Landovský se zkrátka nikdy moc nehodil, říká jeho žena, dramatička a socioložka Helena Albertová
Byl to muž výrazný svým chováním i zjevem. Byl spontánní, nevázaný a bouřlivý. Jak se dostal Pavel Landovský k herectví a jaký byl před svou smrtí?
„Koncem života byl opuštěný. Strašně zlenivěl a byl protivný. Přestože jsme se v roce 1973 rozvedli, protože se to s ním už nedalo vydržet, nikdy jsme se nerozešli. Byla jsem jeho jediná manželka, milenka a přítelkyně od divadla,“ je přesvědčená Helena Albertová.
„On byl vždycky trochu obtížnej a neukázněnej. Pokud šlo o hraní, tak byl poctivý. Ale režisérům do toho kecal. On se zkrátka nikdy moc nehodil. Byl vždycky tím divokým koněm ve stáji.“ Nejdřív dělal statistu v divadle v Teplicích a tam poznal další lidi. Hrál v Šumperku, Klatovech, Pardubicích.
Splněný sen
Do vysněného „Zábradlí“ se nedostal. Ale protože se skamarádil s Václavem Havlem, zakotvil v roce 1966 v Činoherním klubu. Hrál tam v legendárních inscenacích Revizor, Strýček Váňa nebo Višňový sad. Pak ho vyhodili.
„V 70. letech už Pavla odstřihávali odevšad: z rozhlasu i televize. Začal se dávat dohromady s Václavem Havlem a pak byla Charta 77. To už bylo jasné, že Landovský je disidentem,“ vzpomíná jeho žena a někdejší ředitelka Divadelního ústavu.
Persona non grata
V roce 1978 ho StB vyhnala do Rakouska. Hrál v prestižním vídeňském Burgteatru a po pádu komunistů se těšil do Prahy. „Ale on se už neměl kam vrátit. V politice se nehodil a v divadle taky ne.“
„Zlobil, zapomínal se učit role a pořád měl korouhev: Jsem herec Burgteatru! Lidi ho nepřijali. Jeho návrat nebyl šťastný a jen ty filmy mu byly určitou kompenzací.“
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
