„Musím se tady přiznat.“ Naďa Urbánková u Františka Ringo Čecha o tragickém pozadí písně Závidím
„Ty můj miláčku. Já jsem tak strašně šťastná, že tě vidím po těch desítkách let.“ Tak se přivítala Urbánková s Ringo Čechem, který stál u klíčového momentu jejího života.
František Ringo Čech: Dnes je mým hostem Naďa Urbánková, hvězda číslo jedna populární hudby. Vítám tě, Naděnko. Ty jsi jakýho původu? Úřednickýho, dělnickýho, zemědělskýho? Co vaše rodina?
Naďa Urbánková: Jsem holka z vesnice z Podkrkonoší. Narodila jsem se v Nové Pace. Nejdřív jsme tam bydleli a táta byl někde mimo. Pak jsme se přestěhovali do vesničky Borovničky. Měli jsme tam malou chaloupku, pár slepic, jednu kravku, abychom nezemřeli hlady, poněvadž jinak jsme byli velmi chudý. Táta pak ve 48. roce zemřel. Maminka pracovala jako textilní dělnice.
Naděnko, co vaši poslouchali za hudbu? Co se tenkrát hrálo v rádiu?
Já se narodila v době, kdy nebyla televize a naši si koupili rádio hodně pozdě. A pamatuju, že mě osobně zaujala Jarunka Šuláková. Jakmile spustila, tak jsem s ní zpívala. Naši ale neměli čas na poslouchání. Chodili do práce, já do školy, takže že by si pustili rádio, dali nohy na kanape, to neexistovalo.
Máme stejný mládí. A co sis zpívala jako holčička? Tu Šulákovou?
Od malička jsem hrála na housle po dědečkovi. S kamarádkou Hildou jsme obě hrály klasiku a zpívaly jsme, co pan učitel řekl.
Naděnko, co předcházelo tvýmu slavnýmu semaforskýmu období?
Chtěla jsem jít na gymnázium, to bylo ale obsazeno. A jediná škola s maturitou byla zdravotnická škola v Trutnově. Vystudovala jsem tam. Naprosto neznalá. Ale dneska jsem za to strašně vděčná. Naučila jsem se spoustu věcí a ve škole jsem začala zakládat různý kroužky. Hráli jsme na piano, chodili jsme do špitálu zpívat rodičkám a tak. To ve mně pořád bylo. Pak jsem pracovala v josefovské nemocnici. Na interně, potom na neurologii. Bydlela jsem ve vesnici vedle. Denně jsem jezdila 5 km na kole. Asi proto mám tak docela dobrý nohy. Co říkáš?
Velmi krásný, musím říct... Než jsi přišla do Semaforu. Byla nějaká příprava?
Můj příchod do Semaforu je zcela specifický. Ale to teď přeskočím. Mezitím jsem prošla pardubickým divadlem, kam jsem byla přijatá jako elévka. Poznala jsem se s Karlem Urbánkem. To byl známý herec. Byl o 8 let starší a moc jsme k sobě pasovali. Já ho moc milovala. Ale to není podstatné. Podstatnější bylo, že pak jsem dostala dopis z Barrandova, abych přišla na pohovor muzikálu Kdyby tisíc klarinetů. Tak jsem si říkala: Do Semaforu? To už pro mě bylo takový Národní divadlo... Vzala jsem si hnědou ošklivou tesilovou sukénku a tričínko a šla jsem do Semaforu. Pamatuju si to holkama narvaný divadélko, který byly načesaný, vymalovaný. A u piana seděl Jirka Šlitr.
Šla jsem úplně jak ve snách. A Jirka Šlitr s těma ďolíčkama se mě zeptal: „Tak slečno, co nám zazpíváte?“ A já na to: „Já nic, já mám tady dopis, kde je napsáno, že jdu na pohovor.“ Teď se všichni smáli. A on říká: „No, tak, dobře, ale přeci nějakou semaforskou umíte?“ A já na to, že bych možná dala dohromady první sloku od Clementine. A Jirka: „Tak Clementine, ale budeme třikrát modulovat. Víte, co to je? To není nic sprostýho.“ Já na to: „Já vím, já chodím na hodiny zpěvu.“ Tak on začal hrát a já zpívat, třikrát Byla krásná, byla mladá a tak dále.
