Noc se změnila v den
Bylo úterý večer. Počasí jako stvořené k astronomickému pozorování. Tisíce lidí tehdy čirá noc nezahnala do postelí. Nechtěně se tak stali svědky spektakulárního divadla, které od té doby nemělo obdoby.
Svědkové
Setmělo se. Mladá studentka gymnázia na terase rodinného domku v Sánech rozložila hvězdářskou mapu, stopky a připravila dalekohled. Zatímco mnozí její spolužáci už tou dobou spali, s očima přilepenýma k obloze se ponořila do svého trpělivost vyžadujícího koníčku, jako už mnohokrát předtím. „Chtěla jsem asi pozorovat zákryty hvězd,“ vzpomíná dnes Lucie Mariančíková a její slova jen dokládají, že to, co té noci spatřila, zcela zastínilo původní cíl jejího bdění.
V tu samou chvíli, pouhých 61 km od Lucie, tiskl oko k dalekohledu Štefánikovy hvězdárny v Praze na Petříně Antonín Dědoch. „Pozoroval jsem proměnné hvězdy, tedy objekty, které v průběhu času mění svoji jasnost. Většinou jsou to slaboučké objekty, proto je třeba co největší tmy,“ vypravuje muž, aby zdůraznil, proč ho vzápětí vyvedlo z míry, že celé pozorované pole v objektivu zalilo silné světlo. „Najednou jsem nic neviděl, takže jsem zanadával, že snad někde hoří, nebo co.“
V naprosto stejný okamžik byla Lucie Mariančíková skloněna nad hvězdářským atlasem. Také ji překvapilo veliké světlo, které změnilo noc v den. „Myslela jsem si, že se rozsvítily lampy, které tehdy v Sánech na noc zhasínaly.“ Mariančíková i Dědoch okamžitě všeho nechali a podívali se nad sebe. Spatřili krásný, zářící bolid, jehož jasnost později astronomové odhadli na tisíc Měsíců v úplňku. Viděli, jak letí po obloze, na chvíli se ještě zjasnil a po necelých šesti sekundách pohasl. Bylo krátce po jedné hodině ranní.
Záře tisícovky Měsíců
Záře byla tak silná, že ji někteří svědkové zaznamenali i přes zatažené závěsy uvnitř budov. Jev trval tak krátce, že vidět jeho původce mohli jen ti, kdo byli na příhodném místě jako např. Jaroslav Zajíc z Jablonce nad Nisou. Byl právě na balkóně a později vědcům popsal i zvláštní svistot, který těleso během letu vydávalo. Jiní svědkové hovořili o dunění, které přišlo několik chvil po průletu bolidu a připomínalo vzdálenou dělostřeleckou kanonádu s ozvěnou.
Tyto vzpomínky se nápadně podobají slovům jistého Václava Kovaříka: „Oknem do místnosti vniklo oslnivé světlo a za ním následoval hromový rachot.“ Jenomže zatímco pan Kovařík popsal světově proslulý pád bolidu Příbram z roku 1959, výše zmíněné záznamy jsou o 32 let mladší, z 8. května 1991. V tu noc ještě nikdo ze svědků netušil, jak významnou událost právě viděl.
Astronomické manévry
Ráno se v Astronomickém ústavu Akademie věd v Ondřejově rozdrnčely telefony. „Co to bylo? Jak si to vysvětlujete?“ Svědkové jevu zahrnuli vědce krom otázek také detaily svého pozorování. "Byly jich stovky, možná i tisíce,“ vzpomíná astronom Pavel Spurný, který tehdy pracoval v oddělení meziplanetární hmoty se Zdeňkem Ceplechou, jenž v roce 1959 jako první na světě vypočítal z dráhy bolidu v atmosféře oblast, kde je třeba hledat meteority. Od té doby se mnoho změnilo. Bolidová síť, která hleděla každou jasnou noc na oblohu, dostala nové objektivy. Dráhu tělesa bylo možno na celooblohových snímcích určit s přesností deseti metrů. Česká věda byla na špičce světového výzkumu bolidů a meteorů a právě byla konfrontována s událostí, která mohla výzkumy posunout o podstatný kus kupředu.
Stalo se totiž to, co se za celou historii sledování průletu kosmického materiálu atmosférou nestalo. Bolid se dostal do zorného pole šesti spektrálních kamer s dlouhým ohniskem (360 mm), které v Ondřejově spustili v roce 1959 až několik týdnů po průletu bolidu Příbram. A bolid Benešov v roce 1991 proletěl tak šťastně, že po sobě na mřížce detektoru zanechal spektrální čáry - vydávané prvky, které na povrchu tělesa hořely. Z těch je možno si udělat představu, jaké materiály tvořily mateřské těleso bolidu. Takové spektrální čáry se sice už dříve podařilo získat u meteorů zaznamenaných při průletu jak u nás, tak třeba i nad Kanadou či tehdejším Sovětským svazem, nikdy se ale nepodařilo najít meteority, které by měření spektra srovnaly se skutečným složením horniny vesmírného poutníka. Češi teď měli jedinečnou šanci připsat si další světový primát. K tomu ale potřebovali najít alespoň jeden meteorit z hmoty asi několika kilogramů, která podle výpočtů dopadla až na Zemi.
Víkend plný výpočtů
Výpočetní technika v roce 1991, to byl sálový počítač a celý štáb techniků, kteří ho obsluhovali. Data se počítači zadávala v podobě papírových kartiček s vysekanými dírkami, takzvanými děrnými štítky. Počítalo se celý víkend. Vždy, když počítač sdělil výsledek, změnili vědci parametry, vyděrovali další štítky a odnesli je směně na sále. Byla to úmorná práce, během níž se postupně snižovaly odhady hmotnosti meteoritů, které už několik dnů ležely na poli a čekaly na nálezce. Jenomže kde?
V pondělí 13. května, pět dní po pádu bolidu, byla vypočtena poloha cílové oblasti. Do auta, které k místu mířilo, nasedl i Pavel Spurný. Vybavuje si, s jakou euforií se vydávali na cestu. „My jsme si prostě jeli vyzvednout ten sametově černý kámen.“
K cíli!
Vybaveni vojenskými mapami (nic přesnějšího tehdy nebylo) přijeli k vesnici Václavice na Benešovsku, kam ukazovaly výpočty pádu největších těles, a ustrnuli. Přímo na poli, kde předpokládali centrum pádu, se ve větru vlnil bujný jetel. Od té chvíle chodili na pole den co den. Přes den do úmoru pročesávali členitou oblast a večer přepočítávali a upřesňovali. A pokaždé se vraceli se stejným výsledkem. Nenašli.
Zvětšit mapu
Po čase začal zájem o hledání upadat. Dat bylo i tak dost a tak vědci publikovali alespoň to, co měli. Ukázalo se, že těleso vstoupilo do atmosféry ve 23:03:45 světového času (1:03:45 SELČ) ve výšce 97 km nad zemským povrchem. Zpočátku letělo rychlostí 21 km/s, ale třením o atmosféru se zbrzdilo až na rychlost 2 km/s, při níž – ve výšce 16 km nad povrchem – pohaslo.
Vše nebylo řečeno
Obraz bolidu Benešov ale nepohasl ve vzpomínkách Pavla Spurného. Těleso, které se během 90. let stalo díky vědeckým článkům českých vědců nejprozkoumanějším bolidem na světě, mělo časem ukázat, že ještě něco podstatného ze svého tajemství nevydalo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
