Nikdy ho nezakázali. Ale taky nikdy nenapsal něco, za co by se musel stydět. Příběhy slavných: František Nepil

Podle své tety z Vokovic měl novorozený František Nepil (10. února 1929 – 8. září 1995) obrovské a veselé oči. Laskavý pohled na svět mu vydržel celý život, a právě proto ho měli lidé tak rádi. A to nejen čtenáři jeho knih nebo rozhlasoví posluchači.

Kdybych se nenarodil právě tady

Jméno František dostal po svém strýci, který se nevrátil z 1. světové války a povahu po matce, vnímavé a citlivé ženě. Jejich rod pocházel z vesnice Hýskov nedaleko Berouna. Rodný kraj byl jeho celoživotní inspirací. „Kdybych se nenarodil právě tady, nejspíš bych neměl o čem psát,“ řekl kdysi sám Nepil.

Miloval les a jeho ticho, proto se jako malý toužil stát hajným. Taky ale řezníkem a sedlákem, protože měl slabost pro buřty a škvarkové placky. Odpor k matematice (a číslům vůbec) nebo tělocviku coby malý a mírně obtloustlý žák, doháněl výbornými známkami z češtiny, čtení a literatury.

Mezi pražskými suverény

V osmi letech přešel „chlapec z vesnice“ do pražské školy. „Mezi pražskými suverény jsem se nikdy nedostal ke slovu. Tak jsem začal psát.“ Láska k lesu se přetavila do nástupu ke skautům. Získal si tam přezdívku Budulínek.

Po podpisu Mnichovské dohody prý prvně v životě viděl otce plakat. Jako 16letý se pak sám na konci války účastnil Pražského povstání. „Dělal jsem tam takovou spojku a holku pro všechno. Barikádníci byli vlastně chudáci, protože spíš než bych jim pomáhal, měli strach o mé bezpečí.“

Reklama i texty pro Wericha a Horníčka

Po válce s psaním začínal jako propagační referent. Tvořil reklamní texty socialistické agentury Merkur. Kvůli jedné povedené reklamě se taky seznámil s Janem Werichem a Miroslavem Horníčkem. Nepilův humor se jim zalíbil natolik, že pro ně pak psal řadu let.

Povolání spisovatel měl v občance od 70. let. Psal i pro děti: ať už scénky pro divadlo Spejbla a Hurvínka nebo 14 pohádkových knížek. V jeho hlavě vznikla postava makového mužíčka, polní žínky Evelínky, příběhy Naschválníčků. Později se v rozhlase stal dramaturgem vysílání pro děti a mládež.

Každý z nás je utkán z mnoha lidí. Nejdůležitější je asi jeho dětství a mládí, kdy je člověk asi nejvnímavější. Rozhodující je si pak uchovat tuto vnímavost a neokorat z toho, co pak prožije. Udržet si klukovský pohled.
František Nepil: Co dělá člověka spisovatelem

Po okupaci odešel z rozhlasu

Po srpnu 1968 odmítl souhlasit s okupací vojsk Varšavské smlouvy a sám z rozhlasu odešel. Jako apolitický autor na volné noze ale mohl dál psát. Nikdy nepatřil k zakázaným autorům, taky režim nekritizoval. Nikdy ale ani nenapsal něco, za co by se musel stydět.

Uměl se čtenáři navázat přátelský a důvěrný vztah, navíc s humorem. Přitom ale nejen bavil, ale i dloubal pod žebra. Protože rád cestoval, psal i cestopisy. A když pak s manželkou koupili chalupu ve Strakonicích, stal se z něj kutil a psal i o tom.

O čtenáře nepřišel ani po roce 1989

S manželkou Zdenou se znali od 14 let. „Já tenkrát obdivovala, jaký měl smysl pro humor,“ řekla Zdena Nepilová v rozhovoru v roce 2010. Manželství jim vydrželo 44 let a vychovali jednu dceru|foto:Jan Profous

Po roce 1989 byl společensky doslova na roztrhání. „Někdy mi připadá, že jsou lidé podivně zmatení. Když konečně může každý všechno, začnou se na sebe utrhovat, osočovat a tahat o každou kost. Přál bych si, aby náš národ nebyl nejskvělejší, jen když je s ním zle,“ komentoval porevoluční dobu.

Odpočíval aktivně. Na chalupě. „Já nesportuju, zato pravidelně,“ říkával. V 66 letech dostal těžký infarkt, ze kterého se už nedostal. Sám tvrdil, že odchod je předčasný vždy. Že člověk za jeden život zkrátka nemůže stihnout vše, co by chtěl.