Jiří Lábus: Člověk, který nepotřebuje umění, je chudák
Narodil se před sedmdesáti jedna lety ve znamení Vodnáře. Ti prý často stojí vprostřed světa a čekají na podnět, který by je vtáhl do proudu dění. A přesně takový je Jiří Lábus. O žádnou roli se nikdy neprosil, každá z nabídek, ať už v dabingu, ve filmu, či na divadle, si hledala jeho.
Pozoruji váš talent již od dětství. Nakolik jsou pro vás důležité sny?
Sny jsou zvláštní stav, především záležitost hlavy a mozku. V 21. století, které už má tolik technických vymožeností, je mozek ještě neprobádaný. Největší odborníci, například neurochirurg profesor Beneš, říkají, že se o mozku pořád tak málo ví. Je to jedna veliká záhada, což je i trochu dobře, protože kdybychom o něm věděli úplně vše, byla by to strašná nuda. Pořád nás musí něco překvapovat.
Plníte si své sny?
Chtěl jsem být herec, to se mi splnilo, ostatní nechávám náhodám. Já ani nemůžu říct, že sním o nějaké roli. Možná trochu uvažuji, že bych si chtěl něco zahrát, mám rád Čechova, nakonec se mi podařilo účinkovat ve dvou jeho hrách.
Jistě máte talent od Boha. Nebo jste jej podědil?
Nevím, každý dostal do vínku nějaký dar. Ani jeden z mých rodičů se profesionálnímu či amatérskému divadlu nevěnoval, ačkoliv měli divadlo rádi. Když jsem viděl první loutkové pohádky, asi v pěti letech, tak jsem si řekl: „Budu herec.“ Byl jsem divadlem fascinován.
Máte bohatou fantazii?
Velikou. Jako dítě jsem byl v jedenácti letech na chalupě v jižních Čechách a hrával si tak, že jsem si četl povídky od Vančury. Velmi se mi líbily, pak jsem chodil po městě a představoval si, že jsem filmový režisér a vybírám lokace pro film a obsadím do něj herce.
Od roku 1996 hrajete v domovském Studiu Ypsilon ve Vianově hře Hlava Medúzy zoufalého spisovatele, který kvůli svému nedokončenému erotickému románu nutí svoji ženu k nevěře. Máte s touto postavou něco společného?
Nepíšu erotické romány. On je navíc impotent, to zatím ještě nejsem.
Píšete i své věci?
S Oldou Kaiserem a Františkem Polákem jsme v minulosti psali celý televizní cyklus Možná přijde i kouzelník a později s Honzou Czechem pořad Zeměkoule. Vypadalo to jako improvizace, ale měli jsme od začátku do konce napsaný přesný text.
Rád zpíváte, principál Studia Ypsilon Jan Schmid o vás řekl, že kdybyste se věnoval opeře, mohl byste být zpěvákem na evropské úrovni.
Když jsem dělal zkoušky na DAMU, tak jsem potřeboval vybrat nějakou lidovou písničku. Moje maminka pracovala jako zdravotní sestra v Národním divadle, tak oslovila jednoho bývalého zpěváka z opery Národního divadla, jestli by mne připravil. Říkal, že mám hlasový fond od pánaboha a mohl bych ho v opeře využít. Vím, co je to za odříkání, a to já nemám v povaze, takže bych se trápil celý život, i když bych třeba zazpíval vysoké cé.
Pro jednu roli jste se dokonce učil hrát na housle, je to pravda?
Na housle jsem se učil hrát jako malý kluk, asi dva nebo tři roky. V divadle asi ve třech inscenacích na housle šmrdlám. Hraní je silné slovo.
Divadlo Kalich uvádí Dona Quijota, kde hrajete titulní postavu idealisty a snílka. Nechtěl byste si raději zahrát přízemního Sancho Panzu?
V naší verzi se pocity a stavy střídají, takže chvilku jsem Donem Quijotem a chvilku Sancho Panzou.
Co vás na zkoušení Dona Quijota bavilo?
Skoro všechno. Text Lasici a Satinského je skvělý, krásně se interpretuje. Převzali jsme ho a trošku s ním ještě pracovali. Přidali jsme informace ze starých dobových kronik.
Čtěte také
Divadelní prkna jsou vratká a herci si často role nosí do soukromí. Co děláte pro to, abyste mimo jeviště zůstal Jiřím Lábusem, a ne postavou, kterou hrajete?
