Erotický náboj není měřítko. S dramaturgem Ludvíkem Němcem (nejen) o Četbě s hvězdičkou

Působíte v rozhlase už od roku 1982. Dlouho jste byl ředitelem brněnského rozhlasu, nyní jste hlavně slovesný dramaturg. Jaký je váš vztah k tomuto médiu?

Módním žargonem bych řekl, že je to taková dynamická láska. Párkrát jsem dával výpověď, mockrát byl šťastný, ale nikdy jsem se nenudil. A protože jsem opakovaně střídal práci literárního redaktora s prací v managementu, dovedu si opravdu vděčně vychutnat to, co dělám nyní.

A to je programová řada Četba s hvězdičkou. Podle jakého klíče vybíráte knihy do tohoto pořadu, který je mimochodem skvělým osvěžením vltavské skladby?

Já tuhle noční četbu nevymyslel, to byl nápad slovesné dramaturgyně Vltavy Kláry Fleyberkové. Užívám si to jako vyvrcholení svého rozhlasového působení. Většina knížek, které vybíráme, patří do nejvyšších pater literatury – rozhodně není měřítkem toho, jaký mají erotický náboj. Například nedávno vysílaná Matka noc od Kurta Vonneguta, na niž jsme se dočkali spousty ohlasů, by mohla pohoršovat snad jen nahostí svých myšlenek. Podobně jako velikonoční knížka Erriho De Lucy Obnažená příroda.

Petra Bučková a Jiří Dvořák během natáčení Četby s hvězdičkou z románu Milenec lady Chatterleyové. „Ta kdysi skandální knížka je dodnes poměrně známá, snad že se dočkala i řady filmových adaptací. Už proto jsme k ní přistoupili jinak,“ prozrazuje dramaturg Ludvík Němec |foto:Lukáš Kopecký

K jakým úpravám jste přikročil v případě rozhlasové četby Milence lady Chatterleyové?

Ta kdysi skandální knížka je dodnes poměrně známá, snad že se dočkala i řady filmových adaptací. Už proto jsme k ní přistoupili jinak. Ačkoli je většina textu vyprávěna pohledem hlavní hrdinky, ten pohled je – zvláště v proslulých milostných scénách – poměrně mužský. A tak jsem zkusil příběh vložit do úst dvěma vypravěčům, ženě a muži, a to nejen v dialozích. Tato docela hravá forma umožnila text nenásilně krátit a dynamizovat, nasvěcovat klíčové scény z více úhlů a zvýšit emocionální dopad na posluchače. Ale každá rozhlasová úprava je samozřejmě jiná – a nejlepší někdy žádná, nebo jen minimální.     

Prozradil byste, na čem nyní pro rozhlas pracujete?

Dramaturguji Nabokovovu Lolitu, adaptuji Pianistku od Elfriede Jelinekové. Oboje s rozkoší.

Kromě rozhlasové práce jste i spisovatel. Chystáte nějakou novou knihu?

Já jsem se tyhle dvě činnosti, rozhlasovou a vlastní literární, vždy snažil držet co nejdál od sebe. Ale co jsem se otřepal ze své dosud poslední knížky Žena v závorce, začínám mít svrbění konečně napsat román o rozhlase. Pitomé je, že pak už mě asi nikdo nepustí ani přes vrátnici…

Už rok žijeme s pandemií. Pro spisovatele a dramaturga by se mohlo zdát, že je to ideální období ke koncentrované, nerušené práci. Je to pravda, nebo je to složitější?

Jako dramaturg si občas stýskám, že teď nemůžu být při natáčení svých adaptací v rozhlasové režii. Ale to je samozřejmě zcela marginální ve srovnání s tím, o co všechno přišli a přicházejí jiní, včetně životů. A často zbytečně, hlavně kvůli strašlivé neschopnosti a ještě strašlivějšímu cynismu politické reprezentace. Podávat svědectví o tomhle je pro rozhlas a posluchače samozřejmě tisíckrát důležitější než rozhlasové adaptace.