Karel Poláček

Bylo nás pět (MP3)
Okresní město (MP3)

Podobně jako románoví Bajzovi uvažoval i spisovatelův otec Jindřich Poláček, kupec v Rychnově nad Kněžnou, a nevlastní matka Emilie (Poláčkova vlastní matka umřela, když mu bylo teprve sedm let). A tak jako Péťa Bajza, nejevil ani Karel Poláček chuť k úřednické profesi. I když ji později - z nutnosti - krátce vykonával.

Prostředí a atmosféra maloměsta, v němž budoucí spisovatel vyrůstal, ožívá v řadě jeho literárních prací. Někdy v úsměvné, humorné podobě, jindy jako groteskní panoptikum malých a malicherných lidí a jejich žabomyších sporů, závistí, podezíravostí. Rychnov na přelomu 19. a 20. století je předobrazem města z nedokončené pentalogie „Okresní město“, „Hrdinové táhnou do boje“, „Podzemní město“, a „“Vyprodáno“ (pátý díl psal Poláček už za války a zachoval se z něj jen zlomek). Ale Rychnov je také dějištěm románu „Bylo nás pět“, v němž se spisovatel v těžké době druhé světové války vrací do jasného, kouzelného času dětství. Vždyť i ten kupecký krám, jak ho popisuje Péťa Bajza, se jistě ve všem podobá skutečnému „obchodu koloniálnímu“ na rychnovském náměstí: „My máme koloniál a vedeme všecko. Kávu, cikorku, cukr, líh k pálení, biče, kartáče, čaj i likéry všeho druhu, jakož i citróny, ba i čekuládu. Vším posloužíme. A chodí k nám moc lidí, taky z vesnic.“ Po maturitě začal Poláček na přání rodičů studovat práva.

Aby si přivydělal, vyzkoušel přitom různá zaměstnání, z nichž v budoucnu opět čerpal inspiraci (mimo jiné byl písařem u advokáta, pracoval u výrobců hasicích přístrojů). Ale všechno přerušila válka. V roce 1915 narukoval, byl na frontě, v Srbsku se dostal do zajetí. Válečné zážitky se dvacet let poté objevují v druhém a třetím dílu pentalogie.

Po válce Poláček krátce působil na úřadu pro zahraniční obchod. („To byl úřad pro soustavné úřadování“, řekl o něm). Z tohoto prostředí vznikla jeho první publikovaná povídka „Kolotoč“ – a kolotoč se roztočil. Povídky si všiml Josef Čapek, vybídl autora ke spolupráci se satirickým týdeníkem „Nebojsa“ a uvedl ho do literárního světa. „Tak jsem se dostal mezi lidi,“ vzpomínal Poláček na své začátky. „Začal jsem psát systematicky a ve velkém. Když Čapkové přešli do Lidovek, vyzvali mě, abych tam psal sloupky, jež byly tenkrát zaváděny.“

V novinách (většinu času právě v „Lidovkách“ pracoval Poláček až do roku 1939, kdy jako žid musel redakci opustit. Psal především soudničky, sloupky, fejetony a také povídky. Novinářskou práci nikdy nepodceňoval: „Sloupky, to byla moje škola. Odhaloval jsem všední zjevy a odhalovat skutečnost je jedna z metod humoru,“ prohlásil. I jeho první kniha vznikla z prací psaných původně pro noviny: „Povídky pana Kočkodana“ vyšly v roce 1922.

Poláček vždy vycházel z dokonalé znalosti prostředí, o kterém psal: byl velmi vnímavý – ale také nelítostný - pozorovatel se smyslem pro detail, pro přesné zachycení postav i situací. Kolik jen charakterů a příběhů poznal v soudní síni! A také v kavárnách, v nichž byl denním hostem, v různých klubech a spolcích i v pražské židovské společnosti. Z té čerpají především „Povídky izraelského vyznání“ nebo „Židovské anekdoty“; ale třeba i humoristický román „Muži v ofsajdu“ s rozkošnou postavou pražského židovského obchodníka a fotbalového fanouška pana Načeradce.

Pestrou galerii drobných lidí a jejich každodenních lapálií předvádí Poláček s neodolatelným smyslem pro komiku v několika povídkových sbírkách a humoristických románech („Hráči“, „Dům na předměstí“, nebo „Hostinec U kamenného stolu“). Maloměšťák, závistivě a zároveň servilně pokukující po mocnějších a bohatších, je ve středu dění i v jeho společenských románech. Je to „Hlavní přelíčení“, ve kterém touha zbohatnout vede až k vraždě a především už zmíněná pentalogie, kronika maloměsta a jeho obyvatel. Poláček vycházel z autentických zážitků, ale vždy „prožitou zkušenost převedl do roviny vyšší umělecké pravdy“ (literární teoretička Alena Hájková v „Knížce o Karlu Poláčkovi“).

Mistrovsky pracuje Poláček s jazykem. Virtuózně využívá různé jazykové vrstvy; žargon, argot i nářečí, ale také bezobsažné klišé a nabubřelou frázi. Zároveň těmito prostředky přesně charakterizuje jednotlivé postavy. (V této souvislosti nutno připomenout jeho parodistický „Žurnalistický slovník“.)

Pro děti napsal Poláček vtipnou moderní pohádku „Edudant a Francimor“, a návratem do dětství je i posmrtně vydaná kniha „Bylo nás pět“.

Na poslední fotografii je Poláček zachycen už s židovskou hvězdou na kabátě. Spisovatel, který dokázal potěšit a rozesmát tolik čtenářů, končil svůj život v temnotě Terezína a Osvětimi: zemřel před koncem války, v lednu 1945. Přesné datum není známo.