přistěhovalecké komunity. Jejich cílem samozřejmě není aktivně škodit, jiná kultura a jiné vnímání věcí však s sebou přinášejí tenze.“

Země, kde je velký počet lidí s dočasnou právní ochranou, budou mít možnost odečíst tyto náklady z celkové zodpovědnosti

Podle Šafaříkové je tedy nutné si i přiznat, že existují lokálně místa, kde nebyla migrace zvládnuta. „Jde o města, kde žijí většinově lidé ze třetích nebo mimoevropských zemí, z jiných náboženských komunit, kteří jsou sice fyzicky v Evropě, ale mentálně neopustili svoji původní vlast. A to způsobuje problémy s naším evropským způsobem života, s chápáním práv žen a dětí, s chápáním péče o veřejný prostor a tak podobně.“

Maximum možného

Vedle složitosti a emociálnosti tu hraje roli ještě jeden fakt. Zvládání migrace nespočívá pouze v práci na našem evropském kontinentu, ale vyžaduje i obrovskou práci a citlivost se státy, které jsou součástí zahraničních politik mnoha jiných zemí.

Čtěte také

Velvyslanec Vyčítal: Tunisko se bez zahraniční pomoci neobejde. Stříbrný podnos od EU ale není zadarmo

„Otázka tedy je, jakým způsobem budeme s třetími zeměmi komunikovat. Pakliže se chceme kamarádit třeba s Tuniskem, musíme si uvědomit, že je to země, která má s naprostou většinou afrických a asijských zemí bezvízový styk. Jste-li tedy například člověk, který se nenarodil pod úplně šťastnou hvězdou někde v Bangladéši, tak se ale velmi snadno můžete dostat do Tuniska a z Tuniska do Evropy.“

V kontextu řečeného je tak podle Šafaříkové jasné, proč práce na migračním paktu trvala tak dlouho. „A o to víc je pak i srozumitelnější tvrzení odborníků, kteří říkají, že migrační pakt není samospasitelný, ale že je to racionální maximum, čeho jsme mohli momentálně dosáhnout,“ dodává novinářka.