V první řadě seděla celá suita Roháč, Svitáček, Jirka Suchý a další. A Roháč řekl: „Děkujeme pěkně a teď nám zazpívejte Clementine jako operu.“ A to byla moje parketa, já mezzosoprán, nasadila hlavový tón, první sloku. A Roháč zas: „Děkujeme pěkně, a teď nám cokoli zatancujte. Jirka začal hrát twist, ten byl tenkrát moderní, a já se v tý sukýnce vrtěla a hlavou mi šlo: Ty seš káča pitomá. Jdi pryč...“ To proto, že se všichni smáli. Brali to jako komický výstup, já ale vážně. Roháč řekl: „Děkuji pěkně, my se vám ozveme.“
Já jsem odkráčela do zákulisí, do vrátnice. A v tom přiběhl Jirka Suchý a říká: „Počkejte, slečno. Neutíkejte nám! My jsme vás vybrali!“ Já jsem na něj koukala, říkám si: „Ten člověk se zbláznil.“ On si to ale vysvětlil, jako že nechci, a tak říkal: „No, ne. Jestli nechcete angažmá v Semaforu, tak to samo...“ A v tu ránu mně to došlo, já jsem se na něj vrhla, což nečekal, takže jsem ho srazila na zem pod vrátnici a tam jsem volala: „Ano, já chci do Semaforu! Já chci!“ Tak takhle já udělala konkurz.
To je nádhernej vstup na prkna, který znamenají svět. Jaká byla tvá první nahrávka?
Když jsem dostala první angažmá do Semaforu, Jirka Suchý věděl, že by mně měl dát nějakou písničku. A až teprve po letech se přiznal, že ji prostě našel v šuplíku. Já zbožňovala všechno, co napsali, tak jsem byla pro všemi deseti. S Vobrubou v Áčku jsem tenkrát zpívala tu strašně smutnou píseň. A pak jsme dostaly s Pilarkou nazpívat Kdo to ví, odpoví (Amfora).
A Jirka Šlitr říkal: „Holky, když to dobře natočíte, tak vás pozvu do číny.“ To jsme se zaradovaly, protože čína tenkrát tady byla jediná ve Vodičkově ulici a stály se tam fronty. Ale když jsme dozpívaly, viděla jsem, jak Jirka Šlitr mizí. V tu ránu jsme s Pilarkou vyběhly za ním a křičely na něj, že nám slíbil tu čínu. A on na to: „Ale, holky, taky by mohl stačit párek v rohlíku na Václaváku.“ My: „Ne, ne.“ Tak mu nezbylo nic jinýho než nás tam vzít. A my to vzaly od začátku až dokonce jídelníčku, prakticky jsme ho vyjedly celej. A on byl trošku škudla šetřivej.
Tak to každej umělec, teda dobrej. Čím je bohatší, tím je víc šetřivej. Ale píseň je skvělá.
Františku, ale já když mám tu příležitost, musím se ti tady přiznat, že ty jsi pro mě osudový muž. Naprosto osudový. Ty jsi můj umělecký osud posunul absolutně dopředu. Když zpívám, tak zpívám vždycky Závidím.
A to já přivezl z Ameriky.
Na to přesně pamatuju. Měli jsme dva dny před premiérou a ty jsi za mnou přišel: „Hele, já tady mám pásek a tam je senzační italskej foxík. Až přijde Grossmann, tak mu to dej, ať ti to otextuje a udělaj to ještě na premiéru.“ A v tom přicházel Jirka Grossmann, tak jsem k němu přišla a hned mu to řekla. On nikdy neodmítnul. Pro mě napsal to nejkrásnější a vždycky to bylo perfektní. Vzal to a druhý den přinesl text.
Geniální text.
Naprosto geniální! A teprve po určité době jsme všichni pochopili, proč a co závidím. Protože on se vracel z nemocnice, kde se dozvěděl tu strašlivou diagnózu a my až do premiéry to vůbec netušili. Ale vzpomínám si, jak jsem měla na dlani napsaný text, protože se to nedalo naučit. A pak se stalo něco, co do té doby nikdy. Když jsem dozpívala, tak bylo takový to 21, 22, ticho. Mně hlavou šlo: „Prokristapána, to bylo hrozný?“ A pak se strhnul obrovskej potlesk. Závidím zpívám dodnes a vždycky o tobě mluvím.
Ty jsi způsobil to moje velký štěstí, moji životní hymnu. Já po letech, když jsem onemocněla a když jsem se uzdravila, protože teď po současné kontrole jsem v pořádku, tak jsem pochopila, že člověk by neměl závidět nic. Jediný, co může závidět, je život a pro mě se ta písnička stala mojí životní hymnou.
Audiozáznamy dalších rozhovorů s Hvězdami vinylu najdete v našem Archivu pořadů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.