Kulička. Temný případ smrti dítětě z jara roku 1925

Josef Veverka s manželkou Annou žili v provizorním obydlí v malé obci Padrť mezi Dobříví a Příbramí. Veverka v čase hospodářské krize těžko sháněl práci, ale nakonec ho zaměstnali v železárnách v Hrádku. Hlavní problém byl v tom, že Hrádek byl daleko a cesta do práce mu trvala přes tři hodiny. A totéž zpátky. Živitel početné rodiny byl tak na pokraji vyčerpání. Z práce chodil kolem šesté večer a ve dvě v noci musel znovu vyjít z domova, aby stihl ranní směnu. Manželé měli po půl roce žádostí přislíbený byt v Mirošově nedaleko Hrádku, ale týden před stěhováním dal domácí přednost jiné rodině.

Záhadné úmrtí

Jednoho večera přišel vyčerpaný a zoufalý Josef Veverka domů, neměl sílu ženě prozradit, že naděje na lepší život, kterou představovalo stěhování do Mirošova, je pryč. Anna Veverková odběhla k sousedům pro něco na zahřátí a nechala manželovi jejich čtyři malé děti hlídat. Když se vrátila, našla půlroční Růženku promodralou. Těžko dýchala, dusila se a u pusinky měla krev. Než přišel lékař, dívenka zemřela.

Doktor napsal do úmrtního listu jako příčinu smrti zápal plic, což nebylo v tak studeném obydlí nic neobvyklého. V té době byla kojenecká úmrtnost běžná, a tak se případem nikdo zvlášť nezabýval. Holčička byla pohřbena, ale v okolí se začalo mluvit o tom, že její smrt nebyla přirozená. Děcko bylo podle výpovědi matky zcela zdravé a za hodinu, když se vrátila, byl jeho stav kritický.

Ztracená kulička

Nejasnosti kolem smrti kojence brzy začala vyšetřovat policie. Ani šetření strážmistra Šípka mezi sousedy ale nedávalo odpovědi, a tak se kriminalisté rozhodli dítě exhumovat a provést pitvu. Z té vyplynulo, že holčička zemřela v důsledku proražení jícnu asi osmicentimetrovým drátem, který navíc putoval dále do břišní dutiny a protrhl i stěnu střeva. Kromě něj děvčátku kdosi hluboko do úst zatlačil i jednu hliněnou cvrnkací kuličku. Přesně takovou, jaká se osudného dne ztratila nejstaršímu z dětí Veverkových Standovi.

Podezření jednoznačně padlo na Josefa Veverku, který se také záhy k vraždě dcery přiznal. Při výslechu vypověděl, že jednal v pominutí smyslů, možná v důsledku malárie, kterou onemocněl za války na frontě…

Krutá doba

Mladá Československá republika se tehdy potýkala s následky první světové války a muže, kteří se vraceli z fronty, většinou nic dobrého nečekalo. Situaci komplikovala i hospodářská krize a s ní nedostatek práce a obtížné životní podmínky. Brutální zážitky z bojišť byly pro bývalé vojáky stále živé a vybíraly si svou daň v podobě psychických změn.

Možná i tady lze hledat jednu z příčin, proč byl 31letý Josef Veverka, bývalý voják na balkánské frontě, tak záhadnou osobností. Během výslechů byl klidný, až apatický, nepociťoval lítost, jen opakovaně tvrdil, že má ženu i děti rád. Vyšetřovatelé došli k závěru, že je plně zodpovědný za to, co udělal. Svědčilo pro to i svědectví sousedů, podle kterých se Veverka v jejich přítomnosti několikrát zmínil, že jestli byt nedostane, něco provede.

Před soudem

Na lavici obžalovaných usedl 2. června 1925 u plzeňského krajského soudu. Hlavní slovo o vině měla vynést dvanáctičlenná porota složená z běžných občanů. Velký prostor dostal soudní znalec z oboru psychiatrie, který jednoznačně potvrdil promyšlenost zločinu a jako motiv uvedl žárlivost a touhu pomstít se manželce, kterou podezíral z nevěry.

V závěru soudního přelíčení a po zhodnocení důkazní situace státní zástupce navrhl, aby porotci odpověděli na jeho otázky o vině kladně. Obžalovaný nechal poslední slovo obhájci, který jej nevyužil. A pak nastalo překvapení. Na otázku, zda je Josef Veverka vinen vraždou, odpovědělo všech dvanáct porotců: Ne. A vinu obžalovaného odmítli i v dalších otázkách. A tak soud po poradě vynesl osvobozující rozsudek – Josef Veverka byl zproštěn obžaloby.

Čím si dělník ze zapadlé brdské vesničky, který tak krutě připravil o život nevinné děcko, získal srdce poroty? Na tuto otázku odpověď ve spisu případu schází…