Pavel Kosatík: Kdyby někdo za komunismu odstranil Husáka a Jakeše, měl bych radost. Do náruče bombardérům bych se ale nehnal

Jaká válka se teď v Íránu vede, nevědí podle spisovatele Pavla Kosatíka možná ani sami její organizátoři. „Nedovedu si představit, jak se Íránci teď cítí. Kdyby ale někdo za komunismu odstranil Husáka a Jakeše, nepochybně bych měl radost. Jestli bych se ale hned chtěl vrhnout do náruče těm, kteří poslali bombardéry, tím si vůbec nejsem jist,“ zamýšlí se publicista v pořadu Jak to vidí...

Upozorňuje, že íránská společnost je etnicky a politicky velmi strukturovaná, a radost z vývoje proto rozhodně není všeobecná. „Samozřejmě jsou lidé, kteří jsou šťastní, že byl diktátor zabit. Potlačování demonstrací v minulých měsících bylo kruté. Problém těchto zásahů ale je, že blesková válka se díky technologické převaze většinou podaří. Pak se ale ukáže, že plán B neexistuje.“

Válka jako počítačová simulace

Kosatík si v této souvislosti vybavuje první válku v Perském zálivu na začátku 90. let. Tehdy podle něj svět poprvé sledoval v televizi „chirurgicky přesné“ zásahy raket a bomb. „Nejdřív jsme viděli boudu s motorkou, pak záblesk a za chvíli už jen trosky. Nikdy nebyla vidět krev ani brečící ženy a děti,“ popisuje.

Čtěte také

Analytik Břetislav Tureček: Írán není jen režim ajatolláhů. Stále větší moc mají generálové

Právě tahle zdánlivá čistota mohla vést k domněnce, že válku lze vést téměř bez následků. „Takhle ale válka nevypadá. Válka je odporná věc. A pokud se z ní má společnost poučit, měla by znát její skutečnou podobu. Smrt musí být hnusná, aby lidem došlo, o co jde.“

Nebezpečí podle Kosatíka navíc spočívá v tom, že dnes přestávají platit jakékoli principy. „Rozhodnutí o válce dnes drží v rukou velmi malý počet lidí. V minulosti bylo zvykem alespoň formálně vzbudit dojem, že toho, kdo chtěl útočit, zajímá názor buď Severoatlantické aliance nebo Rady bezpečnosti OSN. Dnes je to Divoký západ v celosvětovém měřítku.“

Oko za oko?

Podle Kosatíka lze pochopit, že část veřejnosti může vojenský zásah proti brutálnímu režimu vnímat za oprávněný. Přístup oko za oko ale nese velké riziko. „Pokud se porušování mezinárodního práva bude omlouvat dobrým úmyslem, otevíráme tím cestu hrubé síle, která může získat ještě větší sebevědomí.“

Podobných amerických výpadů přibývá. Po zásahu ve Venezuele přišel tlak i na další země regionu. „Ekvádor i Kuba se teď třesou strachy. Mnohé režimy jsou skutečně problematické. Bojím se ale toho, aby se mocnosti nezačaly utvrzovat v přesvědčení, že si mohou dovolit cokoli. Pak by je totiž mohlo napadnout zasáhnout i jinde – třeba v Grónsku nebo někde blíž k nám,“ uzavírá Kosatík.