Kepka
Pavel Eisner napsal: „Kdyby Kepkové věděli, co říkají, když se nám představují, bylo by jim hodně nevolno. A přec říkají něco staročeského.“ Příjmení Kepka je zdrobnělina ze staročeského apelativa kep, tj. „lůno“. Původně ovšem nikoli v hanlivém smyslu, bylo to neutrální staročeské lékařské pojmenování, sprostá nadávka se z toho stala až později. Vladimíru Matesovi se v Popravčí knize pánů z Rožmberka podařilo najít i příjmí Ližkepek. Podobně jako kep dopadl i výraz hrma. V lašském nářečí a v polštině je pak kep „hlupák“. Nejvíce Kepků dnes žije v Plzni, celkem jich u nás najdete 575.
Použitá literatura:
D. Moldanová, Naše příjmení, Praha 1983, s. 101; V. Mates, Jména tajemství zbavená 3, Praha 2004, s. 211–212; J. Beneš, O českých příjmeních, Praha 1962, s. 227; P. Eisner, Čeština poklepem a poslechem, Praha 1948, s. 151
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
