Nikdy nezapomenu na svou první transplantaci. Pohled na prázdný hrudník byl zvláštní, říká Jan Pirk
Jak málo stačilo k tomu, aby dnešní přednosta Kardiocentra IKEMu byl námořníkem? Velmi málo. Stačilo, aby nepotkal svého kamaráda, který námořnickou školu už studoval. Náhod a šťastných okolností ale bylo víc.
Vášnivý milovník starých vozů a motorek, velký sportovec, ale hlavně kardiochirurg si dobře uvědomuje, že mu jeho profese změnila celkový pohled na svět, na okolní problémy, ale i na další nemoci.
„Když se totiž musí operovat srdce, je to opravdu vážně nemocný člověk, který je na pokraji života a smrti,“ říká Jan Pirk.
Troufá si také tvrdit, že až 80 % nemocí, se vyléčí samo. A to, ať děláte, co děláte. „Taková zlomená ruka vám taky časem sama sroste, jen třeba bude křivá. Ale sroste.“
První transplantace
Jaké to je dívat se do otevřeného hrudníku člověka? „Víte, asi nejvíc si pamatuji na svou první transplantaci. Ne kvůli vlastní operaci, kterých jsem předtím dělal tisíce. Ale ten pohled do prázdného hrudníku, kde chybí srdíčko. To bylo hodně zvláštní.“
Předpověď počasí? To jediné snad chybí
Jan Pirk je navíc známou osobností. Manželka mu prý říká, že jediné, co nedělá, je předpovídání počasí. „Přišlo to ale samo. Já to nevyhledával. Ale řídím se příslovím ´Žádnou práci nevyhledávej, taky ale neodmítej!´“
Jsme xenofobní národ? Ani náhodou
Přednostu mrzí, že si demokracii často pleteme s anarchií a pokud má někdo jiný názor, tak je ihned nepřítel. V tisku tak můžete najít jeho názory třeba na uprchlickou krizi.
Kardiochirurg se musí vyznačovat bystrou hlavou, šikovnou rukou, ale navíc i rychlostí. To všechno je pro tuto práci opravdu nezbytné. Musíme se velmi rychle a taky správně rozhodovat. Na vše máme ale omezený čas. I velké opravy srdce musí být hotovy do dvou hodin.
„Češi jsou v zahraničí často označováni za xenofobní národ. To ale není pravda. My ale na rozdíl od dalších západních zemí máme historickou zkušenost. Máme preventivní opatrnost a jen vztyčujeme ukazováček. Další země totiž svou demokracii budovali nepřetržitě, my opakovaně zažili velké zvraty,“ říká lékař.
Málem námořníkem
O Janu Pirkovi se všeobecně ví, že byl málem námořníkem. Co změnilo jeho plány? To, že jediná, mezinárodně uznávaná námořnická škola měl své sídlo v tehdy ještě sovětské Oděse.
„Já tam opravdu chtěl po maturitě studovat. Kamarád mě ale odrazoval tím, že jde o pět let tvrdé vojny. Navíc v SSSR, se špatnou stravou a dalším nepohodlím. Tak jsem se rozhodl, že to vezmu oklikou; vystuduji medicínu a budu dělat námořního doktora. No, a když jsem pak k medicíně přičuchnul, tak jsem zjistil, jak je to nádherný obor,“ dodává.
Moře mu ale zůstalo v srdci dodnes. Dokonce s partou postavili dvě námořní jachty. Více si ale poslechněte v iRadiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.