Všechno, to je celé. Po představení odhazuji roli do koše a odcházím domů.
Máte raději film, nebo divadlo?
Nemůžu to vůbec posuzovat. Divadlo má samozřejmě specifikum neustálého kontaktu s lidmi, pro něž hrajete. Když točíte film, máte vlastně také publikum. Je tam štáb, technika, kameraman, vnímáte je také.
Jste herec komediální i charakterní. Je nějaká filmová role, kde se vám tragikomika postavy povedla vystihnout nejlépe?
To ať posoudí divák. Jsou role, které pro mne byly určující. Vladimír Michálek mě před mnoha lety obsadil do filmu Amerika (premiéru měl v roce 1994 – pozn. red.), kde jsem najednou po letech komediálních partů hrál roli dramatickou. Posunulo mě to jinam. Michálek viděl několikrát představení Kafkovy Ameriky v Ypsilonce, pak dostal nápad hru zfilmovat, a tak jsem se ještě s několika kolegy z Ypsilonky do filmu dostal.
Za roli Strýce Jakoba v Americe jste v roce 1995 získal Českého lva za vedlejší mužský herecký výkon, tuto cenu jste pak spolu s Cenou české filmové kritiky obdržel i v roce 2014 za roli Viktora ve filmu Viktora Tauše Klauni. Máte z takových ocenění radost?
Samozřejmě že z nich mám potěšení. Každé ocenění je ale trošku jiné. U Ceny české filmové kritiky nás posuzují filmoví recenzenti. U Českého lva hodnotí výkony sami tvůrci.
Čím byla role v Klaunech jiná?
Je krásně vystavěná, hezky napsaná, měla takovou tragikomickou polohu. Myslím, že hodně lidskou.
Vycházel jste ze sebe a svého klaunství?
Neodvážil bych se tvrdit, že jsem klaun, ale samozřejmě vždy vycházíte ze svých zkušeností, ať hrajete jakoukoli roli. Když vidím velké herce, zajímá mě, jak přes sebe herecký part zpracují.
Klaun Viktor byl po roli Hanuše v Havlově Odcházení opět rolí dobráka…
On je dobrák nedobrák. S manželkou má soucit a trpělivost, jelikož je nemocná, ale pomlouvá kolegy a je k nim dosti krutý.
Tajemník Hanuš, jenž svému nadřízenému kancléři Riegerovi pomáhá odcházet z funkcionářské vily, je ale dobrý člověk, ne?
Ano, myslím si, že je to jedna z mála postav ve filmu Odcházení, která nemá postranní úmysly. Je totiž Riegerovi bezmezně oddán.
Jak se vám s Václavem Havlem v Odcházení pracovalo?
Václav Havel chtěl původně studovat FAMU a být filmařem. Vyměnil film za divadlo, celý život se však pohyboval v divadelním prostředí po boku takových režisérů, jako byli Jan Grossman či Alfréd Radok, což pro něj byla jistě skvělá škola. Havlovy poznámky byly sice lapidární, ale vše vystihující. Herec hned pochopil, jak kterou scénu zahrát. Když se to režisérovi líbilo napoprvé, tak už nechtěl, aby se jela scéna znovu. Vážil si práce všech složek štábu. I proto byla při natáčení velmi příznivá atmosféra.
V čem byl Václav Havel jako režisér jiný než ostatní?
Třeba právě v tom, že řekl jedinou větu, která mířila k podstatě věci. U jiných režisérů je těch vět potřeba daleko víc, a stejně jim kolikrát nerozumíte. Jelikož je Havel autorem divadelní hry i filmového scénáře, tak svému dílu rozuměl nejlépe a bylo to poznat i na režii.
Jednou jste zmínil, že rád improvizujete, ale to s Havlem nešlo. Zato v seriálu Tlučhořovi, který jste vytvářeli s Oldou Kaisere, pro Dvojku Českého rozhlasu, dáváte přednost nepsané formě přípravy, pak v něm hrajete několik postav najednou. Jak to děláte, že umíte přecházet z jedné polohy do druhé během sekundy?
Ani nevím. Režisér Holeček, který s námi spolupracoval, říkal: „To můžou dělat jen blázni.“ Cožpak, to je technická záležitost – přechod postav do různých hlasových poloh. Nejtěžší je ale ve vteřině přešaltovat myšlení lidí, poněvadž každý uvažuje jinak a má specifický slovník. To je těžší než změna polohy hlasu.
