„My byli první produktovej nápad,“ vzpomíná Petr Kotvald na začátky s Hložkem
S Hložkem jsme se setkali až na natáčení v ČT. Byl to Silvestr 1980. Nikdo mi před tím nedal ani text, ani nahrávku, a tak jsem se Hložka v šatně ptal: „Co budeme zpívat?“
František Ringo Čech: Z jaký seš, Péťo, rodiny?
Petr Kotvald: Ahoj všichni. Já doufám, že trošku inteligentní mí rodiče byli. Ale popravdě máma byla úřednice, otec voják z povolání. To už mluví samo za sebe. Otec byl podplukovník. Já ho popravdě nikdy jako vojáka-furťáka nevnímal, protože se tak doma nechoval. U nás byla generálem máma. A to si myslím, že se taky mýmu otci velice líbilo. Doma nemusel velet, nemusel nic zařizovat a řídit.
Doma odpočíval. Co si tak maminka pouštěla v rádiu?
Víš co? Když se tvůj pořad jmenuje Hvězdy vinylu, tak jsem si vzpomněl, jaký desky u nás doma byly. Pamatuju si, že to byla Judita Čeřovská a Walda Matuška. Ale je to už let…
Kdy se u tebe začalo projevovat, že by jsi se cpal na jeviště, které znamená svět? Hrál jsi třeba na housle, klavír, harmoniku, klarinet?
Moje babička tvrdila, že jsem dřív zpíval, než mluvil. Asi tak komentovala, že já jsem odjakživa navenek ukazoval zpěvem, když jsem měl nějakej splín nebo velkou radost. A už tehdy jsem byl hvězda besídek. A když přišla paní učitelka a říkala: „Péťo, ty moc pěkně zpíváš, ale trošku si šlapeš na jazyk.“ A já jsem si fakt na ten jazyk šlapal a tak jsem se tu věc snažil odstranit a nebyla to žádná logopedie. No, a když se to povedlo, tak jsem pak mohl být hvězdou první besídky ve Staňkovicích.
Kdy jsi začal zpívat s kapelou?
To bylo někdy v 15 letech, když jsem jako kluk ze Staňkovic u Žatce začal chodit na zábavy a potkal se s místní kapelou Scarabeus. Měli vlastní repertoár (vlastně hodně převzatejch songů z venku) a taky poslouchali rádio z Německa a já se k nim tak nějak přifařil. Ale už od počátku jsem nebyl ten, kdo s nima tvoří repertoár. Scházeli jsme se v garáži, ale já měl takovej svůj blok písní, který mě bavily. Když jsme pak hráli třeba na zábavě, tak jsem si k nim na půlhodinku přišel zahostovat.
A kdy jsi potkal Hložka? Kdo vás dal dohromady? A co vás to napadlo dělat spolu?
My byli první „produktovej nápad“. My nebyli kluci, kteří se potkali v garáži. Já byl v roce 1979 na svý první velký pěvecký soutěži Mladá píseň Jihlava. A vyhrál jsem. Součástí soutěže byla vždy nějaká velká hvězda. Tehdy to byl Karel Vágner, který mi říkal: „Zrovna sháníme nějaký dva kluky k Hance Zagorový. Toho jednoho už máme. Nechtěl bys to s náma udělat?“ A já jak jsem byl amatér a neznalej věci, tak jsem do toho skočil.
S Hložkem jsme se setkali až na natáčení v České televizi. Byl to Silvestr 1980. Nikdo mi před tím nedal ani text, ani nahrávku písně a tak jsem se Hložka v šatně ptal: „Co budeme zpívat?“ On odpověděl: „Je to jednoduchý. Hanka vždycky něco zazpívá a my to zopakujeme.“ Opak byl pravdou... Byly to Diskohrátky a tam se otrocky neopakuje to, co ona zpívá. Natočili jsme to, ale myslím, že to muselo bejt děsný. Já se na ten playback vůbec nechytal. Nakonec se ta píseň ani na Silvestra nevysílala.
První váš hit je Holky z naší školky? Naprosto to ozářilo nebe naší populární hudby, myslím. Aspoň na půl roku.
Kdyby to byl jenom půlrok! Na tom našem začátku jsme dostali do ruky noty od Bezinek a převzali jsme od nich altový a sopránový party, které jsme pak zpívali. Ale asi po půl roce opustil Petr Rezek projekt Hanky Zagorový a na nás padlo, že jsme ze dne na den museli dělat asi půl hodinu v jejím koncertním programu.
Proč odešel Rezek?
Já to vlastně nevím. Ale říká se, že to byla taková jeho uražená ješitnost. Najednou se pozornost věnovala spíš nám než jemu. Což si ale úplně nemyslím... Já ho měl strašně rád. Chytrej kluk a bylo s ním strašně fajn, skvělej bavič. Nicméně se to prostě stalo a my tuhle možnost dostali. Protože jsme ještě neměli žádný autory, byli jsme prakticky jen sboristi.
Jakýho anglosaskýho chlapa máš rád?
Jsem úplně ujetej, to se o mně ví, neskutečně zamilovanej do George Michaela. To z jednoho prostýho důvodu: Jednou mi kamarád zavolal, že George Michael dlouho nevystupoval a že bude hrát v Lipsku. Tak jsme se sebrali, koupili si lístek a jeli za ním. A já jsem se normálně zbláznil. Když jsem přijel domů, tak jsem si našel, kde ještě hraje a jezdil jsem za ním. Viděl jsem jich asi osm. I dnes, když je to do tisíce kilometrů, tak tam jedu a je mi jedno, že to je během 14 dnů dvakrát nebo třikrát. Uchvátil mě tím, že opravdu zpívá. Je to ten typ hlasu, kterej je jímavej, kterej tě dostane na kolena.
Tam už určitě říkají: Hele, Michael, zase je tam. Vidíš? V první řadě. Je tam zase ten, co přijde s památníčkem.
Jé, kdybych tu možnost měl, tak bych určitě za ním šel… Ale taky možná, že bych si třeba zkazil iluze. Ne, takhle je pro mě on ta velká hvězda s velikým hlasem.
Já velmi oceňuju, jestliže někdo tak miluje svůj obor a tak miluje svoji profesi, že je ochoten takhle jezdit za mistrem a můžu ti říct, že to je výjimečná vlastnost. Já ji považuju za vynikající.
Děkuju, ale víš sám, člověk rokama otupuje, a když je někdo v tobě emoce schopnej tímhle způsobem probudit, tak to považuju za štěstí. Já najednou můžu i ty emoce nějak víc projevit, takže já tam i pláču.
Pláčeš, vrháš se na pódium... Zkoušel jsi jít do toho a hodit na ten svůj idol slipy? To je teď totiž moderní...
Nehodil, protože jsem je neměl s sebou...
A pak, že nemáš smysl pro humor. Péťo, na závěr řekni, co bys vzkázal novejm Kotvaldům a Hložkům? Můžu to takhle říct? I když ty mezi ně ještě patříš...
Už taky ne, ale co bych popřál? Aby ti, kteří chtěj dělat muziku, jí dělali za každou cenu a po svým. Aby se nenechali ničím zlomit. To je podstata. Když člověk dělá, co má rád, tak u toho vydrží, a to i když to není úplně zrovna ejchuchu.
A já bych dodal: Odhoďte počítače a chopte se hudebních nástrojů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
