Na jevišti jsem se modlila, aby mě nikdo nepoznal

Jak jste se k profesi divadelní ředitelky z profese inženýrky ekonomie dostala?

„Léta jsem pracovala v soukromé firmě, dělala jsem ekonomku a potom jsem soukromě dělala daňové poradenství a dozvěděla jsem se od kamarádky, že v divadle hledají ekonoma. To bylo v době, kdy mi dorůstaly děti, a já si říkala, že chci změnit život, tak jsem se přihlásila a podařilo se. Dělala jsem šest let ekonomického náměstka, to mě bavilo a jsem hrozně ráda, že tahle náhoda se přihodila a já jsem v divadle.“

Do Klicperova divadla jste chodila předtím jako divačka?

„Chodila a dokonce jsem tam jednou hrála, protože moje velká záliba byl tanec. A jednou naši skupinu oslovili, jestli si nechceme zahrát v divadle, takže jsme hráli hru Válka vypukne po přestávce a dělali jsme tam balet a bylo to docela hrozné. Navlékli nám trikoty, co u nich byla vytahaná kolena a já se před každým představením modlila, aby mě v tom nikdo nepoznal.“

V jednom rozhovoru jste si posteskla, že od té doby, co jste ředitelkou a ekonomickou náměstkyní zároveň, trávíte v divadle víc než 12 hodin denně. A když si potřebujete od divadla odpočinout, co děláte?

„Nejradši jsem doma a odpočívám často i domácími pracemi, ráda chodím do přírody. Když se to podaří, tak jedeme na výlet do přírody a tam odpočívám v lese a horách.“

Ve funkci ředitelky jste čtyři roky. Co pro vás bylo v samotných začátcích nejtěžší?

„Nejtěžší to bylo s lidmi, byly tam takové třenice, o kterých nechci mluvit a událo se i to, že někteří odešli a pak onemocněl umělecký šéf David Drábek a já tam zůstala na všechno sama. V té době mi pomohla současná umělecká šéfová Jana Slouková a spolu jsme tam byly jen dvě na celé divadlo. A dodnes máme pana Svobodu, který dělá v divadle čtyřicet nebo i více let, to byl náš poradce v technických věcech. Nejdůležitější bylo vybudovat si tým spolehlivých a schopných lidí. To se mi myslím dost podařilo.“

Klicperovu divadlu je 133 let, profesionální soubor má od poválečných let od roku 1949 a největší úspěchy slavilo divadlo po roce 1989 a dokonce čtyřikrát získalo ocenění Divadlo roku České republiky. Když se ohlídnete za tou historií, čeho si ceníte?

„Určitě je to stálá přítomnost v Hradci Králové, že Hradec má svoje divadlo, i když v komunistických letech to bylo Divadlo Vítězného února a v té době to strašně upadlo. Když ho přebíral Ladislav Zeman, tak bylo v troskách. Je skvělé, že město vnímá divadlo jako svoje a hodně ho podporuje. To se týká dotací, jak město reaguje na potřeby divadla.“

Divadlo i druhá scéna Beseda jsou bezbariérové, myslíte třeba i na sluchově postižené diváky?

„Ano, máme pro sluchově postižené indukční smyčku a špatně slyšící mohou nerušeně sledovat představení.“

Premiéru v květnu bude mít francouzská fraška, detektivka z poloviny 19. století, Klášterní ulice. Tu adaptoval a režíroval David Drábek. A motto je „Už nikdy v životě nebudu zabíjet uhlířky! Člověk se u toho strašně ušpiní!“

„Kdo Davida Drábka zná, ten ví, že nezůstane kámen na kameni a jeho představení se velmi málo podobají původnímu zadání. Vždycky je to velké překvapení, protože většinou až na scéně s herci tvoří představení a myslím, že tato věta tam ani nezazní.“

Nedávno jsem měla v Záletech herce Miloně Čepelku a jeho syn Josef hraje u vás v divadle tuším od sezóny 1993/1994 a je vystudovaným hercem.

„Ano, my mu říkáme Bohoušek a je velice šikovný. Hlavně je to skvělý člověk, kterého mají všichni moc rádi.“

A byl tu taky Petr Kotvald a říkal, že k vám do divadla si chodí zahrát sám sebe.

„Petr Kotvald u nás hraje v představení Koule a na konci vystoupí a hraje sám sebe. Diváci, kteří to nevědí, jsou vždycky překvapení, že je to on. Myslí si, že je to převlečený herec.“

Když se někdy usadíte do hlediště, odpočinete si a vypnete?

„Určitě, některá představení jsem viděla několikrát a vždycky jdu ráda. Je jiné, když jdete na premiéru, kdy jsou herci nervózní, nebo když jdete za rok, to je úplně o něčem jiném. Vždycky mě to potěší a dívám se na reakce diváků.“

Minule tu byl ředitel Východočeského divadla Pardubice Petr Dohnal a tady je jeho otázka pro vás: „Rád bych se zeptal, jestli by nestálo za to udělat společný projekt a jestli by o něm nepřemýšlela.“

„Vůbec se tomu nebráním a určitě se o tom s panem ředitelem ráda pobavím.  Já s panem ředitelem Dohnalem mám velmi dobré zkušenosti, protože v začátcích mi pomohl a zodpověděl otázky týkající se provozu divadla a věcí, které pro mě byly důležité. Ráda bych mu poděkovala, hodně mi pomohl a stále pomáhá.“