Zemřel Pavel Landovský. „Neomalený hromotluk, který neustále žvanil,“ vzpomínal na první setkání Havel

Pavel Landovský (2011)
Pavel Landovský (2011)

V pátek 10. října 2014 zemřel Pavel Landovský, 78letý herec, dramatik a disident. Byl jedním z nejoriginálnějších českých herců druhé poloviny 20. století, slibný dramatik.

Někdy počátkem 60. let přivedl Jaroslav Vízner, herec Divadla Na zábradlí, na nějaký večírek poněkud svérázného kamaráda. Byl to hromotluk s orlím nosem, choval se neomaleně, neustále žvanil a Vízner se mi za něj neustále omlouval. Vzezřením i řečmi vyvolával hromotluk dojem, že je Víznerovým osobním instalatérem nebo automechanikem, kterého chtěl herec za jeho služby odměnit tím, že ho přivede na večírek mezi pražské divadelníky. Hromotluk se brzy zaměřil na mne a brzy mne zcela dorazil. Prý ho musíme angažovat do našeho divadla jako herce. No, pošuk, myslel jsem si. Takto jsem se tedy seznámil s jedním z nejlepších herců mé generace, s jedním ze svých budoucích nejintimnějších přátel, a dokonce s jedním ze svých budoucích spoludisidentů.
Václav Havel: Pavel z Teplic

Na DAMU ho nevzali

Landovský se narodil se 11. září 1936 v Havlíčkově Brodě. Vyučil se nástrojařem, studoval průmyslokvu a po čtyřech neúspěšných pokusech o přijetí na DAMU začínal jako elév v divadle v Šumperku. Jeho putování po oblastích jevištích. půvabně popisuje právě Václav Havel v Pavlovi z Teplic.

Od poloviny 60. let byl Pavel Landovský jedenáct let členem pražského Činoherního klubu. Na své domovské scéně zářil například v rolích Hejtmana v Gogolově Revizorovi nebo Lopachina v Čechovově Višňovém sadu.

Populární filmové role

Hrál i v oscarovém filmu Ostře sledované vlaky nebo v Markétě Lazarové. Popularitu i respekt mu přinesly výkony ve filmech Svatba jako řemen, Utrpení mladého Boháčka, Soukromá vichřice a Já, truchlivý bůh.

Čtěte také

Koncem 70. let sílila perzekuce jeho osoby. Od ledna 1977 jej opakovaně zatýkali a nakonec byl v roce 1978 v rámci akce Asanace donucen opustit republiku.

Herec i v emigraci

Další léta strávil v Rakousku, kde se stal členem prestižního souboru vídeňského divadla Burgtheater. V emigraci hrál taky ve filmech Ragtime nebo Nesnesitelná lehkost bytí.

Natrvalo se z Rakouska vrátil až v roce 1996. Hostoval v Divadle Na zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle. Jeho nejpopulárnější rolí se ale stal major Terazky ve filmových Černých baronech z roku 1992.

V audiozáznamu Robert Tamchyna cituje z eseje Václava Havla Pavel z Teplic nebo z rozhovoru Pavla Landovského s Karlem Hvížďalou, který vyšl pod názvem Soukromá vzpoura.

Spustit audio
autoři: Robert Tamchyna, Martin Velíšek, Rostislav Taud

Související