Jiří Langmajer: Už jsem se zklidnil. Z toho plamene už jsou jen uhlíky

6. únor 2020

Blízká setkání

Teď jsme rozhodně tlustší, taky jsme zestárli, ale ten esprit je tam pořád jako zamlada, říká Jiří Langmajer, který vstoupil jako host do Partičky.

Jako se mu do života vrací kamarádi z konzervatoře, vrátily se mu i housle, na které hrál devět let. „V roce 2022 budu hrát v Ungeltu ve hře Falešná nota. Musím trénovat, abych tu falešnou notu nezahrál sám, protože to bude těžší kousek.“

„Já jsem se narodil, když tátovi nebylo ještě dvacet. Můj pradědeček byl vesnický muzikant. Musel jsem ráno půl hodiny cvičit na housle, teprve pak mě pustili do školy,“ vzpomíná Jiří Langmajer.

Nemohl bych žít jinde než na vesnici

Jiří Langmajer zdraví procházející z kavárny Radiocafé|foto:Elena Horálková

Před pár lety začal s otužováním. „Dneska ráno jsem plaval v bazénu, voda měla šest stupňů. U nás v Pyšelích máme otužilecký klub a jsem čestným předsedou. Na Vánoce jdeme do vody, pak si dáme chlebíčky a rozejdeme se.“

„Já bych už nemohl žít jinde než na vesnici. Pro mě už dneska město není. Jezdím tam pracovat, ne žít. Po padesátce došlo ke zlidnění, z toho plamene už jsou jen uhlíky,“ prozrazuje v Blízkých setkáních.

Nehrál jsem hezčí hru o lásce

V pražské Viole se opět po letech vrátil ke hře Anděl v modrém. „Je to hra o vztahu, který měli Jean Cocteau a Jean Marais. Nikdy jsem o lásce nehrál hezčí hru. Když jsme se s Jirkou Dvořákem přiopili na Karlovarském festivalu, tak mě po týdnu napadlo, že bychom mohli tuhle hru vytáhnout. Je to představení, které je vyprodané do deseti minut.“