Kasař, který si změnil tvář. Usvědčila ho mechanoskopie

V roce 1924 vyšetřovala sérii loupeží pokladen pověstná pražská „Čtyřka“, konkrétně detektivové Budil a Traxler. U případu vyloupení kasy firmy Blecha měli patrně poprvé možnost setkat se s prací největšího českého kasaře své doby Josefa Koudely. Zmizelo přes 100 000 korun.

Šlo o profíka. Žádné otisky, nic. Jenže za pár dní donesl jeden pražský výčepní na policii balíček dvacetikorun, který si u něj chtěla Božena Šťastná „rozměnit na větší“. V balíčku bylo dohromady kolem 2 000 korun.

Cherchez la femme

Pro policii nebyl problém zjistit, že se jedná o část ukradených peněz z trezoru karlínské firmy Blecha. Když navíc na policejním komisařství zjistili, že do domu Šťastných často dochází známý kasař Josef Koudela, šli skoro najisto. Už dva měsíce po krádeži (27. 5. 1924) byl Koudela odsouzen.

Svůj čin u soudu zdůvodňoval tím, že se chtěl pomstít, protože si jeho sestra vzala policejního strážníka. Dostal čtyři roky těžkého žaláře. Jeho komplic František Posnar dva roky. Božena Šťastná, která se obhajovala tím, že byla pod sugestivním vlivem Koudely, dostala za „podílnictví“ čtyři měsíce.

Nastupuje machanoskopie

Koudela měl trest zpřísněný „čtvrtletním půstem a tvrdým ložem“. Propustili ho ale o něco dřív. Snad za dobré chování. Jenže v letech 1927–1929 se z Koudely stala kasařská legenda. Každý kasař měl totiž svůj nenapodobitelný rukopis, který se dal popsat díky mechanoskopii.

Tuto metodu identifikace nástrojů podle zanechaných stop zavedl obyčejný český četník Ladislav Havlíček a funguje dodnes po celém světě. Kriminalisté „zbourané káči“ fotografovali a archivovali pro identifikace dalších loupeží. 

Rukopis Josefa Koudely byl zřejmý. Boural kasy zpravidla zepředu. Šel na ně přes zámek. Navrtal díru, trhákem roztrhl první pancíř a hasákem a speciálním klíčem pancíř dotrhal a vysypal popel, pak vypáčil přední dvířka a odnesl veškerý obsah.

Vznik legendy

Koudela se vyučil zámečníkem. Jako většina kasařů. Nářadí, které si i sám vyráběl, nosil zavěšené na speciálně upraveném opasku, který skrýval pod kabátem. Jeho slabostí byly ženy. Několikrát v životě se mu staly osudnými.

Poprvé při loupeži ve firmě Blecha, kdy si Božena Šťastná chtěla nechat rozměnit lup. Podruhé to byla jeho budoucí žena Vlasta Šímová, které posílal z míst činu pohlednice a kterou obdarovával kradenými šperky. V tu dobu po něm šly desítky policistů a kriminalistů.

Koudelu však zase propustili z vězení dřív a on se opět vrhnul do práce. Tentokrát v Táboře a dost neopatrně. Za dopadení přímo při činu dostal dalších sedm let. Věznici v Kartouzích Koudela opustil až v roce 1940. Byl ale nepoučitelný a kradl dál.

Protektorátní fantom

Už při zatčení v roce 1924 měl u sebe zbraň. Jenomže vlastnit zbraně byl za Protektorátu Čechy a Morava doopravdy malér. To Němci neodpouštěli. Za další vloupačku ho deportovali na 18 měsíců nucených prací do pracovního tábora v Letech u Písku.

Mezi vězni se šuškalo, že je mají poslat do koncentračního tábora v Osvětimi. Koudela uprchl. Údajně proboural stěnu cely. Chvíli se skrýval, ale brzo zase začal pracovat. Trezory zely prázdnotou, a tak se soustředil na nový, ve válce atraktivní artikl. Potraviny.

První zločinec s plastikou

Za tři roky měl na kontě 83 vloupaček s celkovou (jen prokázanou) škodou 400 000 korun. Jenže všichni četníci už jeho tvář dobře znali. Podstoupil tedy plastickou operaci obličeje. Nechal si změnit nos a vyrobit speciální zubní protézy, které mu po nasazení změnily tvar brady. Také začal nosit brýle. Ani jeho žena ho prý tehdy nepoznala. Ale detektivové ano.

Trest smrti pro kasaře

Protože se u něj zase našla zbraň a byla válka, byl Koudela 14. dubna 1945 odsouzen k trestu smrti. Měl neuvěřitelné štěstí: 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání a byly otevřeny brány Pankrácké věznice, kde čekal na vykonání rozsudku spolu s mnoha vlastenci, kteří pracovali v odboji.

Ještě po válce se věnoval „řemeslu“. Byl několikrát zadržen a také znovu uvězněn. Na jeho dopadení během celého jeho života pracovaly desítky vyšetřovatelů a policistů. Zemřel v úplném zapomnění neznámo kde. Po roce 1945 se už nikdy nevrátil k ženě a dceři. Je kuriózní, že jeho fotografie je v řadě dokumentů mezi propuštěnými odbojáři.