Mýtus Charta. Dokument o občanské iniciativě z roku 1977

Charta 77 (ilustrační foto)
Charta 77 (ilustrační foto)

Dlouhotrvající protest, založený na jednoduché výzvě státu, aby dodržoval, k čemu se sám zavázal. Jaký je 40 let od vzniku odkaz Charty 77? A jak doopravdy společenství fungovalo v době svého vzniku i zániku?

Samotné ustanovování dokumentu se neslo v duchu dialogu. Účastníci se mezi s sebou přeli, jestli má být výstupem "pouze" výzva státu, aby plnil závazky nebo jestli by se českoslovenští disidenti měli vydat cestou polského KORu - Výboru ochrany dělníků a fungovat v malé politické skupince, maximálně třeba dvaceti lidí. Ozývaly se i hlasy, že by se Charta měla věnovat "drobné masarykovské práci" nebo zaujímat více politická stanoviska.

Nakonec se však konsenzus ustanovil na dnes známém principu Dokumentů Charty a střídající se trojici mluvčí. Ti měli zaručovat rovnost zastoupení a pluralitu názorů tří hlavních názorových proudů uvnitř společenství. Už první trojice ale čelila dramatickým výzvám - uvěznení Václava Havla a především smrti Jana Patočky. Napětí kolem prvních měsíců existence Charty 77, vystupňované také silnou reakcí státní moci a to, že tlak chartisté ustáli, bylo pro další působení Charty klíčové.

Počátky

Říká se, že tak radikální odezvu a vlnu represí signatáři Charty 77 ani nečekali. Pro některé byl dokument v době svého vzniku "jen" dalším protestem proti režim. Například historik Jan Tesař vyznění dokumentu už tehdy shledávala za mírné až "nijaké". Autor klíčové knihy Mnichovská dohoda, prvo-signatář Charty a letitý politický vězeň dodnes lituje, že se Chartě nepodařilo více akcentovat sociální problematiku.

Václav Havel

Sám Jan Tesař Chartu podepsal krátce po návratu z vězení - mnozí další signatáři právě jeho gesto ve svých vzpomínkách označují za morální vzpruhu. Tesař byl vězněn v Ostravě, mezi léty 1971 - 1976 a díky polské literatuře, kterou měl k dispozici, získal ve vězení přehled o tom, jak KOR funguje. Byl to právě on, kdo byl zastáncem minimalistické varianty a ne širokého pléna a doufal, že něco takového v Českolovensku vznikne. Nakonec však Jan Tesař však po roce 1980 kvůli nepravdivému nařčení z prozrazení jedné akce skončil v izolaci, emigroval do Francie a dodnes se pohybuje mimo oficiální struktury a s bývalými kolegy nekomunikuje.

I jeho případ ukazuje, že ne všechno fungovalo v Chartě 77 hladce. Přesto se skupina rozrůstala a dařilo se držet charakter dlouhotrvajícího protestu. A to bylo podle mnohých klíčové. Oficiálně svou činnost Charta 77 ukončila v roce 1992. Téměř tři roky po listopadu 89.

A konce

"Faktický zánik Charty přišel ale už v roce 89, když Václav Havel odmítl setkání se Zdeňkem Mlynářem", říká historička umění Milena Bartlová, Mlynářova dcera. Ačkoliv Mlynář opustil Československo hned v průběhu roku 1977, protože se bál, že by nedokázal čelit represím a tlaku ze strany StB a KSČ, patřil v počátcích k výrazným tvářím disidentského hnutí.

Že fungování Charty 77 po Sametové revoluci bylo spíš jen zbožným přáním některých ze signatářů, než dobře fungující politickou silou, potvrzuje například i Petra Uhl a Jan Ruml.

Charta 77

S blížícím se pádem komunistického režimu se začínaly projevovat názorové diskrepance jednotlivých chartistů a chartistek, ve chvíli, kdy se někteří zástupci Charty stali reálnými aktéry politicého dění, začly se do fungování společenství promítat i motivace a očekávání jejích hlavních představitelů.

Étos nepolitické politiky, proslavený Václavem Havlem, byl vedle lidkoprávního diskurzu tím hlavním, co se z Charty zachovalo. Přitom politickou obratnost a nutnost zapojit se do polistopadových vyjednávání s režimem, téměř nikdo nerozporuje. Listopadem roku 1989 se z některých disidentů stali regulérní politici. Václava Havla nevyjímaje.

Ve stínu antikomunistického narativu

Že "chartisté" bojovali proti komunistům byl narativ, ve kterém vyrostla celá naše generace. Něco takového ale fakticky ani nebylo možné - třeba už jen proto, že téměř polovina všech prvních signatářů byla bývalými členy Komunistické strany, reformními komunisty a Charta samotná disponovala silným levicovým hlasem. Na něj se ale často zapomíná. I proto, že levice jako myšlenkový proud ihned po roce 89 oslabila ana nějakou dobu skončila vlastně v defenzivě. A to navzdory tomu, že její jednotliví aktéři zaživaly relativní kariérní úspěchy.

Jak spolu vycházely jednotlivé proudy během let 77-89? A proč Chartu nepodepsali bývalí političtí vězni z padesátých let? Proč se z příběhu o spolupráci ideologii navzdory stal příběh o zlých komunistech a hodných chartistech?

A co vlastně znamená problematický termín "hrdinství"? To jsme se s Martinem Kohoutem vydali hledat v rozhovorech a vzpomínkách bývalých chartistů Petra Uhla, Jana Tesaře, Jana Rumla, Anny Šabatové a Mileny Barlové, která sice Chartu 77 nikdy nepodepsala (kvuli svému otci), ale život v disentu prožila odposlouchávaná a sledovaná.