Čtěte také
Možná je v tom i něco z naší povahy středoevropského člověka, rádi měníme identitu, rychle převlékneme kabát. Připomíná vám Tlučhořovic rodinka i něco z našeho švejkovství?
Třeba Mirko Hýl, básník, se vždycky přizpůsobuje režimu a době. Ovšem takových postav je v životě daleko více a pravdivých. Tváře opravdu umíme měnit, převlíkat kabáty také, to se ukázalo krátce po revoluci. Ale jinak jsou postavy Tlučhořových ve svých názorech až dojemně stabilní, nemění je od totality. Páťa s Boženou byli zanícení straníci. Páťa vyráběl hlavně do tanků ve fabrice, Božena vařila, dodnes vaří a krade ve školní jídelně. A takových lidí je v našem státě hodně.
Bojí se tito lidé, že ztratí jistoty?
Četl jsem průzkum, že by lidé z velké části chtěli vládu pevné ruky. Dnes často čteme o podvodech nebo o tom, jak někdo něco ukradl. Lidé si řeknou: „Rozkradená republika.“ Myslí si, že proto není na důchody, což je částečně pravda, někteří zase, že by se díky vládě pevné ruky nekradlo. Ono by se ale kradlo, možná ještě více než dnes, jen by se to nikdo nedozvěděl.
Jak probíhala práce na rozhlasové dramatizaci A máme to za sebou, což je dokumentární drama o konci prezidenta Gustáva Husáka?
To já si ani nepamatuju. Vím jen, že jsem to točil jedno dopoledne. Natáčení dramatizací pro Český rozhlas mne každopádně baví.
Namluvil jste i Wolanda v Bulgakovově románu Mistr a Markétka či Kubáta z Vlastníků, a to pro superprodukci Audiotéky, která je na webu dostupná v digitální podobě. Liší se tato práce od té rozhlasové a nevadí vám, že si posluchači zrovna tento obsah nemohou poslechnout na fyzických nosičích?
Práce je úplně stejná jako v rádiu a nevadí mi to, lidé si to poslechnou stejně.
Na slavnostní předání Českých lvů v roce 2019 ani 2020 jste nešel, i když jste byl nominován za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli ve filmu Hmyz a nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Vlastníci, proč?
Nešel jsem tam, protože jsem hrál s divadlem na zájezdě. Jsem vlastně rád, protože si nepřeji, aby mne tam fotil reportér z Blesku, jak jím chlebíček.
Nemrzelo vás, že jste tyto dvě nominace v Českého lva neproměnil?
Mne to nemrzí nikdy, já to těm, kteří vyhrají, přeju.
Chráníte si osobní svobodu?
Nechodím na žádné party, pokud nejsem vyloženě smluvně zavázán přijít na akci po filmové premiéře. Vyhýbám se i rozhovorům, mám s tím velké problémy.
Jakou funkci má podle vás umění?
Myslím, že člověk, který nepotřebuje umění, je strašný chudák. Stává se z něj konzument. Čtu rozhovory s různými úspěšnými podnikateli a podnikatelkami, s lidmi nesmírně šikovnými ve svém oboru. U rozhovorů je kolonka s jejich zálibami, snad jen dvakrát jsem tam viděl slovo „četba“. Pokud je tam hudba, tak většinou rocková. Klasickou hudbu uvádějí minimálně, většinou je to sport.
Celý rozhovor s Jiřím Lábusem si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.
Související
-
Jiří Lábus v těch nejlepších scénkách nebo ve vyprávění Marka Ebena a Martina Dejdara
Odvázaná hodina s Petrem Rychlým. Hitparáda scének a historek žhavě současných i nostalgicky archivních. Poslouchejte do soboty 18. července 2020.
-
Jubilejní 1000. díl Tlučhořů s publikem! „Ten 2000. budeme natáčet na LDNce!“ shodují se tvůrci
Výroční 1000. díl Tlučhořových se natáčel během Dne otevřených dveří Českého rozhlasu v zaplněném studiu. Oldřich Kaiser a Jiří Lábus poskytli i exkluzivní rozhovor.
-
Jiří Lábus: Skoro všechno se dá naučit, smysl pro humor je ale dar
Jeden z nejvšestrannějších herců je zjevně věrný. Už 40 let hraje v divadle Ypsilon, přes 20 let připravuje seriál Tlučhořovi a 30 let promlouvá k dětem jako plyšové Jů.
