Mé sochy se usmívají, říká řezbář Petr Krajíček

„První špalík jsem vyřezal v roce 1991, a byla to rodina. Mám ji dodnes, několikrát jsem ji i vystavoval. Dalším dílem byl Ježíšek s Marií, a to jsem věnoval svým rodičům,“ vypráví o začátcích své řezbářské tvorby Petr Krajíček.

Inspiruje ho téměř vše, lidé, příroda, velmi často se v jeho dílech objevuje odraz jeho ženy.
„Šárka je moc krásná inspirace,“ usmívá se rantířovský umělec. Není to však přímo socha Petrovy životní partnerky, z díla je ale poznat, že je jí ovlivněn.

Petr je v tvorbě realista, rád tvoří konkrétní postavy. Z materiálu má nejraději dub, doba, kdy se řezalo převážně z lípy, je dávno pryč. Sochu si ještě před tím, než poprvé „řízne“ do dřeva, důkladně promyslí, a často si nakreslí alespoň základní tělesné proporce.
„První tvořím vždycky hlavu, na tu se každý podívá nejdříve. Když mám hlavu a ruce, mám pocit, že už mám všechno. Poslední z obličeje vyřezávám oči,“popisuje postup práce Petr Krajíček.

A jak do očí dostane výraz? Petr se směje: „No zase jen dlátkem. A myslím, že sochy odráží mou náladu. Nemůžu pracovat jako dělník v továrně, který přijde na šestou a začne pracovat, bez nálady. Mé sochy se často usmívají.“

V srpnu odhalí svá díla rantířovský sochař v Třebelovicích, Rohozné a Mysliboři. Více na www.mistrpetr.cz.