Nesměl před revolucí ani po ní. Příběhy slavných: Karel Černoch
Karel Černoch (12. 10. 1943–27. 12. 2007) chtěl být původně malířem. Jenže když dostal kytaru a zjistil, jak na ni reagují holky, bylo rozhodnuto. Poslouchával vysílání pro americké vojáky z Mnichova, a co slyšel, zkoušel hrát. Ze školy ho vyhodili, protože vítězství pracujícího lidu v roce 1948 komentoval slovy: „Kecy!“ Kvůli otci-živnostníkovi nesměl ani dál studovat, a tak montoval tramvaje. Osudová byla práce rekvizitáře na Barrandově, kde hercům a režisérům zpíval…
Byl to Jan Werich, kdo mu tehdy řekl, že by se zpíváním měl živit. Ještě před bigbítovou érou založil s kamarády z Barrandova rokenrolovou kapelu. Na vojně se pak potkal se Šimkem a Grossmanem a založili divadelní soubor s malou kapelou. Pokračovali i po vojně. Ale Černoch chtěl zpívat, Š&G hrát.
Píseň o mé zemi byla na dlouho poslední
První hit Procitnutí přišel v 60. letech se skupinou Juventus. Byli na vrcholu. Jenže v roce 68 všechno skončilo. Natočili totiž několik protestsongů (18 minut, Modlitba pro Martu, Ona se brání). Píseň o mé zemi pohřbila jeho kariéru. Stal se rozvracečem státu. Povoleno měl jen divadlo.
Po roce 1989 byl opět zaprodancem
Zákaz měl nakonec šest let. Jenže podobnou situaci zažil znovu po roce 89, kdy dostal nálepku zaprodance KSČ (protože v 80. letech vystupoval v TV). Tehdy objevil swing nebo komiku Jiřího Wimmera, se kterým spolupracoval 15 let. Našel se i v muzikálu. Na konci roku 2007 ho zastavila až rakovina.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
