Mata Hari, femme fatale, Oko Orientu... K její obžalobě ze špionáže neexistoval jediný důkaz

Margaretha Zelle
Margaretha Zelle

Holanďanka, která se halila do bizarních mystifikací podobně jako při tanci do závojů a blyštivých šperků. Byla to největší špionka 20. století, nebo naivní diletantka?

Paříž na přelomu 19. a 20. století. Centrum belle époque. Právě tam se 13. března 1905 objevuje exotická, „záhadná“ tanečnice v orientálním kostýmu. V pařížském Musée Guimet na Trocadéru si Mata Hari tancem i osobním šarmem získává publikum.

Není to ale publikum ledajaké. Emile Guimet, továrník, sběratel a zakladatel muzea stejného jména byl nejenom jejím „objevitelem“, ale také obdivovatelem. Stejně jako celá řada diplomatů, politiků, bankéřů a důstojníků.

Původ Oka Orientu

Mata Hari v Paříži (1910)

Margareta Geertruida Zelle? Margaretha McLeod? Oko Orientu? Všechna tři jména patří jedné jediné osobě – Holanďance, která se v roce 1876 narodila do rodiny výrobce klobouků v Leeuwardenu, v provincii Frísko. To se jmenovala Margareta Geertruida Zelle. 

V 21 letech se provdala za koloniálního důstojníka McLeoda a odcestovala s ním do jeho posádky v Holandské východní Indii, dnešní Indonésii. Manželství nebylo šťastné, rozpadlo se, když se v roce 1902 vrátili do Evropy. Přitahovala ji Paříž, pozemský ráj v očích současníků.

O tři roky později tady slaví úspěch jako Orientálka, chrámová služebnice a tanečnice, vnučka indonéského krále. „Zahaluje se“ do nejrůznějších bizarních mystifikací podobně jako při svém tanci do závojů a blyštivých šperků. Rodí se Mata Hari, Oko Orientu.

Velká umělkyně lásky?

Osobní šarm i taneční umění jí zajišťují přístup do nejvyšších společenských kruhů. Udržuje poměr s vysoce postavenými osobnostmi. Vystupuje po celé Evropě: v Madridu, Monte Carlu, Amsterdamu, Berlíně a všude žije z velkorysých darů svých bohatých milenců.

U jednoho z nich, Alfréda Kieperta, pruského rytmistra a majitele statku u Berlína, žila, když vypukla první světová válka. Cestování po Evropě se zkomplikovalo. Znepřátelené země zasahuje vlna hysterie a podezřívavosti a Mata Hari má i přes mezinárodní úspěchy a velkorysé dary svých příznivců neustále finanční potíže.

Pro pracovníky tajných služeb se v průběhu válečných let stává lákavým cílem. Právě francouzské tajné služby Matu Hari brzy zařadí mezi osoby podezřelé ze špionáže. Její kontakty s německými a francouzskými diplomaty podezření prohlubují a 13. února 1917 ji v Paříži zatýkají.

Greta Garbo jako Mata Hari ve stejnojmenném filmu (1931)


Případ Mata Hari, kterou ztělesnila např. Jeanne Moreau nebo Greta Garbo, byl několikrát zfilmován, ale na kurtizánu z časů belle-époque nezapomněly ani balet, divadlo a muzikál. Své místečko má dokonce i v Asterixovi a Obelixovi, stejně jako v písních Madonny. Popová kultura její příběh rozvíjí dál.

Naivní diletantka?

Po několikaměsíčním vyšetřování začíná proces, který senzacechtivý tisk dovedně využívá ve štvavé kampani. Stejně jako francouzská vláda. Žalobce prohlásil Matu Hari za „největší špionku 20. století“, i když století teprve začíná.

Válečný soud ji uzná vinnou, ačkoliv nebyl podán žádný faktický důkaz, že by předávala informace nebo vyvíjela špionážní činnost. Tribunál probíhal za zavřenými dveřmi a 25. července vynesl rozsudek: trest smrti.

Poprava Maty Hari (1917)

Trest byl vykonán 15. října 1917, povel k palbě dostala popravčí četa v 6:15 ráno. Z 12 výstřelů zasáhly odsouzenou pouze 3 kulky, ty však byly přesné. Francouzský tisk psal o vítězství spravedlnosti, ten německý využil případ k protifrancouzské propagandě.

Jak se později ukázalo, k obžalobě Maty Hari neexistoval žádný konkrétní důkaz. Celý proces byl pouhá bublina. Jméno Mata Hari se ale postupem času stalo synonymem špionky. Legendou.