Když jde dirigent Vladimír Válek k neznámému orchestru, vidí nad sebou viset otázku: „Co to zase bude za blbce!“

Dnes slaví 80 narozeniny. A proto bude zahajovací koncert nadcházející abonentní sezony SOČR věnovaný právě jemu. Bude se konat 7. září ve Smetanově síni Obecního domu a Vladimír Válek zve všechny.

„Symbolicky jsem tam chtěl dát Osudovou.“ Zazní i Antonín Dvořák, který je jeho celoživotní láskou. A symfonická báseň Praga od Josefa Suka.

Tréma je pořád

To, že toho má za sebou opravdu hodně ještě neznamená, že občas nemívá stažený žaludek. Třeba když jde poprvé k úplně neznámému orchestru.

„To vidím ve vzduchu otazník: Co to zase bude za blbce! Já si zase říkám: Jsem zvědavý, co z nich vyleze. Prvních 15 minut se vlastně oťukáváme.“ Tam podle Vladimíra Válka musí nastoupit schopnost poznat, jakou mají hudebníci náturu.

Dobrý dirigent musí být dobrým hercem

Tak například Japonci. „Když tam spadne špendlík, je to jako vodíková bomba. Zatímco Holanďani se rádi smějí. Když na ně uděláte ty-ty-ty, tak je potom zase musíte pochválit a oni se zase smějí.“

Rozčilovat se ale dirigent nesmí. Musí se chovat profesionálně, i když třeba nemá náladu. „Když je něco špatně, můžu na ně být zlej. Ale to já jen hraju. Jindy zase musím hrát dobrou náladu a nemám ji. Jsme trochu herci.“

Noční můry

Jednou měl zlomený prst a lékaři mu ho dali do klasické sádry. „Publikum se smálo. Byl jsem jak od Solferina“|foto:Adam Kebrt, Český rozhlas

Jako všechny osobnosti, které vystupují na veřejnosti, má i Vladimír Válek svoje noční můry. „Víte, která je nejhorší? Když orchestr naladil a vy čekáte, až vás vystrčí na pódium. Díváte se škvírkou a vidíte, že tam ten orchestr není.“

Další sny, ze kterých se probouzí zpocený, jsou ty, ve kterých nepřišly noty nebo si spletl místo, kde se koncert koná. Jednou se mu taky zdálo, že po něm chtějí, aby zahrál na klarinet s argumentem, že on zahraje na všechno.

Nepřítel č. 1

Mezi hudebníky se prý říká se, že nepřítelem č. 1 je pro orchestr dirigent. „To říkají hlupáci,“ glosuje to Vladimír Válek, který si se spoustou hráčů tyká. Atmosféru v orchestru si ale musí hlídat a pečlivě balancovat.

Často si připomíná výrok slavného dirigenta Františka Stupky: „Pánové, naštvat si orchestr je strašně lehký, ale jít potom s nimi hrát na to pódium je těžký.“

Nejhorší koncertní sály? V Praze

Na otázku, jak je to u nás s koncertními sály, Vladimír Válek jen lomí rukama. V Rudolfinu je prý problém dostat nástroje na pódium. „A pak ty šatny, ta akustika!“

Obecní dům byl zase postaven na plesy a společenské události. „Taky byli dirigenti, kteří prohlásili, že už tam hrát nebudou. Ale zaplaťpánbůh, že ho máme.“